COOLna

Preferujeme současný stav věcí a neradi se adaptujeme na změnu. Aktuální referenční úroveň (neboli status quo) je brána jako referenční bod a jakákoli změna od této základní linie je psychologicky vnímána jako ztráta. I navzdory novým okolnostem či faktům se díváme na svět původní perspektivou, trváme na zachování statu quo a nechceme měnit své chování a plány.

Jak tuto zaujatost překonat? Položte si otázku: „Plánoval bych dnes stejnou událost, aktivitu, schůzku vzhledem k aktuální situaci?“ Ve většině případů si uvědomíte, že přizpůsobení se nové realitě – zrušení nebo úprava vašich plánů – je správná věc a není to tak těžké.

Volby, které děláme, jsou silně ovlivněny způsobem, jakým nám byly představeny. Různé formulace stejných faktů mohou vést ke zcela jinému rozhodnutí. Zaleží pouze na tom, jak je zarámujeme.

Scénář je následující: Máte ohroženou skupinu 600 lidí, a pokud neuděláte nic, tak umřou. Musíte volit ze dvou různých možností opatření s různou mírou rizika.

Pokud si lidé vybírali ze scénářů, kdy z 600 ohrožených lidí

bude 200 lidí zachráněno,
existuje 1/3 pravděpodobnost, že 600 lidí bude zachráněno, a 2/3 pravděpodobnost, že nikdo zachráněn nebude,
drtivá většina účastníků (72 %) volila první možnost představující vyhnutí se riziku.

V situaci, kdy jsou stejné možnosti formulovány následovně:

400 lidí zemře,
existuje 1/3 pravděpodobnost, že nikdo nezemře, a 2/3 pravděpodobnost, že 600 lidí zemře,
drtivá většina (78 %) zvolila druhou možnost, představující podstoupení rizika.

Přitom matematicky jde o totožné varianty. Tento dramaticky rozdílný výsledek v rozhodování je vysvětlován naší averzí k riziku a ke ztrátě. Informace o tom, co můžeme ztratit, má větší emoční náboj než to, co můžeme získat.

Lidé mají tendenci při svém rozhodování přeceňovat malé pravděpodobnosti. „Pokud existuje 1% šance, že se něco stane, ať už je to výhra v loterii, nebo získání covidu, ve svém rozhodování používáte číslo, které je větší, než by ve skutečnosti mělo být. To způsobí, že přeceníte pravděpodobnost této události,“ říká psycholog Sudeep Bhatia z Pensylvánské univerzity, který se věnuje problematice rozhodování.

Existuje však důležitá výjimka. Když pravděpodobnost odhadujete na základě své vlastní zkušenosti, máte tendenci nepřeceňovat malé pravděpodobnosti, ale můžete je dokonce začít podceňovat.

U covidu-19 může učení ze zkušenosti vést k polarizaci mezi tím, jak lidé vnímají jeho rizikovost. Na začátku pandemie mělo málo lidí osobní zkušenost s covidem-19, ale všichni jsme byli zahlceni statistikami nových případů a počtu úmrtí. To mělo za následek, že jsme riziko ohrožení vnímali větší, než jaké skutečně bylo. Ale postupem času lidé získali jistou zkušenost a většina nabyla dojmu, že se zas tak moc neděje.

Řekněme například, že se člověk zapojuje do činnosti s pětiprocentním rizikem nákazy covidem-19. To znamená, že 95 % lidí, kteří se zúčastnili, neonemocní. Na základě této zkušenosti dojde k názoru, že tato činnost je zcela bezpečná a riskovat se vyplatí. Zbývající lidé však onemocněli a pro ně to byl docela špatný obchod.

Máme tendenci upřednostňovat informace a názory, které podporují náš vlastní názor, a naopak ignorovat nebo podceňovat ty, které jsou v rozporu s naším přesvědčením. Pokud v něco věříte, není problém najít si informace, které to podpoří. Lze najít i videa dokazující, že země je placatá. Při sebepotvrzovacím zkreslení filtrujeme a interpretujeme veškeré příchozí informace tak, aby podporovaly pouze náš pohled na svět.

Konfirmační zkreslení pandemie je podpořeno takzvanou infodemií – dezinformacemi souvisejícími s covidem-19 v obsahu sociálních médií. Pokud například věříme, že koronavirus je jen „rýmička“, jsme zavaleni obsahem, který náš názor potvrzuje, a ostatní informace selektujeme. Stejně to funguje, pokud jsme z korony vystrašeni k smrti. Klíčem k zabránění zkreslení je hledat zdroje, které by mohly být v rozporu s našimi přesvědčeními, a přitom je považujeme za důvěryhodné.

V dobách krize vnímáme naše názorové oponenty, se kterými bychom dříve v klidu kultivovaně diskutovali, jako nepřátele a škůdce, kteří nás odlišným názorem ohrožují. Tím, že jim podsouváme nepřátelské úmysly, se náš stres ještě zvyšuje.

Je smutné pozorovat polarizaci na sociálních sítích, kdy se z představitelů jednotlivých názorových proudů a jejich podporovatelů stávají naši nepřátelé, které je třeba umlčet. Ale zkusme si připustit, že i naši oponenti hlásají svoji pravdu motivováni těmi nejlepšími úmysly, pokud nemáme přesvědčivé důkazy o něčem jiném.

Ubránit se těmto šesti kognitivním zkreslením není snadné. V psychoterapii se terapeuti učí být v takzvané metapozici. Znamená to být nad věcí. Dokázat vystoupit ze své perspektivy a podívat se s nadhledem, co všechno tuto perspektivu ovlivňuje. Zkuste se zamyslet, nakolik vaše názory a rozhodování v rámci současné situace ovlivňují kognitivní zkreslení a jak by vaše rozhodování vypadalo, pokud byste je dokázali vypnout.

Petr Pražák, konzultant managementu