COOLna

Třeba je svět v pořádku a stačí se na něj líp dívat.

Britský politik a lékař James Parkinson svým dementním pacientům pouštěl žilou. Lidem s chorobou, která nese jeho jméno, tak spíš než ke zdraví pomáhal do hrobu. Zatracujeme ho proto? Nikoli: chápeme ho jako významnou osobnost dějin lékařství. Současnému geriatrovi, který by nenasadil vhodnou medikaci a onemocnění tlumil méně, než je možné, bychom ale spílali, jakkoli se dopustil omylu s daleko menšími následky. Proč? Protože první nevěděl a vědět nemohl, zatímco druhý vědět měl, říkáme si s jistotou. Ta jistota je ale přílišná – a může škodit. Tomu lékaři, společnosti i nám samotným.

Parkinson si myslel, že třes a pohybové obtíže způsobuje zánět zhruba v oblasti, kde páteř navazuje na mozek, protože otok tlačí na některá nervová centra – a že pouštění žilou z horní části krku ten tlak sníží. Nevyčítáme mu nic, prostě omyl poplatný své době, řekneme si. Jenže i Parkinson počátkem devatenáctého století mohl najít knihy, které pouštění žilou zpochybňovaly – ale nenašel nebo jim nevěřil. Za zlé to Parkinsonovi nemáme; jsme tolerantní. Proč ale nejsme stejně tolerantní i k lékaři, který udělal chybu včera ve své obyčejné praxi?

Člověk je pozůstatkem diskurzů všech lidí, se kterými kdy mluvil, shrnul sémiotickou podstatu lidství Charles Peirce. Svým způsobem jsme všichni pozůstatky lidí, s nimiž jsme za svůj dosavadní život mluvili. Já, vy, Parkinson i onen imaginární geriatr. Stejně jako já nebo vy, i on jedná v intencích toho, co mu bylo za život sděleno všemi kolem. Kdyby se narodil v antice, měl by v oblibě pubertální chlapce, o pár tisíc let dřív by lovil mamuty, v současných Emirátech vzýval Alláha, v šestnáctém století vymítal duchy, v osmnáctém pouštěl žilou, v padesátých letech by operoval a dneska prostě dělá, kam ho medicínské vzdělání společně s nadřízenými a morálními názory, posbíranými všude možně, dovedlo.

Sebeupálení Jana Palacha vzbuzuje větší emoce než upálení Jana Husa. Dávnou historickou popravu vnímáme neutrálně, jako kolorit doby, zatímco nedávná křivda nám otvírá kudlu v kapse: bez staletého odstupu bolestně vnímáme, že se jí mělo předejít. Jakkoli hrůznost Husovy popravy z „objektivního“ hlediska převažuje Palachův dobrovolný čin, emočně události vnímáme opačně, protože jsme schopni se relativně snadno smířit s něčím, co chápeme jako dané, zatímco utrpení, jemuž bylo možné předejít, nás drásá. Osvětim si občas formálně připomeneme u příležitosti nějakého výročí, zatímco pro pobouření norským Barnevernetem stačí pár neúplných informací.

Podobné soudy se odvíjejí od našeho pohledu, nikoli od „objektivní“ skutečnosti. Všechno okolo nás funguje docela dobře – jenže tím silněji vnímáme, o kolik lepší by naše společnost mohla být. Zní absurdně, že i dneska lidé trpí materiální nouzí navzdory třetině příjmů, které odvádíme na daních, že i v našem zdravotnickém systému lidé trpí nemocemi a umírají a tak dále. Taková je ale situace roku 2019, stejně jako kdykoli jindy: něco je dobré – a zároveň téměř všechno potřebuje zlepšit.

Žádná společnost nefunguje dokonale. Otázka tak nezní, proč společnost není dokonalá, ale proč jsme (ještě) nezlepšili to či ono. Není ale chyba těch lidí okolo, že jsou tak necitliví, hloupí nebo zlí, že zlepšení společnosti brání?

Onen pocit „zla“ vyplývá z rozdílů mezi námi. Pro vegetariána Karla je zlý Mirek, že jí mrtvoly zvířat a jezdí do práce autem, zatímco pro Mirka Karel, že by zrušil sociální stát. Jana se stará o babičku a nemá peníze a shání zákazníky lichvářům s rychlopůjčkami, kdežto Monika z neziskovky po večerech vyplňuje žádosti o oddlužení a babičce ani nepopřála k narozeninám. Každý vidíme svět jinak – a protože ostatní nesdílí naše priority, logicky v nich nemohou dosahovat našich úspěchů.

Rozdíly mezi lidmi a nedokonalost jakékoli společnosti přitom nejsou o nic „zlejší“ než přírodní zákony. Z těch také koneckonců vycházejí: různost lidí nutně vyplývá z principů evoluce a nedokonalost společností z dynamiky komplexních systémů. Stejně jako nedává smysl vztekat se kvůli gravitaci, která nám nedovoluje létat bez křídel, nedává smysl ani vztek na doktora, který něco pokazil, nebo kohokoli jiného – a už vůbec ne na svět jako takový. Svět je zapotřebí přijmout tak, jak je. Můžeme se jej snažit přizpůsobit sobě, nebo se přizpůsobovat sami světu; můžeme si užívat svůj boj s osudem, stejně jako jej flegmaticky nechávat plynout – ale to vše s vědomím, že to tak zkrátka je a být má nebo musí.

Pokud ale vnímáme svět jako zlý, aniž by skutečně zlý byl, musí se ono zlo, které vnímáme, skrývat v našich očích. Samozřejmě ne proto, že bychom byli zlí sami – roli v tom hraje spíš citlivost vůči utrpení druhých, depresivita a podobné předpoklady. Právě ty ale můžeme změnit, abychom ke světu mohli přistupovat s trochu větší radostí a optimismem – což se přenáší na druhé, takže nakonec může pomoci i tomu světu.

Vojtěch Pišl, publicista