COOLna

Zdá se, že během koronavirové pandemie mluví všichni stejným jazykem – od progresivních a konzervativních vlád až po ISIS a anarchisty: Zůstaňte doma, myjte si ruce, vyhýbejte se kontaktu s dalšími lidmi. A lidé bez větších námitek uposlechli. Zůstali doma a přijali nová pravidla. Nic takového jsme už dlouhou dobu neviděli. Co se stalo?

Prostě není příliš mnoho lidí, kteří by byli dostatečně šílení na to, aby během pandemie ignorovali lékařské rady. Připomíná mi to francouzského politického myslitele z 19. století Henriho de Saint-Simona, který byl možná prvním, kdo přišel s pojmem odumírání státu. Tvrdil, že kdyby se stát znovu založil na vědeckých základech, nemusel by se postupem času spoléhat na donucování, a tudíž by to ani nebyl stát v tom současném smyslu – s monopolem na násilí.

Proč?

Ze stejného důvodu, proč vás doktor nemusí zbít, aby vás přesvědčil, že si máte vzít lék, který vám předepsal. Víte, že doktor ví něco, co vy ne, a předpokládáte, že jedná ve vašem nejlepším zájmu. Saint-Simon tvrdil, že jakmile bude stát racionálně založen na vědeckých principech, tak budou občané jednat stejně a vymáhání bude rázem zbytečné. Možná bude pár bláznivých lidí, kteří odmítnou brát své léky, ale nebude jich tolik, aby to něco změnilo.

To vše je očividně velice optimistické a naivní – což je i důvod, proč Marx považoval lidi jako Saint-Simona za „utopistické socialisty“. Ale existují určitá odvětví vlády, která stále tvrdí, že na tomto základě fungují. A dalo by se tvrdit, že ze své podstaty nejsou vůbec součástí vlády.

Během studentského hnutí proti školnému ve Spojeném království v roce 2010 jsme o tom hodně mluvili, byli jsme převážně anarchisté, ale věřili jsme ve veřejné systémy zdravotnictví a univerzitního školství. Bylo to pokrytecké? Nikdo z nás to tak necítil, ale hodně jsme mluvili o tom, proč to tak máme. Problém možná tkví v tom, že státy nepřipouští existenci veřejných institucí – tedy těch, které jsou jak univerzální, tak i neziskové –, které by neovládaly. To neznamená, že by tyto instituce byly jakkoli stejné povahy jako armáda nebo vězeňský systém, které jsou plně státními výtvory.

Ano – a Foucault by samozřejmě řekl, že ze všech nejděsivější typ autority je ten, který nepotřebuje násilí, aby se prosadil.

To by řekl. I když si myslím, že Foucault se v tomto ohledu často chybně interpretuje tak, že předpokládá, že jakýkoli diskurs pravdy je druh moci a všechny druhy moci jsou násilné a samy o sobě nežádoucí. Pravda, občas to tak může znít, ale kdyby byl konkrétně vyzván k odpovědi, vždy by řekl: Ne, ne, samozřejmě, že ne.

Myšlenka, že vědění je vždy formou moci, je velice lichotivá pro akademiky, kteří mají tohoto druhu moci opravdu hodně a velmi málo jakéhokoli jiného druhu moci, takže stěží překvapí, že to mají tak rádi. Sám Foucault v tom měl své osobní zájmy – v mládí byl diagnostikován jako homosexuál a chtěl pochopit, jak se stalo, že jeho nejintimnější touhy lze považovat za nemoc.

Fakticky oddal svůj život snaze to pochopit. Ale mnozí na akademické levici zapomínají, že takové diagnózy nebyly pouhými abstrakcemi, ale že se opíraly o sílu zákona, hrozbu fyzického násilí, ačkoli samotný doktor zbraň nemá. Jistý druh vulgárního foucaultismu nás povzbuzuje k přehlížení, do jaké míry se za většinou institucí, které Foucault popisuje, skutečně skrývá hrozba násilí.

Panoptikon bylo koneckonců vězení. Když si myslíte, že vás někdo může kdykoli sledovat, tak obvykle prostě půjdete někam jinam. Ve skutečnosti se od Foucaultových dob věci v tomto ohledu celkem zhoršily. Dřív ve školách a nemocnicích nebývaly skutečné ozbrojené stráže; teď na mnoha místech jsou.

Mnoho vlád po celém světě používá argument veřejného zdraví k vynucování opatření, která by v demokratických společnostech jen o pár měsíců dříve byla nemyslitelná. Například ve Slovinsku jsou jednotlivci pokutováni, když se snaží protestovat proti jednání vlády. Samozřejmě ne za protestování. To by bylo nedemokratické. Ale za porušování zákona o infekčních chorobách. Takže jediné skupiny lidí, které se mohou volně pohybovat, jsou policie, armáda a politici.

To mě nepřekvapuje. Můžete se o svém státu dozvědět spoustu věcí, když porovnáte, jak zachází s politickým shromážděním a jak s jakýmkoli jiným.

