COOLna

Co je největší environmentální výzvou současnosti?
Podle mě je to prudký růst globální lidské populace. Všechny ostatní environmentální výzvy se od tohoto základního trendu přímo či nepřímo odvíjejí. Populační růst má od poloviny 20. století podobnou dynamiku jako šíření virů v epidemické fázi – abych použil přirovnání k něčemu, co je teď bohužel vysoce aktuální. Navíc posledních sedmdesát let ve světě klesá chudoba, takže rostou průměrné nároky lidí na potraviny či nerostné suroviny. Tyto nároky lze vyjádřit různými indexy, jako je HDP na hlavu, nebo je přepočíst na spotřebu energie, která stále ještě pochází především z fosilních uhlíkatých zdrojů. A hned jsme u jedné z příčin současné klimatické změny.

Pokud chceme spočítat „environmentální stopu“ lidstva a její změny v čase, je potřeba populační růst násobit právě individuální spotřebou. Je to úplně jednoduchá, ale ve skutečnosti naprosto šílená rovnice. Takový vývoj nemůže Země dlouhodobě unést: planeta nám prostě začíná být malá. Nejen metaforicky, ale doslova.

V důsledku dochází k drastické přeměně přírodních stanovišť a starobylých, dlouhým soužitím přírody a civilizace vzniklých kulturních krajin na rozsáhlé homogenní plochy moderního průmyslového zemědělství, na intenzivní pastviny, doly… Zároveň dochází k homogenizaci živé přírody vlivem dálkových biologických invazí.

Tyto faktory osobně pokládám za více alarmující než samotnou klimatickou změnu. Homogenizace a ztráta biodiverzity totiž snižují schopnost celého systému pružně reagovat. To znamená, že zesilují dopad nejen klimatických, ale obecně jakýchkoli změn. Zvlášť pokud jsou příliš rychlé. Prudké a nepředvídatelné změny jsou přitom základní vlastností současného světa. A myslím, že by se k tomu mělo dodat, že to platí jak o změnách environmentálních, tak technologických a společenských. Všechny jsou totiž těsně a na mnoha úrovních provázány.

Tyto faktory osobně pokládám za více alarmující než samotnou klimatickou změnu. Homogenizace a ztráta biodiverzity totiž snižují schopnost celého systému pružně reagovat. To znamená, že zesilují dopad nejen klimatických, ale obecně jakýchkoli změn. Zvlášť pokud jsou příliš rychlé. Prudké a nepředvídatelné změny jsou přitom základní vlastností současného světa. A myslím, že by se k tomu mělo dodat, že to platí jak o změnách environmentálních, tak technologických a společenských. Všechny jsou totiž těsně a na mnoha úrovních provázány.

Nepomáhá ani to, že zejména západní svět dnes populačně stagnuje?
Na kompenzaci globálního trendu to zatím nestačí. A nejen to. Vzniká obrovské napětí dané rozdílem v bohatství a příležitostech. Na mysli mám migrační tlak vycházející z přelidněných a ve strukturálních problémech tonoucích jižních zemí s mladou populací, který směřuje především k bohatému, stárnoucímu a de facto vymírajícímu severu.

Takovou tendenci lze všelijak brzdit, ale to je, obávám se, zhruba tak všechno, co se s ní dá dělat. Proti podobným velkým procesům nelze dlouhodobě působit. Vyřeší se to spíše „samo“ tím, že dojde k vyrovnání napětí, k zániku onoho rozdílu. Bude to určitě dlouhý a bolestný proces, z něhož povstane úplně jiný svět. Snad nebude o mnoho horší než ten náš.

Napětí roste nejen ve světě „tam venku“, ale i v našich duších, jestli si to tak můžu dovolit říct. Nejspíš proto je globální populační růst pro Západ kostlivcem ve skříni, o kterém se raději nemluví. Museli bychom totiž dojít k závěru, že máme nesmírně závažný problém, nad nímž ovšem postrádáme kontrolu – protože je především problémem někoho jiného. A takové poznání se radikálně neshoduje s étosem Západu, kdy se nemůžeme zbavit pocitu, že jsme nějakým mystickým způsobem stále ještě „pupkem světa“, a zároveň nutkavě svalujeme vinu za všechny světové neduhy sami na sebe a na své předky. Jsou to dvě strany téže mince. Onou mincí je podle mého soudu mindrák někdejších suverénních pánů světa – jakási ponurá nervozita a melancholie zchudlých šlechticů.

Podíváme-li se na obecnou dynamiku demografického přechodu – čili na zákonitosti přechodu ze stadia prudkého populačního růstu do stadia víceméně rovnovážného –, tak jediný faktor, kterým tento jev dokážeme vysvětlit napříč všemi společnostmi, je opravdu růst životní úrovně. Alespoň korelace je naprosto zřejmá: jakmile je společnost dostatečně bohatá, populační růst ustává. Jestliže chceme takový trend aktivně podpořit v chudších zemích, měli bychom napřít úsilí směrem ke zvýšení životní úrovně tamních obyvatel.

Věřím, že je to reálně proveditelné. Byť netuším, jak například donutit zkorumpované režimy, aby většinu takové pomoci „neodklonily“. A jak zařídit, aby to málo, co zbude, doslova „neprojedla“ masa zbídačených obyvatel, kteří nemají jinou životní perspektivu než přivést na svět co nejvíc dětí, aby si zajistili alespoň nějakou podporu ve stáří.

Vezměme si pro ilustraci zemědělství, které je a bude klíčové. To je buďto založeno na obnovitelných zdrojích – na přirozeném biologickém životě půd, na lidské a zvířecí práci, na zeleném hnojení či chlévské mrvě, ale pak je velmi neefektivní a zabírá moc velkou plochu. Nebo tu máme zemědělství průmyslové, které je velice intenzivní, ale za vysokou cenu. Pohlcuje obrovskou spoustu energie a neobnovitelných nerostných zdrojů, z nichž nejcennější jsou fosfátové zeminy.

biolog a paleoekolog Petr Pokorný