COOLna

Japonsko sice prodělává v posledních desetiletích společenskou a kulturní revoluci, ale některé věci jsou tu až příliš hluboce zažité. Pořád tu platí, že udržet emoce uvnitř sebe a nedat jim volný průchod na veřejnosti patří ke slušnému vychování. A zrovna tak, že soukromé záležitosti, týkající se vlastních citů a vztahů, do společnosti nepatří.

Pokud si takto odměřené chování převedete do běžných sociálních situací, jistě vás napadne, jak v takovém emočně vyprahlém klimatu probíhá první nesmělé seznamování a sbližování mladých lidí. Nelehce.

A ještě o něco komplikovanější je tu i průběh nešťastných konců vztahů.

Vnitřní nastavení japonské společnosti po dlouhé generace spoléhalo na úlohu nejrůznějších seznamovatelek, informovaných tet ze sousedství, které zajišťovaly navazování a také rušení kontaktů mezi mladými muži a ženami. Role mediátorů a prostředníků byla ve vysoce formalizovaném prostředí nezastupitelná. Jak moc, to vlastně ukázala až soudobá zkušenost, kdy profesionální dohazovačky vymizely.

Vzniklou mezeru pak v životech dnešních mladých vyplnily nejrůznější seznamovací a inzertní agentury, které však dlouhodobě selhávají v tom podstatném. Dokážou sice představit zájemce o vážný vztah, nicméně už nezvládají odbourat jejich prvotní ostych a dodat takovému setkání ráz uvolněné přirozenosti. Už to prostě není posezení s tetami u odpoledního čaje.

Japonské komerční seznamky nezvládají ani další úlohu dohazovaček. Ty totiž zvládaly vysvětlit zúčastněným, že případné odmítnutí nebo nesoulad během setkání není věcí osobního selhání, ale jen momentální absence sympatií. A že je třeba hledat dál, jinde, bez zbytečných výčitek svědomí a ran na srdci či v duši.

I tady se ale agendy chopili podnikaví lidé, byť poněkud svérázným a lehce parazitickým způsobem. Poprvé zhruba v 80. letech minulého století začali ve velkých metropolích vznikat první profesionální odmítači. Lidé, muži i ženy, kteří se za poplatek stávali posly špatných zpráv. Nájemnými kurýry, kteří na požádání sdělovali, „že by to asi nefungovalo a musí to skončit“.

Břemeno emočního vypětí tak rázem odpadlo. Lidé nemuseli podstupovat nekomfortní situaci, se kterou se mohly pojit slzy, nářek, urážky a nadávky. Stačilo jen najít přes inzerát někoho, kdo doručil květiny, smutné psaní nebo báseň, podle zadání, a tu nehezkou vyčerpávající práci přesycenou neuchopitelnými city odvedl za ně. S menší či větší mírou elegance, podle situace nebo výše honoráře.

Podstatné bylo, že už jste nemuseli toho druhého či druhou osobně potkat. Své neupřímné rozloučení jste nechali vyřídit, a věc tím byla jednou provždy skončená. Poslové špatných zpráv si brzy začali říkat wakareaseya, tedy „ti, kdož říkají sbohem“. A v zemi, kde se přiznané emoce nenosí a osobní konflikty neřeší na veřejnosti, byl o jejich služby enormní zájem.

Čistě technicky již coby jejich klient nemusíte mít zájem jen na hladkém ukončení nějakého románku či krátkodobé známosti nebo na odmítnutí nežádoucí dočasné partnerky. Možná už jste ve vztahu hlubším, vážném, třeba rovnou v manželství. A marně z něj hledáte cestičku ven. Kvůli románku, nové známosti, pro opadnutí sympatií…

Nechcete však ztratit tvář. A to je přesně to, co byste při klasickém rozvodu riskovali. Manželskou odluku totiž v Japonsku projednává zvláštní soud pro rodinné záležitosti, a ten nezřídka vydává záporná stanoviska. A to i v případě, že se jedná o kyogi rikon, tedy vzájemnou dohodu obou manželů.

Porušit posvátný manželský a znehodnotit ho žádostí o rozvod je tu stále považováno za velkou skvrnu na společenské reputaci, pro muže i ženy. Nehledě na úsudek příbuzných. Proto platí, že pokud chcete dosáhnout rozvodu a zrušení svého manželství, musíte před rodinným soudem předložit pádný legitimní důvod.

Japonsko není v tomto ohledu odlišné od Evropy, a proto se tu i při rozvodovém řízení vytahují špinavé karty. Například nevěra. To je dost spolehlivý argument.