Jak?

V liberálních demokraciích je obvykle celkovým ospravedlněním právní struktury země nějaká forma ideálu lidské svobody. Americká listina práv začíná svobodou projevu, tisku a shromažďování. V praxi je ale shromáždění lidí za účelem protestu, což má být samotná podstata toho, co znamená být Američanem, považováno za méně legitimní než shromáždění lidí, kteří vám chtějí něco prodat.

Když na to většinové Američany ze střední třídy upozorníte, budou se tvářit nevěřícně. Chudí už tolik ne, nepovažují pravidla za spravedlivá. V každém případě vám odpoví: „Máte samozřejmě právo na shromažďování, pouze potřebujete povolení. V čem je problém?“ Takže vy musíte říct: „Dobře, pokud musíte požádat policii o povolení, abyste mohli něco otisknout, tak se tomu nedá říkat svoboda tisku.“ A oni řeknou: „Ale to je něco jiného! Je to otázka dopravy. Nemůžete se jen tak sejít. Překáželi byste lidem, kteří jdou po ulici.“ Což je vtipné, protože si nevybavuji, že by se někde v ústavě psalo o právu na neomezený dopravní provoz.

Tuto lekci jsme si odnesli z hnutí Occupy. Poté co náš tábor vystěhovali, bylo zarážející, jak mnozí Američané ze střední třídy prostě pokrčili rameny a nadále přihlíželi cupování Listiny práv a svobod, přestože učí své děti, aby právě na ni byli tak hrdí…

Zkusili jsme všechno, abychom vytvořili legální alternativu. Ale stát jednoduše úplně pošlapal právě ty právní principy, o nichž říkáme dětem, že jsou tím hlavním důvodem, proč mají být hrdými Američany, a média se o tom ani nezmínila.

Ale co můžete obsadit teď, když nemáte dovoleno ani opustit svůj vlastní byt?

Vždycky existuje něco, co můžete dělat. Hnutí Anonymous ukázalo, že lze provádět smysluplné a vlivné protesty online. A lidé po celém světě vynalézají nové způsoby, jak protestovat ze svých domovů.

Každopádně, izolace bude stěží trvalá. Měli bychom si připomenout, že svět existoval před vakcínami a že lidé věděli, jak se vypořádat s hrozbou nemocí jako cholera, žlutá zimnice nebo chřipka. Velice opatrně sledujete, kdo nákazu šíří, izolujete je a dáte je do karantény, věnujete pečlivou pozornost hygieně, vzdálenosti od ostatních, omezíte některé druhy obchodu. To vše se stalo ve viktoriánském období rutinou.

Můj přítel John Summers zkoumal, jak se Jane Addams (americká aktivistka a sociální pracovnice) vypořádávala s podobnými hrozbami v Hull House (sociální projekt určený pro přistěhovalce z Evropy založený v roce 1889 v Chicagu, později se proměnil v multifunkční sociální centrum – pozn. red.). Dospěl k závěru, že střední třídy prostě zapomněly věci, které patřily mezi běžné znalosti. A tohle všechno samozřejmě nezabránilo společenským hnutím v existenci, jak ukazuje právě Hull House. Jednalo se o období rozkvětu anarchismu v dělnickém hnutí.

Jsme stále ve fázi panického strachu a teprve začínáme nacházet způsoby, jak se s problémem vypořádat. Je příliš brzy na to, abychom si mysleli, že virus zničí naše společenské vztahy.

A co ekonomické vztahy?

Je to opravdu fascinující, protože vlády po celém světě nám po mnoho let tvrdily, že nemohou udělat nic podobného tomu, co právě udělaly – zastavit téměř veškerou ekonomickou aktivitu, zavřít hranice a vyhlásit globální stav nouze. Ještě před třemi měsíci všichni předpokládali, že i jednoprocentní pokles HDP by byl naprostá katastrofa, jako bychom všichni měli být ušlapáni ekonomickým ekvivalentem Godzilly.

Ale to se nestalo.

Ne, stalo se něco jiného. Všichni zůstali doma a ekonomická aktivita klesla jen o třetinu. Což je samo o sobě šílené. Člověk by myslel, že když jsou všichni doma a nic nedělají, tak ekonomika klesne aspoň o osmdesát procent, ne o třetinu. Nebo ne? Donutí vás to zamyslet se nad tím, co to přesně měříme. Co je to vůbec ta „ekonomika“? A co je to práce?

Myslím, že kvůli pandemii můžeme začít na tyto věci nahlížet jasněji.

Jasněji?

Tak zaprvé vidíme, která práce byla skutečně nezbytná a která je naprosto zbytečná. Ale také je jednodušší rozpoznat, co některé instituce ve skutečnosti dělají.

Kazatelé kapitalismu vždy naléhali, že globální finanční systém je lepší, volnotržní verzí centrálního plánování. Něco jako pětiletka, protože se rozhoduje o tom, jak budou zdroje přiděleny a investovány do optimalizace budoucí výroby. V podstatě by to měl dělat tak, aby zajistil, že lidé v budoucnu dostanou to, co chtějí, aby zajistil dlouhodobou prosperitu, štěstí, blahobyt. A ono to tak nefunguje.

