COOLna

Američan Robert Plomin, jeden z nejcitovanějších psychologů 20. století, je zároveň behaviorálním genetikem. Což je vědní disciplína zkoumající vliv genetických faktorů na chování. Zabývá se tím téměř padesát let a podle jeho poslední knihy Kód života, kde své poznatky shrnul, by dopady objevu metody CRISPR byly ještě zásadnější. Plomin tvrdí, že to, co je zakódováno v DNA, ovlivňuje osobnost člověka v daleko větší míře než třeba výchova či prostředí, v němž vyrůstá a žije…
Existují dvě floskule a v podstatě obě jsou pravdivé: můžeme říci, že všechno je v genech, a bude to pravda. Ale musíme k tomu dodat, že nic není v genech úplně celé, a taky to bude pravda. Tedy opravdu všechno je kombinací genů a kultury, učení, prostředí. A mixážní poměr je u každého znaku jiný. Takže jakékoliv prohlášení, které to nějak zobecní, je vlastně vždycky nesmysl. Když řekneme, že člověk je tabula rasa (nepopsaný list, pozn. red.) a záleží na kultuře, v níž se vyvíjí, je to stejně dobrá pravda, jako když řekneme, že všechno je v genech a rodíme se hotoví. Akorát obě ty pravdy jsou nekompletní.

Nicméně podle Plomina jsou osobnostní rysy jako charakterové vlastnosti či studijní a vztahové předpoklady jednoznačně z daleko větší části dílem dědičnosti než právě působení vnějšího prostředí.
Myslím, že tyto názory trochu podléhají módním vlnám. Vlivu genů na osobnost se přisuzovala váha hlavně v 80. a 90. letech, kdy se odhalovaly hrubé vztahy, tedy to nejnápadnější, co lze posuzovat. Co je v genech, musí být hotovo už v okamžiku oplození. Samozřejmě něco se postupně mění a přizpůsobuje, například imunitní geny, ale většina genetické informace je hotová. Opravdu je ale někdo schopen věřit, že v okamžiku oplození už je zakódováno, jakou bude mít dotyčný inteligenci? Podíváme-li se na děti, jež vyrůstají v domácnostech bez jediné knihy, a na ty, které jsou knihami obklopeny, skutečně někdo věří, že když ty děti prohodíme, zůstanou navždy stejné?

Jistě, nějaká složka inteligence dědičná je, ale jiná zase ne, a jsme opět u toho poměru. A vůbec, co v případě IQ vlastně měříme? Jsme při tomto měření schopni odfiltrovat kulturní odlišnosti? Tvrdí se, že ano. Když v první polovině 20. století Američané nechtěli pouštět do země přistěhovalce, dělali všem IQ testy, aby jako Amerika nezblbla. Zdá se, že dvakrát úspěšní v tom nebyli. (úsměv)

Postupně se ukazovalo, že tyto testy jsou různě kulturně cinknuté, tedy že přistěhovalec je nemůže udělat právě proto, že je z jiné kultury. Například proto, že v testu byla na obrázku baseballová pálka, kterou dotyčný nikdy neviděl. Dobře, to se odstranilo, zbyly testy co nejabstraktnější. Jenomže když absolventovi gymnázia ukážeme číselnou řadu 4, 9, 16, 25, hned pozná, že jde o druhé mocniny (druhé mocniny čísel 2, 3, 4 a 5, pozn. red.). Ale přišel na to, protože je chytrý, anebo protože je vycepovaný? Když si představíme člověka, který nikdy v životě nepracoval s číselnými vztahy, nemůže tušit, o co jde. Ale IQ by se mělo poznat i na lidech, kteří jsou takovou věcí nepoznamenaní.

Plomin inteligenci definuje jako schopnost vyhodnocovat zkušenosti a orientovat se v určitých životních situacích…
Souhlasím. Ale v tom případě je nutno říct, že IQ test měří jen schopnost projít IQ testem. Lidé s nejvyšším IQ v těch složitých životních situacích zas tak moc nezáří. Nicméně zpátky ke genům. Pokud je např. inteligence celá v genech, měla by být kulturně neutrální, nepodléhající změnám. Mělo by být jedno, kde vyrůstáte, a vaši rodiče by vám v tom případě dali všechno, co mohli, jen tím, že vás zplodili, a pak už by mělo být všechno jedno. Jenže tak to jistě není, a otázka opět je, jaký je ten poměr vlivu genů a vnějšího prostředí a jak na to přijít, když se s lidmi tak špatně dělají pokusy. Bylo by skvělé experimentálně vyměňovat děti, ale to se prý nesmí.

