Rád bych lidem sdělil, že péče o lidi s vážnými duševními potížemi je i víc jak čtvrt století po sametové revoluci v hluboce tristním stavu. Zejména chroničtí pacienti se na uzavřených odděleních psychiatrických nemocnic mohou setkat i s nelidským a krutým zacházením, bez možnosti se jakkoliv účinně bránit. Jejich hlas není na veřejnost vůbec slyšet a pokud přece některý je, tak je bagatelizován: „jde přece o blázna, asi si to celé vymýšlí, tak hrozné věci se tam nemohou dít“.
Žádná pravidelná a účinná kontrola zvenčí nad poměry na těchto odděleních neexistuje. Úřady a veřejnost se na duševně nemocné dívají mnohdy skrz prsty, o nedůstojné životní podmínky na uzavřených odděleních psychiatrie se vůbec nezajímají a tím tiše dopouštějí pokračování utrpení mnohých nemocných. Pokud jde o rozhodování o svéprávnosti, tam se justice dopouští i tak vážných chyb, že pro život a zdraví člověka to může být skutečně fatální.
Tehdy na začátku – mne před mým dvacátým čtvrtým rokem (1973) dali proti mé vůli do plného invalidního důchodu s bezmocností druhého (středního) stupně a moje anabáze po brněnských psychiatrických odděleních mohla započít.
A velmi brzo jsem narazil na extrémně snadné zneužívání této situace a psychiatrie ze strany mého okolí. Kdokoliv si v konfliktu se mnou cokoliv vymyslel, nikdy to nebylo ověřeno a já jsem byl jednoduše a rychle, prakticky teroristickým způsobem, uvězněn na psychiatrickém oddělení, izolován od ostatního světa, násilně medikován, s pohrůžkami i realizací donucovacích prostředků a trestů – toto i v případech pouhého mého dotazu, atd. Toto se v mém životě opakovalo nejméně šestkrát, většinou podobným způsobem a z podobných pohnutek.
Léčba na psychiatrii mi nejen nepomáhala, ale přímým následkem jejich tzv. léčení je například trvalé a značně omezující poškození funkce mého zraku, sluchu a tři velké jizvy na břichu, kdy mě chirurgové museli pro následky vnucované „léčby“ doslova zachraňovat život, opakovaně operovat. Během jedné mé nedobrovolné hospitalizace na uzavřeném oddělení psychiatrie jsem opakovaně a marně hlásil zdravotníkům silné bolesti břicha. Teprve po měsíci! mne odvézli do nemocnice. Tam mne lékaři okamžitě operovali a zachránili mi život, neboť jsem měl již delší dobu prasklé slepé střevo. Chirurgové byli v šoku, že došlo k takovému zanedbání péče. Přesto mne zřízenci z psychiatrie opět násilím odvezli zpět do uzavřeného oddělení, kde mne záhy jeden agresivní pacient kopl do břicha a já si musel opět vyprosit ošetření na chirurgii. Jindy došlo, díky vlivu na mne aplikovaných farmak, k závažné zástavě mé peristaltiky, byl jsem nafouklý, otok až na zádech. Museli mne operovat a internisté to považovali za vážný stav po používání morfia, které jsem ovšem já nikdy sám nepoužil. Toto vše neodradilo psychiatry od pokračování v tomto nepřijatelném směru, i když na tato tzv. pochybení opakovaně upozorňovali lékaři, kteří museli většinou velmi urychleně řešit můj havarijní zdravotní stav.
Milan Sýkora
COOLna 
Napsat komentář