COOLna

Čím to, že v některých kulturách se hadi zatracují, a třeba v Jižní Americe je považují za božstvo?
Na tohle ani nemusíte do Jižní Ameriky, u Slovanů byl had Hospodáříček, kterému u stavení dávali misku s mlíkem – existovaly slovanské kmeny, jež si hadů vážily. Lidi věděli, že když mají u chalupy hada, pak tam budou mít míň myší, které by jim mohly žrát zásoby obilí na zimu, takže jejich vztah má i racionální jádro. Vztah k hadům je ale skutečně napříč kulturami rozporuplný. Musím přiznat, že u přírodních národů převládá odpor. My lidi postižení civilizací máme pocit, že přírodní národy jsou moudré, ovšem nic není od pravdy vzdálenější. Jsou i lidé, kteří se domnívají, že když vám gekon přeběhne sametovými tlapkami po kůži, upadne vám ruka.

A kde mají takoví gekoni žít?
Gekoni žijí od jižní Evropy přes celé tropy, ale teď mám zrovna na mysli příklad Bulharska. Neškodný gekon hrbolkatý, který, když ho navíc máte v chalupě u lampy, vám bude žrát komáry i mouchy, a tím vám bude efektivně pomáhat. Ale venkovští Bulhaři se ho bojí do té míry, že samotné přeběhnutí po kůži může podle nich člověka zabít, což je pověra, jež nemá oporu v jakémkoliv faktu. U hadů to je něco jiného – nebudeme zastírat, že někteří hadi jsou jedovatí a zejména v tropických oblastech mají na svědomí i oběti na životech. Přesto jsou kultury, které jednak dokážou jedovatého hada odlišit od nejedovatého a jednak odlišují reálný strach nebo respekt od iracionální hrůzy.

Co nového prozradí odborníkovi záběry, jež před 20 lety neexistovaly a teď jsou v přírodopisných pořadech Davida Attenborougha k dispozici veřejnosti?
Nedávno jsem sledoval létající hady… Naše zvířata často žijí skrytě a filmují se těžko, ale David Attenborough jejich život ilustruje skutečně famózním způsobem. Je to dobrý příklad nejenom pro filmaře, ale pro všechny, kdo chtějí popularizovat přírodu edukačním způsobem, takže je to takový náš bůžek. Záběry těch takzvaně létajících hadů rodu Chrysopelea – u těch je při plachtění ze stromu otázka, jak si udělají vzduchový polštář. A skutečně to neobjevíte, dokud neuvidíte superzpomaleně, jak má had ideální esovitou pozici a maličko se kroutí, aby vytvořil polštář, který ho nějak nese.

Podobné je to i s dráčky (štíhlý dlouhoocasý ještěr z rodu agamovitých), u nichž také teprve záběry kamer ukázaly, že jsou schopni v letu zabočit a změnit směr. Dobrý příklad je i chameleoní vystřelovací jazyk – mechanismus je sice známý nějakých třicet let, ale prohlédnout si to můžeme až díky novým technologiím.

Co dalšího se ještě vylepšilo?
Co se děje teď, je naprosto famózní. Když půjdeme například ke komodským varanům, kteří jsou chovaní jako ve skleníku, zjistíte, že tam máme instalované výbojky o intenzitě 2000 wattů, jež jsou manufakturně vyráběné pro zoologické zahrady a mají baňky ze speciálního skla. Vytvářejí plné sluneční světlo, jaké bychom si před 30 lety v chovu nedokázali představit.

V čem to varanům prospěje?
Začalo se to dělat kvůli úrovni vitaminu D, který se zásadně podílí na metabolismu vápníku, čili aby zvíře mělo v pořádku kosti, aby mu fungovaly svaly i nervy. Tohle byl obrovský boom v 90. letech a musím se pochlubit, že v tomhle držíme krok s Německem, Nizozemskem a Švýcarskem, což jsou takové chovatelské velmoci, k nimž se i jako soukromí chovatelé plazů upínáme. Časem jsme však začali zjišťovat, že vedlejší účinky tohoto svícení jsou možná důležitější než hlavní účinek – ten plaz totiž potřebuje sluníčko do té míry, že pod takovým zdrojem je živější, aktivnější, líp vybarvený, líp mu to tráví a v neposlední řadě to stimuluje jeho imunitní systém. Takže v současné době je pro nás důležitější ho dobře nasvítit, a hospodaření s vitaminem D máme až v druhém plánu. V expozici Kattakum máme světelný park svítidel, který oproti tomu, co jsme měli před 20 lety, simuluje pouštní prostředí naprosto revolučním způsobem.