Během celé debaty, zda zavřít Wall Street, abychom předešli ekonomické katastrofě jako v roce 2008, nikdo ani nenaznačoval, že by zavření finančního sektoru na měsíc nebo déle mělo jakékoli skutečné špatné dopady. Wall Street existuje v zájmu Wall Street, aby mohli být bohatí lidé i nadále velmi bohatí. Nikomu jinému příliš neprospívá. Ale může jim uškodit. Takže finanční systém nikdy nebyl náhradou za státní plánování, které stejně pokračuje. Navíc trh nebyl seberegulující. Vždy byl regulovaný – státem. To, o čem se lidé skutečně dohadují, když mluví o „regulaci“ nebo „deregulaci“, je otázka, ve jménu koho se bude regulovat. Takže si skutečně myslím, že lidé dnes vážně pochybují o způsobu, jakým se v posledních desetiletích vládlo.

Jaký druh státu vznikne po pandemii? Na jedné straně by mohl získat druhou šanci socialismus, jak můžeme vidět v případě znárodňování železničního systému ve Spojeném království nebo nemocnic ve Španělsku. Na druhou stranu se mnozí obávají, že se stát stane autoritářštějším, jako se tomu stalo v Maďarsku. Jsou také jisté naděje, že by silný stát mohl směřovat k emancipaci. Že by mohl regulovat některá průmyslová odvětví, která jsou až příliš mocná a že by mohl upřednostnit lidi před zisky…

Tak zaprvé, když se ptáme, co se ve vypořádávání se s pandemií prokázalo jako účinnější, tak bychom měli být velice obezřetní, abychom neuvízli ve falešných dichotomiích: autoritářský versus demokratický, socialistický versus kapitalistický a tak dále.

Neexistují důkazy, že by se autoritářským státům vedlo lépe. Čína se samozřejmě snaží tuto myšlenku prosadit a rezonuje to s určitým vnímáním, obzvláště běžným v posledních desetiletích na globálním Jihu, podle kterého Čína ztělesňuje jedinou uskutečnitelnou alternativu vůči tomu typu neoliberálního modelu, který prosazují instituce jako Mezinárodní měnový fond nebo Světová banka. Je samozřejmě pravda, že Čína nenásledovala neoliberální recepturu, odmítli například deregulovat finančnictví a jejich kombinace lehce „zkorumpovatelných“ úvěrů stavebnímu průmyslu a podobně se uchytila v Indii, Turecku a mnoha částech Latinské Ameriky coby jediný osvědčený způsob, jak proměnit chudou zemi v relativně bohatou.

Ale myšlenka, že toto bylo možné pouze proto, že čínská vláda donutila občany obětovat své společenské a politické svobody, je zcela neodůvodněná. Neexistuje žádný důvod, proč věřit, že jedno nějak nutně vyplývá z toho druhého.

Ale proč jsou Čína, Jižní Korea a Singapur tak často uváděny jako vzory? Nemají snad nejlepší výsledky při zastavování pandemie? Nemá to co do činění se společenskou disciplínou?

Nedávno jsem četl velmi zajímavou studii, která porovnávala, jak pandemii zvládly autoritářské a neautoritářské režimy. Autoři dospěli k závěru, že úroveň autoritářství nebyl relevantní faktor. Důležitá byla důvěra lidí ve výroky vlády: do jaké míry důvěřovali veřejným institucím, médiím, vědeckému establishmentu.

Jednoduše neexistuje systematická souvislost mezi tím, čemu se říká „demokracie“, a tímto druhem důvěry v instituce. Tady ve Spojeném království máme jednu z nejstarších parlamentních demokracií, ale politici a tisk nám systematicky lžou, a to tak zjevně, že máme, myslím, nejnižší důvěru v média v Evropě – po boku Itálie –, následuje Španělsko, jestli si dobře vzpomínám.

Ve Spojených státech přišla pravice na způsob, jak obrátit takovéto opodstatněné podezření ve svůj prospěch. Všechno jsou fake news. Nacházíme se v zrcadlovém bludišti. To už rovnou můžete hlasovat pro toho chlápka (Donalda Trumpa, Borise Johnsona), který je aspoň dostatečně upřímný na to, aby připustil, že lže. Jeho volbou se můžete stát faktickým komplicem, protože svět se skládá z podvodníků a takhle aspoň budete na vítězné straně.

Ale je v tom něco hlubšího. Myslím, že nutně potřebujeme řádnou analýzu takzvaného centrismu, který je v mnoha ohledech překvapivě perverzní politickou ideologií.

Centrismu?

Co ve skutečnosti lidé ze střední třídy – v podstatě členové profesionální manažerské třídy, kteří tvoří jádro centrismu – v osmdesátých a devadesátých letech mysleli tím, když se sami začali popisovat jako „liberálové životního stylu, fiskální konzervativci“?