Většina těchto výzkumů se provádí u jednovaječných dvojčat nebo u adoptovaných dětí. Je zřejmé, že adoptované dítě je v dospělosti daleko podobnější svým biologickým rodičům než těm adoptivním, například právě v otázce studijních předpokladů. Dítě rodičů se základním vzděláním a dělnickou profesí nejspíš nevystuduje prestižní vysokou školu, i když bude vyrůstat v rodině univerzitních profesorů…
No jo, ale kolik takových případů je, aby se z nich dalo něco vyvozovat? Třeba to tak je, ale tím jsme neodhalili mechanismus té dědičnosti. Za skutečně dědičné můžeme považovat emoce, temperament, základní popis osobnosti. Takže pokud bychom univerzitního profesora považovali za typ člověka, který celý život hraje při zdi, je nenápadný a až ve zralém věku se horko těžko dopracuje k lehce nadprůměrnému platu, tato opatrnost a trpělivost opravdu může být dědičná. A jeho adoptivní potomek může říct: na to se vykašlu, půjdu radši jezdit s tirákem, a vydělám si víc. A řekne to spíš, než by si to řekl potomek vlastní.

Sklon ke čtení například za dědičný nepovažujete?
Zdráhám se uvěřit, že existuje gen zodpovídající za zálibu v knihách. Dokážu si představit, že když adoptujete dítě nějakého násilníka, pak je velká šance, že vás v pubertě zabije – protože geny určitě ovlivňují nervová spojení a jejich rychlost, uvolňování určitých hormonů, tedy např. ochotu prásknout do stolu, platit za celou hospodu, nechat si zahrát sólo a pak všechny zmlátit. Tohle všechno je z velké části geneticky dané. Ale ochotu číst bych spíš hledal v přítomnosti či nepřítomnosti knih.

Pokud mluvíte o nervových spojeních, jedním z populárních psychologických trendů poslední doby je, že budeme-li si něco donekonečna opakovat a sami sobě sugerovat, třeba pozitivní myšlení, podaří se nám na tu vlnu naladit. Změníme tím vlastní způsob uvažování. Jak jde tohle dohromady s naší genetickou výbavou?
Osobně jsem skeptický vůči jakékoliv představě, že člověk může sám sebe nějak zmanipulovat, aby se změnil. Myslím si, že takto to nefunguje.

Čímž potvrzujete teorii, že je zkrátka potřeba pracovat s tím, co je nám dáno.
Především tím říkám, že něco takového člověk nedokáže udělat zevnitř. Ten, kdo má motivaci začít se podobnou technikou vylepšovat, se prostě liší od člověka, kterého by to nikdy nenapadlo. A právě ten rozdíl v motivaci je důležitý. Navíc – jak poznáme, že je něco v genech? Že je to dědičné? Dědičnost může být různá, a ne vždy genetická. Tak třeba syn hudebního skladatele také skládá hudbu. Je to proto, že otec synovi předal geny pro hudební talent, nebo proto, že doma bylo piano? Toků dědičnosti je strašně moc a kulturní dědičnost je koneckonců stejně dobrá jako ta genetická. Kdysi jsem napsal text o dědičném sklonu rozvracet rodiny. O tom, že děti z rozvrácených rodin mají sklony rozvracet i svoje vlastní rodiny. Tedy je to v jakési podobě dědičné.

V tom smyslu, že děti z rozvrácených rodin nemají ten správný vzor?
To je oficiální verze. Takže to všichni považujeme za kulturní dědičnost. Ale pokud by existoval gen pro rozvod, způsoboval by přesně totéž. A úspěšně, protože muž, který se ve čtyřiceti padesáti letech rozvede a zplodí další dítě, má tím pádem o dítě víc než ten, jenž se nerozvede. „Rozvodový gen“ by se tedy velmi úspěšně šířil dál.

Na druhou stranu přibývá také lidí, kteří vyrostli v takzvaně harmonické rodině, a tu svou přesto v dospělém životě neudrželi…
Rodina totiž ztratila svůj původní smysl, jímž byla funkce ekonomické jednotky. Dříve jsme měli děti, aby měl kdo pást husy a aby nás měl kdo živit na vejminku, až budeme staří. A žena potřebovala manžela, aby ji a děti měl kdo živit. V okamžiku, kdy tohle všechno nahradí ministerstvo sociálních věcí, je rodina poháněna jen láskou, která na to zjevně nestačí. Není to ovšem tak, že by lásky ubylo, ale že dřív prostě existovalo více důvodů, proč být pospolu. Především právě důvody ekonomické.

Může mít tohle z dlouhodobého hlediska nějaký vliv na evoluci člověka?
Samozřejmě může. V první řadě celosvětově klesá plodnost. Na některých místech světa je v takové fázi, že o moc víc už klesat nemůže.

