COOLna

Ještě 25. listopadu 2012 zobrazovaly googlovské internetové mapy v jižním Pacifiku ostrov o rozměrech 24 x 5 km. Den poté už tam nebyl. Jen tři dny nato stejný kus pevniny nedaleko francouzského zámořského území Nová Kaledonie vymazal ze svých map také National Geographic.

Mystický Sandy Island v jižním Pacifiku se ještě zkraje 21. století objevoval ve spoustě světových map, i těch digitálních, zřejmě však nikdy neexistoval.

Přepisování map bylo bezprostředním následkem australské expedice, která onoho roku vyplula na moře, aby tajuplný ostrov našla. Jenže jakmile vědci dorazili podle satelitních map k „pobřeží“, všude okolo viděli jen širý oceán. Když dopluli doprostřed „ostrova“, palubní přístroje naměřily pod kýlem lodi hloubku 1 400 metrů.

„Když jsme proplouvali neexistujícím ostrovem, dost jsme se všichni na palubě pobavili na účet Googlu,“ vyprávěla po návratu na skutečnou pevninu australským novinářům vedoucí expedice Maria Seton z Univerzity Sydney.

Výzkumníci měli zcela jasno: kdepak, takový ostrov nemohl jen tak zmizet pod hladinou ani v širém liduprázdném Pacifiku. Snad kdyby hloubka dosahovala pár (desítek) metrů, dalo by se teoreticky spekulovat o vulkánu, který se zřítil do moře. Ale do takové hlubiny?

Tady zkrátka žádný vulkán ze dna moře nikdy trčet nemohl. Ani na sklonku 19. století, kdy ostrov údajně spatřila posádka velrybářské lodi Velocity, ani na začátku 21. století, kdy ho ve svých mapách zobrazovaly Google či National Geographic. Exploze tak mohutné sopky bychom si prostě nemohli nevšimnout.

Těžko však bezezbytku uvěřit tomu, že by se zkušení námořníci i v 19. století takhle fatálně sekli. A ještě s tak velkým kusem pevniny. Něco přes
100 km², to je pro srovnání úřední rozloha Paříže (samozřejmě bez přilehlých aglomerací).

Tady lze nabídnout jednu pozoruhodnou úvahu, vezmeme-li v potaz fakt, že na ostrov lidé nikdy nevystoupili a že v Pacifiku není sopečná činnost zase až tak výjimečná. To, co velrybáři spatřili a zakreslili do map, ve skutečnosti mohly být plovoucí pozůstatky nějaké sopečné erupce. A ta se klidně mohla odehrát tisíce kilometrů odtud a nemusela být nutně apokalyptická.

Produktem vulkanické činnosti je mimo jiné pemza. Vysoce porézní sopečné sklo, které vypadá jako kámen a má různé barvy od bílé přes žlutou až po hnědou. Díky svému složení je tato vyvřelá hornina natolik lehká, že plave. Zásadní část jejího objemu tvoří bublinky vulkanických plynů uvězněné ve vnitřní struktuře.

Jinými slovy: tak jako dnes v Pacifiku námořníci potkávají obrovské plovoucí „ostrovy“ z plastových odpadků, které utvářejí a unášejí mořské proudy s větrem, mohli jejich předchůdci v 19. století spatřit „pevninu“ tvořenou pemzou plovoucí kdesi mezi Novou Kaledonií a Austrálií.

Je taky možné, že se mystický ostrov do námořních map dostal cíleně, kdosi ho tam zanesl jako past na podvodníky, kteří by v kartografii chtěli opisovat. Anebo to prostě celé bylo jen čísi nejapný vtip, který přežil víc než jedno století.

Stát se to může i dnes, jak dosvědčuje historka někdejšího šéfa nakladatelství Kartografie Víta Štěpánka: „Občas prostě někdo udělá vtípek, který navzdory mnoha úrovním kontrol před tiskem nikdo nechytí. Nám kdysi v grafickém studiu umístili do Antarktidy výzkumnou stanici se jménem onoho studia, která tam samozřejmě nikdy nestála. Vyšlo to, nikdy na to nikdo nepřišel. Mně to pověděl jako dobrý vtip u piva až po mnoha letech šéf těch grafiků, můj dobrý kamarád.“

magazín Víkend