Znamená to, že přijali společenské uspořádání, ve kterém by umírněná levice měla na starosti takříkajíc produkci lidí, řídila by nemocnice a univerzity, zatímco umírněná pravice by měla na starosti produkci ropy, oblečení a dálnic. Takže stejně jako levicová sociální hnutí útočí na generální ředitele a obchodní dohody, tak pravicová hnutí útočí na autoritu lidí, kteří vedou vzdělávací nebo zdravotnický systém: učitele a vědce. Jen si vzpomeňte na kreacionismus, globální oteplování nebo potraty.

A ve skutečnosti je to beznadějná poziční válka, jak by mohl říct gramscista. Ani jedna strana nevyhraje. Že by radikální pravice mohla sociální reprodukci dát na starost evangelickým církvím, není o nic pravděpodobnější, než že by radikální levice mohla předělat Bechtel, Microsoft nebo Monsanto na samosprávný kolektiv. Co radikální pravice může udělat, je podkopat důvěru v experty a samozřejmě, čím více se dostanou k moci, tím více se jim to může dařit, protože umístí na pozice autorit skutečně nekompetentní osoby. Takže to celé živí samo sebe.

Výsledkem je nekonečné zrcadlové bludiště, ve kterém všechno buď je nebo může být lež. To jsou ta místa, kde se teď vrší těla. Protože se nejvíc odklonila od Saint-Simonovy představy. A nemůžete lidi zrovna vinit z podezíravosti, když žijete zemi jako Spojené království, kde nesmíme znát jména vědců sedících v radě, která doporučuje vládě, co má v lékařské krizi dělat, ale z nějakého důvodu víme, že dva z členů té rady jsou toryovští propagandisté. Je to skoro, jako by chtěli, abyste věděli, že jsou naprosto nespolehliví.

A kdy se z nespolehlivých vlád stanou autoritářské?

Lidé si pletou protiautoritářskou politiku s odporem vůči veškeré intelektuální autoritě, dokonce vůči jakémukoli sdílenému pojetí pravdy, spravedlnosti, nebo dokonce fyzické skutečnosti. Jako by bylo trvání na jakékoli formě pravdy rovno fašismu. Ale pak ovšem, pokud neexistuje pravda, proč by měl být fašismus vůbec být problém? Jaké máte důvody pro odmítnutí fašismu, kromě toho, že se vám osobně nelíbí, což moc neznamená, když ho mají jiní rádi. Takový druh absolutního relativismu na levici v současnosti odeznívá, zatímco je agresivně přejímán napravo.

Ale pokud tomu tak je, tak autoritářství – alespoň jeho populistická varianta – právě utrpělo silnou ztrátu. Jak říkají někteří lidé, skutečně to je kult smrti, forma hromadné sebevraždy.

Právě z toho důvodu si nicméně nemyslím, že bychom se měli omezovat na debatu o budoucí povaze vlády – stane se autoritářskou, socialistickou, nacionalistickou, emancipační? Opravdu pozoruhodné je, do jaké míry se lidé organizují v porovnání s minulostí. V každém sousedství ve Spojeném království po vypuknutí pandemie vznikly jako první skupiny vzájemné pomoci, které vyhledávaly zranitelné lidi, osoby bez příbuzných nebo pomoci, seniory a podobně. Tak jim říkají „skupiny vzájemné pomoci“, používají staré anarchistické označení. Jen v Londýně jsou jich stovky.

Může to být důkaz starého úsloví, že v době krize se každý stane socialistou, nebo anarchistou?

V mém sousedství, které je nedaleko Grenfell Tower, si už lidé uvědomili, že vláda je během krize v podstatě zbytečná. Když tam před dvěma lety řádil ten požár, tak to úplně zbabrali. Řekli byste si, že pro vládu země s pátou největší ekonomikou na světě by nebylo tak těžké najít místo pro pár set přeživších, ale ve skutečnosti musely nakonec všechno zařídit církevní skupiny a spontánní komunitní skupiny, které působily ze zasquatovaných prostorů.

Takže navzdory běžnějšímu vnímání, že by anarchismus uvrhl řád v chaos, ve skutečnosti může pomoci uvést chaos do pořádku?

Vždy mi připadá trochu úsměvné, že lidé stále říkají: „Bože můj, nemůžeme se zbavit policie, protože když se jí zbavíme, tak se všichni začnou navzájem vraždit!“ Všimněte si, že nikdy neřeknou: „Já bych začal vraždit lidi.“ „Hm, žádná policie? Asi si seženu zbraň a někoho zastřelím.“ Všichni vždy předpokládají, že to udělá někdo jiný.

Coby antropolog ve skutečnosti vím, co se stane, když zmizí policie. Dokonce jsem žil na jednom místě na madagaskarském venkově, kde policie fakticky zmizela několik let před tím, než jsem tam dorazil. Téměř nic se nezměnilo. Tedy – vzrostla majetková zločinnost, občas něco rozkradli hodně bohatým. Počet vražd spíše klesl. Když se vypaří policie uprostřed velkého města, ve kterém jsou majetkové rozdíly mnohem extrémnější, rozhodně vzrostou loupeže, ale na násilné zločiny to nemá vliv.