Repertoár, s jakým „rozchodové“ firmy pracují, je ovšem mnohem obsáhlejší a záleží jen na klientovi, kolik do diskrétních služeb investuje. Ceny prý kolísají od 0,5 po 1,6 milionu jenů, to je asi 100 až 300 tisíc korun, k nimž se připočítává ještě padesátiprocentní bonus za úspěch. Ve zvláště delikátních případech to může být samozřejmě mnohem víc. Zvlášť tam, kde jde o rozvodové vyrovnání a porušení podmínek předmanželské smlouvy.

Nastrčení sexy-stážistky pod nos bohatého podnikatele, zprostředkování aférky celebrity s novým sportovním instruktorem? Žádný problém. Stejně jako nejrůznější náhodná setkání ve vlaku, metru a na ulici, které mohou skončit pozváním na skleničku. Že někdo z povzdáli takové sezení natáčel, to se většinou člověk dozví, až když je u soudu sestříhané video předkládáno jako důkaz.

Wakaresaseya přitom fungují podobně, jako detektivní agentury. Sestavují dohromady denní rutinu svého cíle, sledují ho, připravují si terén. K dispozici mají rozsáhlý vozový park, kamery i odposlechy, GPS sledovací zařízení. A především spoustu prověřených zaměstnanců, kteří sehrají roli figurantů pro náhodná dostaveníčka. To v případě, že by se jeden model napoprvé neujal.

Když je past nachystána, je prý dobrým zvykem ještě čtyři pět dní počkat. To aby mohl klient ještě jednou naposledy zvážit, jestli o akci opravdu stojí, nebo ji sám stornuje. „Potřebujeme mít opravdovou jistotu, že vědí, co po nás chtějí. Protože opravdu vážně narušíme jejich normální životy a existující emoční vazby,“ říká Hiroyuki Yoshida, ředitel tokijské společnosti Shadow (Stín), která se na organizování rozchodů specializuje.

A nezastírá: „Kdyby to nebyla moje práce, tvrdil bych, že je to nemorální.“ Jenže jeho práce to je, a tak se příliš nerozpakuje. Většinu pochybností prý odruší úvodní konzultace, jisté zábrany má prý jen tam, kde rozvod zasáhne rodiny s dětmi. Vyhýbají se také problematickým zákazníkům, těm nerozhodným a psychicky vyšinutým stalkerům. To je však všechno. Úspěšnost těchto firem se, podle jejich vlastních slov, pohybuje v horizontu 95 procent. Doložit to však nejde.

Dost často si službu rozchodu žádají rodiče zúčastněných. Péče o klienta je pak složitější. „Je to jako operace rakoviny,“ říká Kiyoshi Hiwatashi, ředitel agentury Lady’s Secret Service. „Odstraníte nádor, ale musíte se ujistit, že žádný nový nenaroste.“ Nežádoucí partneři musí být skutečně odsunuti na slepou kolej. Definitivně.

Ne vždy pak jde o aranžované románky s modelkami. Dehonestovat potenciálního partnera lze totiž i jinak. Třeba tím, že z něj uděláte zloděje, gamblera, drogově závislého nebo dlužníka. Vpravit někomu v obchodě do kabelky nezaplacené zboží, naplnit mu schránku nezaplacenými účty za roztodivné služby, pohodit někde injekční stříkačku nebo stvrzenku z erotického masážního salónu zase tak těžké není. Nebo poslat pár vymahačů, přeptat se slečny, jak je na tom její přítel se splácením vypůjčených peněz. Nebo snad vmanipulovat mladého muže do dluhové pasti?

Je to už sice na samé hranici legálnosti, ale pořád ještě na hraně toho, kam jsou agentury wakareaseya ochotny zajít. Pokud ještě dál, tím se nechlubí. Placeni jsou však za výsledek, ne za etický přístup.

V emočně vyprahlém světě nemají o práci nouzi, ať už je sebevíce kontroverzní. Jak říká japonská reportérka Mai Nishiyama: „V Japonsku je trh pro všechno. Pokud nechcete, aby váš ex zveřejnil vaše erotické fotky, když si chcete vypůjčit falešné příbuzné pro prezentaci vlastní spokojené rodiny, chcete-li zorganizovat dokonalé romantické setkání nebo zajistit, aby se vaše děti nestýkaly s nesprávnými kamarády, na všechno tu seženete firmu.“ Jen důvěra tu na prodej není.

Xman