Dokonce jste řekl, že do dvaceti let úplně přestane stoupat počet obyvatel na světě. Co pokles plodnosti způsobuje?
Do dvaceti let asi ne, OSN vidí vrchol v roce 2100, jiné odhady kolem roku 2060. Plodnost klesá, protože společnost je už dostatečně stabilní, a ani v rozvojových zemích už lidé necítí potřebu pořizovat si potomky naslepo s tím, že se nějaký uchytí. Rodinám stačí jedno dvě děti, do nichž maximálně investují, aby vychovaly ideálně třeba neurochirurga.

Je možné, že v nejbohatších státech začne dětí mírně přibývat, protože tam si takovou investici mohou dovolit i u většího počtu dětí. V každém případě se ale těžko vrátí doba našich prababiček, které měly deset sourozenců, z nichž se polovina nedožila dospělosti. Počet lidí na planetě se ustálí na nějakých devíti, možná deseti miliardách. (Před pouhými 8 tisíci lety přitom žilo na světě jen 10 milionů lidí, tedy méně, než má dnes Česko. Před 2 tisíci lety už bylo lidí 200 milionů, před sto lety necelé dvě miliardy. Nyní je to 7,84 miliardy lidí, přičemž 36 % z nich žije v Číně a Indii. Roční přírůstek světové populace se z vrcholu 2,2 % v roce 1963 snížil na současných 1,08 %, pozn.red.) Ovšem předvídat budoucnost je těžká věc – ono to všechno závisí na lidském chování…

V rozhovoru pro týdeník TÉMA v roce 2019 jste popisoval, jak naše sobecké geny způsobují, že muž častěji zabije nevlastní dítě než své biologické a daleko spíš zavraždí manželku, která je ještě schopna porodit dítě, než ženu starší. Jak se pak sobecký gen může projevit v souvislosti s rostoucím počtem umělých oplodnění, kdy například přibývá matek, jež odnosí dítě z darovaného vajíčka?
To je vlastně takový přirozený experiment, který nám to ukáže teprve s časovým odstupem. Ze srovnávacích antropologických studií je zřejmé, že ochota mužů vraždit děti závisí na jejich otcovské investici. Kdo hodně investuje, dává si velký pozor, jestli je dítě jeho. V dnešní společnosti jsou ovšem otcovské investice úplně jiné. Často spočívají v tom, že otec s dětmi tak nějak blbne, investuje čas, ale důležitost ekonomického vkladu klesá. Co nezařídí otec, zařídí sociální úřad.

Jenže ženská investice do dítěte je ohromná i v případě, že žena odnosí darované vajíčko. To dítě bude jiné – ale koneckonců každé dítě je jiné. Rozdílní jsou i dva potomci týchž rodičů. Jenomže tady navíc všichni zúčastnění vědí, že žena porodila dítě z vajíčka jiné ženy. Vlastně je docela napínavé, co z toho bude. (Hlavním zákonem přírody je totiž předat své geny do další generace, i proto evoluce „vymyslela“ rodičovskou lásku, proto se rodiče zcela přirozeně o dítě starají, bojí se o něj a občas pro něj obětují vlastní život. V případě dítěte z vajíčka jiné ženy ale o předání vlastních genů nejde, pozn. red.)

Vrátíme-li se k objevu „genetických nůžek“ CRISPR, jak blízko je možnost, že budeme lidskou DNA upravovat k obrazu svému?
To je otázka. Problém není v tom, že bychom to ještě nedokázali technicky, ale neumíme to biologicky. Zatím nevíme, co všechno konkrétní gen dokáže ovlivnit. Lidé mají představu, že každou naši vlastnost má na starosti nějaký konkrétní gen, do kterého můžeme zašťourat a tu vlastnost upravit. Ve skutečnosti tohle platí jen pro pár výjimečných rysů, možná pro barvu očí, ale třeba jen výšku postavy už prý ovlivňuje zhruba 600 genů a každý z nich spolehlivě zařizuje ještě něco dalšího.

Síť mezi geny a jejich vlastnostmi je ohromně složitá a my ji zatím spíš jenom tušíme. Takže pokoušet se dnes o genetickou manipulaci s cílem zvýšit IQ si zatím nikdo netroufá, protože takovým zásahem můžeme třeba zvýšit riziko cukrovky. Na druhou stranu nejde o nic mystického a časem se vědcům jistě podaří zjistit, odkud kam teče jaká molekula, a potom už genové manipulaci nezabrání nic, nejméně ze všeho poukazy na etickou stránku věci. Když je technologie a poptávka, pak se věci dějí.

evoluční biolog Jan Zrzavý