Ale pokud jde o uspořádání společnosti, musíme se ptát, proč je podle nás nutné hrozit lidem, že je praštíme po hlavě, zastřelíme nebo na roky zamkneme do špinavé místnosti, abychom si udrželi nějakou formu uspořádání. Lidé, kteří si to myslí, skutečně nemají příliš víru v organizování lidí, že?

Jak by se anarchisté vypořádali s pandemií?

Myslím, že hodně lidí momentálně zjišťuje, kolik toho dokážou nezávisle na vertikálních autoritách vojenského střihu. Ve stavech nouze se vždy uchytí nějaká verze hrubého, ale účinného komunismu – každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb.

Uchytí se jednoduše kvůli své účinnosti. Je to jediná věc, která skutečně funguje. Krizový komunismus bývá ovšem pravý opak autoritářského socialismu shora. Systémy rozkazů a hierarchie, stejně jako systémy tržní výměny, se stanou luxusem, který si lidé nemohou dovolit. I když se často znovu zavádějí v druhé fázi krize, když dochází ke zjednodušení situace.

V první fázi je to spíš saint-simonovské než foucaultovské. Jediný druh autority, kterou lidé uznávají, je ten, který se skutečně zakládá na odborných znalostech. Málokdo se bude dohadovat s lékařem, když se mu snaží spravit zlomenou nohu.

Nejúspěšnější revoluční společenství, která znám, vyvažují obojí. Zkouší co nejvíce šířit znalosti, ale ze stejného důvodu v nich pak také nacházíme důvěru v lidi, kteří skutečně disponují odbornými vědomostmi. Místům, o kterých vím, že jsou nejblíže anarchistické situaci, se během pandemie nevedlo špatně. Mám na mysli zapatistické komunity v Mexiku a Rojavu, převážně kurdský region v severovýchodní Sýrii.

Obě místa jsou protistátní a hluboce ovlivněná anarchismem. Obě na pandemii zareagovala okamžitě a zahájila celkovou mobilizaci komunity, zavřela školy, vyráběla ochrannou výstroj, zlepšovala sanitaci. Rojavě se zatím daří docela dobře i přes to, že turecká vláda proti ní doslova zkoušela vést biologickou válku, když tam záměrně posílala nakažené uprchlíky. Jejich případ ukázal, že k efektivní koordinaci zdravotníků lze použít anarchistické zásady.

Vlády se nicméně velice snaží připsat si zásluhy za boj s pandemií. Americký prezident Donald Trump zašel až tak daleko, že osobně podepisoval „koronašeky“, čímž naznačoval, že občanům dává peníze on osobně. A není sám. Mnoho vlád se snaží vzbudit domnění, že rozdávají peníze, aby nám pomohly přežít krizi.

Je těžké mluvit o tom, jak finanční systém skutečně funguje, protože je opředen celou řadou chyb a mystifikací. Zaprvé je to rétorika „nacházení“ peněz na pomoc ekonomice a občanům. Peníze nejsou žádný omezený statek, který musí být nalezen, vykopán či vyroben. Tvoří se doslova z ničeho.

Trump nerozdává něco, co by už předtím měl. Doslova ty peníze vyrábí tím, že je dává. Ale to je jen jeden z mnoha falešných předpokladů, který drží ten systém pohromadě. Myslím, že teď, když se všechna tradiční ospravedlnění kapitalismu rozplynula, je v očích vládnoucích tříd o to důležitější takovéto mystifikace udržovat.

Jaké to třeba jsou?

Měli jsme tři hlavní. Zaprvé lidé říkávali: „Dobře, jasně, kapitalismus vytváří extrémní nerovnost a různé druhy zjevné nespravedlnosti. Ale za tu cenu to stojí, protože i ti nejchudší vědí, že jejich děti se budou mít lépe než oni.“

Nemyslím si, že by tomu v bohatých zemích mnoho lidí stále ještě věřilo. Možná tomu ještě věří někteří lidé v Číně, ale je zřejmé, že tomu tak není, pokud žijete v Americe, Francii, Egyptě nebo Argentině. Novým generacím se vede výrazně hůře než jejich rodičům. Mají horší přístup k základním věcem, jako je bydlení, vzdělávání, úspory na důchod. Existuje ohromné množství literatury psané lidmi ve středním věku, kteří poučují své děti a vnoučata, že jsou rozmazlené citlivky, když požadují stejné věci, které oni sami v mládí považovali za samozřejmost. Ve výsledku ale tyto jejich názory vznikají ze studu. Vědí, že se věci nezlepšují, ale zhoršují.

Druhý argument byl technologický. Kapitalismus bude vždy pohánět rychlé technologické změny. Myslívali jsme si, že naše životy se díky technologickému vývoji radikálně změní. „Jen si představte, jak vypadaly kuchyně před sto lety. A pak to porovnejte s našimi moderními kuchyněmi,“ říkali nám. Taky říkali, že budeme létat na Mars, žít navždy a většina našich problémů už měla dávno zmizet.