Často se dočteme o nově objeveném druhu plazů, zvířata zároveň ve velkém vymírají. Můžete vysvětlit, jak to s tou rovnováhou obojživelníků a plazů doopravdy je?
Celé to má několik rovin. Bývalý prezident Václav Klaus triumfálně říkal, že vznikají nové druhy a tím že se jakoby to vymírání vyvažuje, ale to je s odpuštěním hloupost nehodná inteligentního člověka. To, že popisujeme nové druhy, neznamená, že zároveň vznikají. Vznik druhu trvá statisíce až miliony let. Čili existuje značný nepoměr v tom, že něco vznikající miliony let my zničíme za 30 roků. Ale když často mluvíme o vymírajících druzích, zároveň nám utíká, že nám vlastně vymírá celá příroda. Některý druh třeba v rezervaci přežívá a třeba ho zachráníme a třeba nevymře, ale roli, jakou měl v ekosystému, už nemá, protože jsme ho zatlačili do té poslední rezervace.

Dáte příklad?
Naše prostředí – a záměrně říkám naše – je mozaika nejrůznějších životních příležitostí, počínaje rostlinami přes hmyz, který má obrovskou důležitost: když stav hmyzu na hektar klesne o 80 %, a to nemusí být ohrožen ani jeden z těch druhů, je to pro nás průšvih, protože něco se nebude opylovat, a dřív nebo později začne něco dalšího kvůli tomu kolabovat. Jedna věc jsou tedy vymírající druhy a druhá věc jsou churavějící ekosystémy, jež jsou všude kolem nás.

Attenborough to říká ve svém posledním filmu: Nejde o přírodu, ta přežije, a až my tady nebudeme, pak se v nějaké – možná jiné – podobě zase vrátí. Jde ale o nás. Abychom si uvědomili, že v téhle síti vězíme pevně i my, a když si ji potrháme, pak z ní vypadneme. A do té sítě patříme všichni, a my nevíme jak! My nevíme, jak se nám vymstí, když vybijeme všechny zmije.

Podařil se vám unikátní odchov kriticky ohrožené žáby z jihoamerického jezera Titicaca, ale naznačil jste, že podobně jsou chovem vánočních kaprů ohroženi i tuzemští skokani…
Od 70. let, kdy jezdím do jižních Čech, sleduji určitou proměnu – zatímco dřív bych se koupal snad v každém, dneska když jdete kolem šňůry rybníků, první, čeho si všimnete, je to, že vás to neláká ke koupání, protože voda je zelená a smrdí. A zároveň tam schází žába. Tím ovšem trpí především ekosystém – ta žába to přežije v lese, skokani nejsou vlastně ohroženi, že bychom o ně přišli. Přišli jsme ovšem o jejich ekologickou roli – krajina se zkrátka musela bez skokana změnit.

A skokani od rybníků mizejí v souvislosti s kapry?
V žádném případě nechci, aby to vyznělo, že kritizuji chovatele kaprů, ale oni je z pochopitelných důvodů chovají tak, aby to bylo co nejlevnější, a my je jako co nejlevnější také kupujeme. Osobně bych si za vánočního kapra milerád připlatil, ale asi bych musel výrazně víc, aby se kapr choval v rybníce, který umožní život a rozmnožování skokanů. Dnes se totiž kapři intenzivně chovají trochu jako prasátka, jelikož vydrží to, co jiná zvířata ne. A způsob jejich dokrmování mění charakteristiku vody. Je plná živin – říká se tomu eutrofizace.

Jak by člověku konkrétně skokan v ekosystému scházel?
Čím větší biomasu zvíře má, tím větší musí mít ekologický dopad – takže minimálně v množství bezobratlých živočichů, které skokani sežrali. Studii toho, jakou ekologickou váhu má to které zvíře ve velkém ekosystému, jako je Evropa, je strašně obtížné udělat a kvantifikovat. My síť toho propojeného fungování tušíme, ale neznáme. Dobře se to však pozná třeba na ostrově a učebnicový příklad je tichomořský ostrov Guam, kam se Američanům povedlo zavléct bojgu hnědou, což je indonéský had, který je v přírodní síti velice nenápadný a u kterého by nikdo neřekl, že by měl nějakou velkou roli mít. Ale na tomhle ostrově se zvíře bez svojí sítě a svých predátorů namnožilo, narostlo a zlikvidovalo místní ptáky. Co by se stalo, kdyby z původního prostředí úplně zmizel, to nevíme, ale vidíte, jakou dokázal způsobit katastrofu, když byl zavlečen do prostředí jiného. Zároveň z toho můžete tušit, jak je pro původní ekosystém důležitý.

