COOLna

Ale celý příběh Kliniky také můžeme číst a interpretovat jako jakýsi lakmusový papírek, který naznačuje kyselost společenského uspořádání – jako předzvěst toho, co přijde. Dnes se nacházíme uprostřed koronavirové krize (a dodejme, že i uprostřed krize klimatické, jakkoli ta je v pozadí). Vidíme, jak stát vedený Babišem rozhoduje svévolně – co jednou řekne, vzápětí neplatí. Vidíme stát, jak vynakládá nesmyslné veřejné prostředky na nákup nefunkčních ochranných pomůcek, ale není schopen či ochoten akceptovat iniciativy, které přicházejí zdola a vynalézají ochranné prostředky nebo přístroje, byť necertifikované. Vidíme, jak této situace využívají přesně ty konzervativní politické síly, které před pár lety brojily proti Klinice. Vidíme, jak Babišův ministr Havlíček využívá koronavirového rozvratu, aby arogantně prosazoval zájmy uhlobaronů. Vidíme, jak daňová reforma přijatá uprostřed pandemie místo aby pomáhala těm chudším, pomáhá těm bohatším. Vidíme, jak svévolné jednání vlády (a státních institucí) ruinuje životy spousty lidí, ničí jejich živnosti, plány a sny, ale také vidíme, jak se veřejné prostředky z evropských fondů určené na obnovu ekonomiky po covidu a na přechod k bezuhlíkové ekonomice pomalu přesouvají k posilování oligarchické moci z devadesátých let.

To všechno se v malém odehrálo už v případě Kliniky (a jistě i v celé řadě jiných lokálních incidentů). Cynismus, s nímž jsme si nechávali líbit svévolné zneužívání moci, se nám vrací jako bumerang. Že se rekonstrukce Kliniky ekonomicky nevyplatí a je to plýtvání veřejnými prostředky? No a? Že pro ni Správa železnic nemá využití? No a? Je to přece jejich. Že Babiš něco slíbil? No a? Neměli tam co dělat. Že na Kliniku poslali exekutory? Dobře jim tak! Neměli dělat problémy. Po všem tom cynismu, s nímž jsem se v případě Kliniky několik let potkával, se ptám: kde brát sílu a o co opřít své rozhořčení, když stát utrácí prostředky za předražené pomůcky v Číně, když nevyužívá lokálně vyvíjené prostředky nebo když svým svévolným rozhodováním a nedodržováním toho, co slíbil, ztrácí u občanů důvěru. To všechno tu už bylo a nejen v případě Kliniky. Klinika to jen poněkud zviditelnila a především se nedala a proti svévolnému ukončení smlouvy se vzepřela. A to se v české společnosti neodpouští. Z tohoto střetu se všeobecným cynismem by mohlo vzejít jedno cynické ponaučení: starejte se o svoje, přizpůsobte se, snažte se sami nějak přežít a hlavně s mocnými nebojujte. Ponaučení, které známe už z dob normalizace.

Tomuto cynickému závěru by mohly napovídat i „klinické“ dozvuky. Když v listopadu 2014 kolektiv Kliniky obsadil chátrající, více než pět let prázdnou budovu a oživil ji, mnozí říkali: „Proč squatujete? Proč to nezkusíte legálně?“ A tak to v minulém roce někteří lidé z Kliniky zkusili a se vzdělávacím spolkem, který už několik let vydává knihy, se zúčastnili výběrového řízení na využití prázdné nemovitosti na Praze 3. Ve výběrovém řízení nabídli, že budovu na své náklady zrekonstruují a budou ji využívat jako komunitní centrum. Ve výběrovém řízení nakonec zůstali jako jediný relevantní zájemce. Ještě před zasedáním komise ovšem prosakovaly klepy z kuloárů, že než „to dát klinikářům, tak to radši nechat prázdné“.

Fámy se nakonec na začátku listopadu ukázaly jako pravdivé. Komise MČ Prahy 3 výběrové řízení radši zrušila, přičemž v zápise stojí, že na základě dosavadní zkušenosti se spolkem jej ani nepřizvala k jednání, aby svůj projekt obhájil. Radnice ovšem nemá se spolkem, který několik let vydává knihy, platí tiskárnám a pořádá různé vzdělávací akce, žádné zkušenosti vyjma té, že je personálně propojen s Klinikou a že v roce 2019 několikrát jednal se starostou Prahy 3 a že právě na základě těchto jednání bylo vypsáno ono výběrové řízení. Na jednání se starostou také zaznělo, že se mu nelíbila politika, která se dělala na Klinice. Jazykové kurzy jsou v pořádku, ale ta levicová politika… Ehm, to prý ne. Vítejte v novodobé kapitalistické normalizaci.

V té staré, „reálně socialistické“ byly připuštěny a dokonce podporovány jen takové společenské aktivity, které byly apolitické a nezpochybňovaly státní socialistické zřízení. Proti těm politickým a nepoddajným zasáhly bezpečnostní složky. V kapitalistické normalizaci si na sebe můžete komerčně vydělat, a pokud chcete dělat něco nekomerčně (tedy bez zisku, který maximalizujete), v pořádku, ale můžete to dělat jen apoliticky, být hodní a nezlobit. Jakmile zlobíte, máte cejch, který se s vámi táhne. A když budete zlobit příliš, tak přijde exekutor. Takže i v kapitalistické normalizaci by se zdálo, že cynické ponaučení „starejte se o sebe, nezlobte a přizpůsobte se“ se vyplatí.

Ale příběh vzpurné Kliniky nabízí i jiné ponaučení, či spíše jinou zkušenost: má smysl vzdorovat, spolčovat se a kolektivně jednat, vzájemně si pomáhat a být solidární. Právě díky tomu Klinika existovala tři další roky plné aktivit a setkání. „Na Klinice jsme zkoušeli a bez ní by to nikdy vzniknout nemohlo. Rostli jsme všichni spolu a zpívali … Klinika byla základna k rozrůstání,“ popisuje třeba zpěvačka z kapely Severní nástupiště, která vznikla právě na Klinice, jež pro ni byla jakousi trampskou osadou v gentrifikujícím se městě. Mnoha lidem změnila zkušenost z Kliniky život a nasměrovala je k dalším aktivitám. Klinika sice byla zničena, ale svobodný a vzpurný duch, získané zkušenosti (i ty politické) a navázané sociální vztahy přetrvávají a rozvíjejí se dál – ať už s kapelou Severní nástupiště a jejich „klinickou písní“ Rostli jsme spolu silní jako strom, v knížkách nakladatelství Neklid, v aktivitách klimatického hnutí Limity jsme my, ve feministické skupině RFK či v aktivitách Vzpurné Prahy bojující za právo na město.

Jak pateticky praví anonymní klasik, „chtěli je pohřbít, ale nevěděli, že jsou semínka“. Nicméně i semínka potřebují „půdu“, autonomní prostory, osady, o něž je třeba pečovat, aby v nadcházejících časech pandemických a klimatických krizí rostla a umožnila rozkvět společnosti založené na vzájemné pomoci, rozmanitosti, solidaritě a péči, a ne na konkurenci, „právu“ silnějšího či bohatšího a cynismu. Ale to se neobejde bez vzpurnosti. Možná je to naivní utopie, ale zkušenost z „osady Klinika“ každopádně představuje dobrou terapii proti cynismu, na němž stojí Moc Mocných. Na to by se po těch dvou letech zapomínat nemělo.

Arnošt Novák