To se ale očividně nestalo.

Takže to už ani nikdo neříká. Kuchyně jsou ve skutečnosti dokonalý příklad. Nijak zásadně se nezměnily od té doby, co se před třiceti lety objevily mikrovlnné trouby. To byla poslední významná inovace v kuchyňské technologii, která skutečně ovlivnila každodenní život. Od té doby panuje stagnace.

Totéž platí i pro jiné oblasti života. Objevuje se stále více důkazů, že kapitalismus ve skutečnosti potlačuje technologickou inovaci, protože není motivována krátkodobými zisky. Vylepšovali jsme simulační technologie, umíme dnes natočit úžasné sci-fi filmy, speciální efekty jsou skvělé, ale vzdali jsme se myšlenky na to, že v dohledné době budeme cokoli z toho skutečně dělat.

A ten třetí argument je, že kapitalismus přináší stabilitu.

Středním třídám?

Tím, že se rozšiřuje blahobyt, stane se z většiny lidí střední třída a její růst podpoří demokratickou stabilitu. Ale to se nestalo. Namísto toho jsou ti, kteří jsou vylučováni ze střední třídy, stále více ochotni volit kohokoli, kdo stojí proti stabilitě.

Takže nám vlastně zbývají jen dva argumenty. Jeden je, že žádné alternativy neexistují. Buďto jsme to my, nebo Severní Korea. Ten druhý argument je morální.

Morální?

Stále více jsem přesvědčen, že ten systém drží pohromadě jenom morálka. Velice zvláštní, překroucená morálka. Proto jsem napsal jednu knihu o morálce dluhu a druhou o morálce práce.

Zdá se, že i mnozí z těch, kdo velice dobře vědí, že náš ekonomický systém je od základů hloupý a nespravedlivý, věří, že každý, kdo neplatí své dluhy, je špatný člověk. Povaleči jsou nezodpovědní a vinu za to nesou jen oni sami. Rovněž i lidé, kteří nesnášejí své nadřízené, si podle všeho myslí, že ulejváci jsou ještě horší. Pokud nepracujete pilněji, než byste chtěli, na něčem, co vás příliš nezajímá, a nejlépe pro někoho, koho nemáte příliš v oblibě, tak jste podle nich špatný člověk, parazit a rozhodně si nezasloužíte veřejnou podporu.

Zdá se, že lidé skutečně věří v posvátnost práce. Nejen práce, ale přímo i zaměstnání. Každý by si měl najít zaměstnání. Nezáleží na tom, zda-li ta práce někomu skutečně prospívá, nebo ne. Ve skutečnosti je asi třetina pracujících osobně přesvědčena, že kdyby jejich práce neexistovala, tak by se nic nestalo. Nebo dokonce, že by bez ní byl svět lepší. Nedotknutelnost práce, nedotknutelnost dluhu, nedotknutelnost „trhu“ – všechny tyto věci jsou hluboce internalizovány a jsou extrémně problematické.

Zdá se, že lidé skutečně věří v posvátnost práce. Nejen práce, ale
přímo i zaměstnání. Každý by si měl najít zaměstnání. Nezáleží na tom,
zda-li ta práce někomu skutečně prospívá, nebo ne. Ve skutečnosti je asi
třetina pracujících osobně přesvědčena, že kdyby jejich práce
neexistovala, tak by se nic nestalo. Nebo dokonce, že by bez ní byl svět
lepší. Nedotknutelnost práce, nedotknutelnost dluhu, nedotknutelnost
„trhu“ – všechny tyto věci jsou hluboce internalizovány a jsou extrémně
problematické.

Problematické ve smyslu špatné?

Bohatí lidé v dluh nevěří, alespoň ne ve svůj vlastní. Rozhodně si
nemyslí, že by splácení vlastních dluhů bylo otázkou cti. Polovina mých
bývalých zaměstnavatelů by mi neplatila vůbec nic, kdyby přišli na
způsob, jak to provést. Ale navíc, když jste ve slabé pozici, tak je
dluh morálním závazkem; když jste v silné pozici, je dluh formou moc.i
Proto jsem svou knihu o dluhu začal starým příslovím: Když dlužíte bance
sto tisíc dolarů, tak vás banka vlastní. Když dlužíte bance sto milionů
dolarů, tak vlastníte banku vy.

Často porovnáváte dluh se slibem. Ale pokud je slib jednou stranou porušen, proč by ho ta druhá měla respektovat?

Přesně tak. Ale záleží na moci. Podívejte se na mezinárodní vztahy.
Pokud Sierra Leone dluží Spojeným státům miliardu dolarů, má Sierra
Leone potíže. Pokud Spojené státy dluží miliardu dolarů Jižní Koreji, má
potíže Jižní Korea.
le ten morální trik je tak bizarně účinný. V jiných ohledech
slušní lidé si myslí, že je zcela odůvodněné brát jídlo hladovějícím
dětem, protože jejich někdejší diktátor si vzal špatnou půjčku.

