COOLna

Na východě Evropy je zrovna v oblasti práce s dětmi a mládeží pomoc opravdu hodně potřeba. Lidé tam nemají dostatečné sociální zázemí, chybí pracovní uplatnění, informovanost. Nízkoprahová zařízení, jako je máme tady v České republice, v mnoha východních zemích ani neznají. Navíc když jsem byla poprvé v Arménii, úplně jsem si to tam zamilovala. Je to krásná země plná srdečných lidí, a to vše navzdory tomu, čím si Arménie prošla. Byla tam obrovská genocida, válka, a město Gyumri, kde jsem působila, navíc v roce 1988 zasáhlo i velké zemětřesení.

Ve městě Gyumri byla u mladých 44procentní nezaměstnanost. Je to sice druhé největší město Arménie, ale zároveň i jedna z nejchudších oblastí. Do školy tam děti buď nechodí, nebo pro učení nemají dostatečné zázemí, případně nabyté vědomosti stejně není kde uplatnit. Některé děti navíc přišly o rodiče, žijí třeba u příbuzných. Podmínky pro start do života tam skutečně nemají snadné.

Na jaké oblasti jste se v počátcích budování arménského centra zaměřili?
Základní problémové oblasti jsou tam určitě vzdělání, využití volného času a možnosti uplatnění. Co se týče učení, tak tamní děti potřebují hlavně zázemí, kde by se mu mohly věnovat, případně pomoc s vysvětlením látky. Doma často nemají ani elektřinu, natož svůj prostor a klid. Některé navíc nechodí do školy pravidelně, někdo třeba jen jednou týdně, kvůli čemuž pak školákům chybí i kontakty se spolužáky. Nízkoprahové centrum je tak pro ně možnost věnovat se škole a najít si tu i kamarády.

Jak to bylo s druhou problémovou oblastí – trávením volného času?
Děti se po městě většinou jen tak poflakují. Nejsou tam žádná hřiště, sportoviště a zájmové aktivity, jak to známe od nás. Proto jsme v centru měli hry, venku plochu, kde mohli hrát kluci fotbal, učila jsem je jezdit na kole. Zavedli jsme tam rovněž nějaké zájmové kroužky. Pomáhaly ale i zdánlivé drobnosti – vysvětlit jim, jak se vyrovnat se stresem, nervozitou, jaké techniky lze na to použít. Docházelo k nám kolem dvaceti až třiceti dětí denně ve věkovém rozmezí od třinácti do osmnácti let. Když se konala nějaká akce, bylo jich třeba padesát. Bylo to pro ně něco nového a úžasného.

Podařilo se vám najít i nějaké řešení problematického uplatnění dětí po ukončení školy?
Když už tam děti nějakou školu dokončí, neznamená to bohužel automaticky, že pak budou mít práci. Snažili jsme se proto spolupracovat s místními fabrikami, loni se pak povedlo uspět se dvěma projekty na mikropodnikání, které si děti samy vymyslí. To, co u nás funguje úplně běžně – například prodej různých rukodělných výrobků klientů stacionářů či nízkoprahových zařízení, je tam teprve v úplných počátcích.

Věděli rodiče tamních dětí, že k vám docházejí?
V Arménii je význam komunity a rodiny obrovský. Je nemyslitelné, aby dítě někam takto chodilo bez jejich vědomí. Děti se navíc na akcích pro veřejnost rády rodičům pochlubily, kde tráví volný čas, a co tu vytvořily. To je velký rozdíl oproti Wellmezu, kde většina rodičů neví, že k nám jejich potomci chodí. Jedním z nejčastějších důvodů docházky dětí jsou totiž u nás právě potíže v rodině. Bezpečně a v klidu se tady tím pádem cítí hlavně proto, že sem vliv rodiny nezasahuje. Rodinné vztahy v Arménii ale fungují úplně jinak než u nás. Rodiny drží hodně při sobě, téměř tam neexistují rozvody. Do Wellmezu naproti tomu docházejí děti, co jsou odhadem ze sedmdesáti procent z rozvedených rodin.

Jak je to v Arménii s užíváním návykových látek u dětí a mládeže?
To je zase velký rozdíl oproti Česku. Drogy a alkohol tam pro ně nejsou v podstatě k dostání a neprošlo by jim to ani u jejich rodin. Tam kdybyste začali nějaké návykové látky shánět, okamžitě se to rozkřikne a řeší to za chvíli celé město i okolí. Problém je tam spíš kouření, které je hodně časté. Ovšem jen u mužů. Ženy tam nekouří, a pokud ano, tak tajně; tento zlozvyk jim vůbec nepřísluší.

Kouření je tam tedy běžné i u dětí?
Chlapi v Arménii kouří v podstatě všichni, cigarety ostatně stojí pár korun. Když sedíte v hospodě, vedle vás je třeba otec s dvanáctiletým synem a oba kouří. Bere se to jako normální a nikdo to neřeší. Měla jsem tendenci dělat nějakou osvětu, ale pak jsem to vzdala.

Martina Horníčková, streetworkerka a vedoucí nízkoprahové zařízení pro děti a mládež Wellmez