COOLna

Existuje v historii jeden správný, pravdivý pohled? Nebo je vše otázkou interpretace?
Každá doba, nebo spíše každá generace vnímá jako důležité jiné věci než ta předchozí. Klade si jiné otázky, raduje se z něčeho jiného a trápí se něčím jiným než její rodiče nebo prarodiče. Je proto vcelku přirozené, že se i jinak vztahuje k minulosti. Nejde přitom o žádné zlovolné „přepisování“ dějin – jen o to, že akcentujeme jiné věci než generace před námi.

Třeba husitství dnes málokdo vnímá jako vrchol české historie, zato třeba doba Karla IV. je celkem konsenzuálně přijímána jako jedna z jejích vrcholných etap. I pokud se omezíme jen na pohled historiků, zjistíme, že na některá témata se v různých historických dobách zaměřují více a na jiná méně – a zase to souvisí s dobou, ve které píšou.

Co by se ale měnit nemělo (a pokud se to mění, už zpravidla jde o cílenou manipulaci s výkladem minulosti), je schopnost vnímat události a osobnosti v kontextu jejich doby, nevztahovat na ně dnešní měřítka, nevykládat minulé děje optikou současnosti.

Jaké mýty se v českých dějinách vyskytují nejčastěji?
Od časů Františka Palackého zde přežívá představa o jakési přirozeně nekonfliktní, „holubičí“ povaze českého národa. Snad s tím souvisí i česká záliba v prohraných bitvách, které si tak rádi připomínáme. Bitva na Moravském poli, Lipany, Bílá hora. Svým způsobem to může být i vzpruha – když jsme jakožto národní společenství vydrželi tohle, vydržíme všechno.

Proč jim stále věříme?
Protože nám mýty usnadňují život, orientaci ve světě, pojetí vlastní identity. Mnohdy na ně svádíme své neúspěchy a selhání. Život s takovými berličkami bývá snadnější.

Měli bychom je bořit, nebo mají svůj význam?
Měli bychom je především znát. Vědět, že to není historická realita, ale její zkreslený obraz, či chcete-li mýtus, který třeba vznikl z účelových potřeb devatenáctého století, kdy se formoval český národ v moderním smyslu slova a jeho politická reprezentace používala dějiny jako jeden ze zdrojů svého sebevědomí. Minulost jim totiž připadala slavnější, zajímavější, atraktivnější než přítomnost. A v tomto duchu posloužily dějiny ještě mnohokrát, zvláště v krizových chvílích novodobé historie.

Jaké osobnosti si idealizujeme, popřípadě je zcela neprávem zatracujeme?
To je v různých dobách různé. Obecně lze ale říci, že se vztahujeme k těm dobám a osobnostem, do nichž si můžeme snadno projektovat své iluze. Proto taková obliba třeba historických románů Vlastimila Vondrušky. Nabízejí zjednodušený obraz středověku, vizi světa, který nikdy neexistoval, ale protože mnozí čtenáři vědí, že Vondruška je nejen romanopisec, ale současně vystudovaný historik, ochotně mu to věří. Přitom jde jen o líbivou iluzi, která má se středověkou realitou pramálo společného.

A pokud jde o ty zatracované osobnosti, pořád zde převládá (i u vzdělanějších lidí) určitá nechuť chápat období, kdy byly české země součástí habsburské monarchie, jako integrální součást českých dějin. Vůbec bych nepodceňovala třeba schopnost filmů nebo televizních seriálů tento stav měnit. Třeba televizní minisérie o Marii Terezii přes všechny své slabiny přitáhla zájem veřejnosti k éře této panovnice mimořádným způsobem.

Máme nějaký národní komplex? Jaký?
Máme jedinečnou schopnost prezentovat své komplexy jako přednosti.

Jako národ jsme si prošli řadou těžkých zkoušek a zvládli náročná období válek, útlaku i totalitního režimu. Proč máme stále tak nízké sebevědomí?
Protože z vysokého sebevědomí plyne i odpovědnost, vědomí, že člověk (ale i celé společenství) je dost silný na to, aby se o sebe dokázal sám postarat. Aby už neshazoval odpovědnost za svá selhání na někoho jiného, aby se nevymlouval na skutečnou či údajnou zradu spojenců, aby zkrátka uměl převzít na svá bedra zodpovědnost za svou minulost, přítomnost i budoucnost.

Pokud jde o sebevědomí, nebyla bych tak skeptická. Vždyť posledních třicet let už v mnoha ohledech fungujeme jako standardní západoevropská demokracie, jakkoli jsme v některých ohledech stále poměrně zaostalí. Týká se to hlavně informační gramotnosti. Naše schopnost podléhat dezinformacím a nechat sebou manipulovat je třeba ve srovnání s některými – zvláště severskými – státy abnormálně velká a v konečném důsledku i velmi nebezpečná.

Říká se, že se historie opakuje v pravidelných cyklech. Je to pravda? Dá se odhadnout, co nás čeká?
Už dramatik Bertolt Brecht napsal, že člověk se nemůže poučit z dějin, tak jako se pokusný králík nemůže poučit z biologie. Ale analogické situace k dnešku tady už přece jen v minulosti byly, byť nikdy ne v identické podobě. Náš rozhovor vedeme v době vrcholící koronavirové epidemie, a jakkoli koronavirus není zdaleka tak smrtící jako třeba bakterie moru, analogie s morovými epidemiemi se nabízí. Ačkoli byly jejich následky strašlivé, přinesly i jakousi mentální obrodu společnosti. Třeba nás teď čeká něco podobného.

Doc. Mgr. Marie Koldinská, Ph.D.