V české kultuře se želvy také jedly jako postní jídlo. Kdy jsme tenhle zvyk opustili?
Ano, ještě v 17. a 18. století o tom existují záznamy. Nedávno jsem prohlížel nákres chovného zařízení ze zámku ve Veltrusích, kde mají krásnou kroniku hospodářství a snažili se demonstrovat různé způsoby chovu hospodářských zvířat, a měli krásně popsané, jakým způsobem želvu chovat, aby byla konzumovatelná. Důležité je, že byla braná jako ryba, takže to bylo skutečně postní jídlo a vlastně zpestření, protože jste nemusel jíst jenom ryby. Jednalo se o želvu bahenní, jež má ve skutečnosti ráda docela čistou vodu, ale i když má svaly jen kolem nohou, vyvařit na polévku se určitě dá a nějakou kost z toho oberete. I když na ní moc masa není, tehdy se jedli i zpěvní ptáci, jelikož každý zdroj bílkovin byl prostě dobrý. Ty želvy se dokonce dovážely a chovaly se v jihočeských rybnících jako kapři, ale skončilo to pravděpodobně na tom, že chov nebyl moc efektivní – želva totiž na rozdíl od kapra roste dlouho. Vylíhlá želva má tři gramy, a až za pět let bude vážit možná půl kila, z něhož využijete deset deka masa.

Kde se dodnes jedí hadi a obojživelníci?
Úplně typicky v jihovýchodní Asii, tam se zkonzumuje úplně všechno – čili od střední Číny na jih jsou kultury, kde se hadi, ještěři a želvy jedí ve velkém. Dneska mají v Číně státem subvencované programy na chov těchto zvířat, mají tam ohromné farmy na množení želv, což může na jednu stranu chránit přírodní populace, ale na stranu druhou to vytváří klamný pocit, že si můžete dovolit o tu populaci přijít. Ty želvy z farem však bývají často překřížené a – když to řeknu nepěkně – z hlediska druhu přestávají být nositeli genetické informace, a tak jako nástroj záchrany končí.

V pražské zoo jste vypomáhal už jako teenager v 70. letech. Čím se zahrada změnila pro plazy a obojživelníky – nehledě tedy na to, že se tu nesahá na želvy?
Pražská zahrada a potažmo i čeští teraristé patřili k světové špičce v celém období po světové válce. A jestliže jsem sem od roku 1975 chodil pomáhat tehdejšímu teraristovi Aldovi Olexovi, pak to byl odborník na superevropské úrovni, jenž v mnoha ohledech předběhl dobu – například jako první rozmnožil krajty zelené. Takže bylo na co navazovat a my to dnes bereme jako pokračování a – pokud možno pokorně – jako vylepšování tradice. Změnily se technologie i chovatelské techniky, takže se to nesnadno srovnává, ale tehdy byla jedna plazí sekce v pavilonu šelem, dnes zabudováváme expozice plazů, obojživelníků a bezobratlých takřka do každého nového pavilonu. Tím se podtrhuje jejich přírodní rámec a ukazuje se, že vitrínky plné zeleně jsou příjemné i na pohled – ať v Africe zblízka, u šelem, či v Indonéské džungli.

Tuniskou přírodu znáte už 50 let. Proměnila se z hlediska přírodních druhů? Ptám se proto, že vaši kolegové si po návštěvách Jižní Ameriky na devastaci přírody často stěžují.
Krajina v Tunisku byla intenzivně využívaná už před Féničany, a když si odmyslíte Saharu, kde ta příroda opravdu je a kterou je obtížné nějakým způsobem znásilnit – nebo to naštěstí zatím neumíme –, pak zbytek Tuniska je krásná, ale kulturní krajina. Naštěstí ta „moje“ zvířata si dokážou najít svoje prostředí i v kulturní krajině, takže plaza nebo obojživelníka můžete nalézt i na kraji města. Nicméně devastace, o níž mluvíte, probíhá všude na světě. Jedna deska od mého oblíbeného Paula McCartneyho se jmenuje Flowers in the Dirt (Květiny na smetišti) a já mám skutečně pocit, když teď jezdíme po přírodě, že už hledáme jen zbytky, které jsou jako ty kytky na smetišti, o nichž on zpívá. Protože celý svět se skutečně mění v jedno gigantické smetiště. Zrovna některé africké země bývají poseté plastovými odpadky, a když vyfotíte něco z dálky teleobjektivem – kozu na pastvě třeba –, připadá vám, že nemá žádnou trávu, protože stojí na jednolitém povlaku plastových odpadků. Ještě že tam pořád najdu toho gekona nebo ještěrku, jinak bych se musel zbláznit, protože takové smetiště je úplně všude. Evropská krajina zatím vypadá přátelsky, ale ten pocit zázraků uprostřed smetiště je pro mě přítomný celoplanetárně.

kurátor obojživelníků a plazů Petr Velenský