COOLna

Co si z posledního roku odnáším? Že privátní je veřejné, a že jsme se s tím stále nenaučili žít. A že bychom potřebovali více lidskosti ve veřejném prostoru.

Barvu naší knihovny a kostkovaný župan na věšáku znají i na univerzitě Yale. Studenti manželova kurzu sociologie vědí, jak vypadá naše dcera a jak umí žadonit, když chce ještě jednu pohádku. Univerzitní a výzkumné prostředí se nám přesunulo do ložnice — do jediného zamykatelného pokoje, kam se vešel psací stůl.

Byla jsem na veřejných debatách, na přednáškách v zámoří a v jiných časových zónách, moderovala panelové diskuze, rozhodovala o směřování pracoviště. Občas s vypnutou kamerou abych u toho mohla poskládat prádlo, vyčistit dětem zuby nebo si oholit nohy. To stejné mimochodem dělal můj muž (bez těch nohou samozřejmě).

Asi vrcholným zážitkem pro mě bylo, když se přesunul dceřin muzikálový kurz na zoom a já si jaksi neuvědomila, že časově konkuruje s mým projektovým setkáním. Naštěstí jsme mohly být samy doma, a tak měla dcera tablet, já telefon, ve kterém jsem vždy poctivě vypnula mikrofon i kameru, když jsem zrovna dceři musela pomoct zazpívat její part. Za celou hodinu jsem to ani jednou nespletla — v obýváku do tabletu zpěv, v ložnici do telefonu seriózní vnímavý pohled.

Unavená večer jsem se bavila představou, jak by skupina vážných vědců ze všech koutů světa reagovala, kdybych jim místo otázky na metodologii výzkumu prostě zazpívala Knihu džunglí.

V tomto roce mi nejvíce chybí lidskost: umět si přiznat, že jsme jenom lidé, že máme emoce, že na ně máme právo a že máme svoji privátní sféru, a byť o ní nepotřebujeme každému vykládat na potkání, nemůžeme se tvářit, že není. I protože náš privátní prostor a jeho emotivita bude tím hlavním zdrojem, jak se s pandemií vypořádáme. Mluvme o něm i za cenu kostkovaného županu na věšáku v záběru videohovoru.

Anna Pospěch Durnová, politoložka