Proto se mnozí z nás snažili přijít na způsob, jak zpopularizovat
pojem „zavrženíhodného dluhu“. Není to příliš chytlavá fráze. Ten termín
zavedl americký soud, když se Spojené státy zmocnily Kuby na úkor
španělského impéria. Španělská vláda tvrdila, že Spojené státy jsou od
té chvíle zodpovědné za nesplacené dluhy kubánské vlády vůči Španělsku.
Americké soudy rozhodly, že Kuba ty peníze ve skutečnosti nedluží,
protože ony půjčky byly sjednány za nespravedlivých okolností. To je to,
co bylo myšleno „zavrženíhodným dluhem“. Je to půjčka, kterou by si
nikdo nevzal, kdyby byl skutečně svobodným člověkem jednajícím ve svém
nejlepším zájmu.

Nespadá pod tuto definici také velká část osobních dluhů?

Ano, to je ta myšlenka. Jak přimět lidi, aby nahlíželi například na
nestandardní hypotéky jako na zavrženíhodný dluh? Všichni se učíme, že
splácet své dluhy je otázkou základní morálky. A to hlavně proto, že
samotné naše chápání morálního závazku je vytvořeno podle modelu
finančního závazku spíše než naopak. Mohla by to myšlenka
zavrženíhodného dluhu nějaký způsobem začít napravovat? Jsou dluhy,
které je nemorální třeba jen zkoušet vynucovat? Ve středověkém právu
v Evropě by to ve skutečnosti byl základní selský rozum. Byl to typ
problému, o kterém se právní učenci často dohadovali.
apříklad ten slavný spor o libru masa z Shakespearovy hry Kupec benátský?

Nebo příklad vajíčka, když jste ve vězení.

Vajíčka?

Ano, středověcí scholastici tento příklad často používali. Uvědomte
si, že tehdy byly ekonomické otázky morálními problémy, jež spadaly pod
kanonické právo, a vše to bylo odvětví teologie. Ve skutečnosti si
myslím, že ekonomie je stále ještě odvětví teologie, jen to prostě
o sobě už nepřiznává.

Ten příklad zněl takhle. Ve vězení je muž, který se živí jen chlebem
a vodou. Takže pomalu umírá. Vězeň z vedlejší cely má přátele, kteří mu
nosí jídlo. A ten druhý řekne: „Mám tu pár vajíček natvrdo. Dám ti jedno
z nich, když podepíšeš tady tuhle listinu, která mi dává práva na
veškerý tvůj majetek.“ Ten první vězeň souhlasí, přežije a za pár let
jsou oba z vězení propuštěni. Je ta smlouva vymahatelná?

Dnes by možná mohla být.

Odpověď dnes je: ano. Víceméně přesně tohle děláme už léta globálnímu
Jihu. Ale většina středověkých teologů by odpověděla: „Samozřejmě, že
ne.“ Ten muž, který přepsal svůj majetek, ve skutečnosti nejednal jako
svobodný člověk. Ještě více to platí v případě globálního Jihu. Člověk,
který měl všechna ta vajíčka, není spoluvězeň, ale váš dozorce. To do
tohoto problému dodává úplně nový rozměr. Je to zavrženíhodný dluh.
Očividně. Ale slovo „zavrženíhodný“ je zastaralé a nezní zcela správně.

Snažili jsme se přijít s lepším termínem. Možná bychom mohli mluvit
o gangsterském kapitalismu, mafiánském dluhu? Mafiáni jsou proslulí svou
schopností přesvědčit druhé, že jejich vydírání je morální, protože ho
rámují jako dluh. Ale to také nevyznívá zcela správně. Jak vyjádřit
myšlenku, že stejně, jako by bylo dobře, kdyby nikdo nedělal určité
druhy práce, neměly by se ani splácet některé dluhy?

Rád používám příklad J. P. Morgan Chase, největší banky v Americe.
Nevzpomínám si na přesné číslo, ale něco kolem 76 procent jejich zisků
pochází z poplatků a penále. Zamyslete se nad tím. Vydělávají, když
uděláte chybu. Takže potřebují nastavit systém, který je dostatečně
matoucí na to, aby si mohli být jisti, že X procent lidí udělá chybu,
ale ne tak matoucí, aby mohli říct: „No, to ale není naše vina, že
nezvládáte vyrovnat své konto.“

Z celého vládního aparátu a finančního systému se stále více stává
obrovský podvod, navržený tak, aby nás přivedl do dluhů. Jelikož většina
zisků, se kterými se obchoduje na Wall Street a které jsou zahrnuty do
japonského Nikkei indexu nebo v britském FTSE indexu, pochází
z finančnictví, a ne z průmyslu. Tohle ve skutečnosti dnes kapitalismus
pohání.

V Dluhu také popisujete staré rituály, během nichž byly
všechny dluhy smazány. Jaké jsou společenské okolnosti, za nichž mohou
takováto zrušení dluhů nastat?

Rušení dluhů nadále probíhá. Jedno nastalo v Saúdské Arábii a další,
tuším, v Kuvajtu hned poté, co začalo arabské jaro. Prostě všem zrušili
dluhy, aby předešli nepokojům. Pravda, byli velice opatrní, aby to
neprezentovali jako „zrušení“. Předstírali, že to všechno platí
petrodolary, aby si nepokazili reputaci. V Indii také pravidelně, ale
diskrétně ruší farmářům dluhy. Zjevně převládá názor, že je lepší, aby
moc lidí nevědělo, že je to v pravomoci vlád.

Dluhy se ruší neustále, ale je politická otázka, jak se ruší.
Stávající mocní jsou momentálně silně přesvědčeni, že je třeba
předstírat, že dluhy jsou posvátné, že je pořád splácíte. Přestože to
dělají pomocí peněz, které právě vytiskli. Je to samozřejmě pošetilé.
Bylo by pro státy jednoduché jako facka prostě prohlásit určitou
kategorii dluhu za nevymahatelnou, jako to udělaly Spojené státy s Kubou
a Španělskem. Kterákoli vláda by mohla udělat to samé – například
s osobním dluhem, hypotéčním dluhem nebo studentskými dluhy. Mohli by
říct: „Jistě, jestli se cítíte zavázáni svou ctí, abyste ho splatili,
tak jen do toho, ale my nevyužijeme soudy k tomu, abychom vás k tomu
donutili.“

V Jižní Africe se třeba využívá takzvaného anulování úvěrového skóre.
Protože i když soudy dluhy nevymáhají, pořád si můžete pokazit své
úvěrové skóre a další půjčky už nezískáte. Takže státy prostě mohou všem
vynulovat úvěrová skóre a někdy to i dělají.

A myšlenka dluhu nemůže existovat bez donucování, jak často tvrdíte?

Momentálně mi chodí dopisy od Virgin Media. Nedávno jsem se
přestěhoval ze svého starého bydliště a zrušil předplatné. Ale
z nějakého důvodu mi stále ještě účtují poslední dva měsíce, během
kterých jsem tam už ani nežil. Posílají mi stále výhružnější
a protivnější dopisy, protože vědí, že aparát zákona je na jejich
straně. Pokud jednoduše odmítnete vyhovět, tak to v určitou chvíli půjde
k exekutorovi, který vás bude obtěžovat. A pokud budete odmítat dost
dlouho a ta částka bude dost veliká, začnou vám brát věci. A když se je
pokusíte zastavit, tak do hry vstoupí hrozba fyzického násilí.

Snadno zapomínáme, že se za všemi našimi zákony skrývá vynucování
prostřednictvím násilí. Moc ublížit. V případě otravných výběrčích
faktur může být od násilí vzdáleni třicet nebo i sto dalších kroků. Ale
vždycky tam je, protože jinak byste to prostě ignorovali. A existuje
ještě jedna zajímavá korelace, o které jsem v poslední době přemýšlel.

Jaká?

Možná je to také tak, že čím více jste schopní jiným lidem potenciálně uškodit, tím více dostanete zaplaceno.

Všechno se to točí kolem moci.

Moci dělat co?

To je otázka. Možná hraje ve skutečnosti roli prostě jen ryzí
potenciál škodit. Stejně jako když Wall Street fakticky příliš
neprospívá společnosti, ale může napáchat obrovské škody, pokud se
zhroutí. Možná je kapitalismus prostě privatizovaný mocenský nástroj,
který je přímo odvozen od feudálně-vojenských druhů moci.

Zkuste uvažovat o korporátních firmách jako o katedrálách
kapitalistické moci. Jejich majitelé již disponují veškerým bohatstvím
a mocí, jaké by kdokoli mohl mít. V určitém okamžiku už máte peníze
a požitky, prostitutky, kokain… všechno, co byste si kdy mohli přát.
Zbývá už jen ego a narcismus. To proto máte tyhle zástupy nepotřebných
zaměstnanců: aby nějaký pitomý výkonný viceprezident mohl říct:
„Pohleďte na mé impérium! Je o něco větší než impérium tamtoho druhého
výkonného viceprezidenta.“

Planeta umírá, aby se takovíto lidé mohli cítit dobře. Čerpají
nesmírné zdroje na stavbu svých obřích věží a plní je zbytečnými lokaji
jednoduše pro uspokojení svého ega. Když jsem sbíral příklady „prací na
hovno“, neustále jsem o takových případech slýchal. Každá firma
potřebuje svůj vlastní interní časopis, který je vysoce kvalitní
a obsahuje pravidelné profily některého z vysoce postavených manažerů.
Z jakého důvodu? Nikdo tyhle noviny nečte! Tedy takřka nikdo. Existují
proto, aby mohl mít každý manažer potěšení z přečtení lichotivého článku
o sobě samém. A to navíc v něčem, co vypadá jako zpravodajský časopis.

David Graeber