COOLna

Rodíme se negramotní. To nám nemůže nikdo zazlívat! Leckdo zůstane negramotným celý život, protože se narodil na místě zeměkoule, kde se tyhle rozmazlenosti neřeší. Jiný je hrdý na to, že čte jen reklamní letáky a víc nepotřebuje, protože absolvoval „vysokou školu života“.

Podobně to vidím s láskou. Chudák život se nás fakt snaží poučit, stejně kdekdo navždy omílá pravdy typu „chlapi jsou sobci“ nebo „ženský jsou zlatokopky“. Tím odkrývá, že se toho moc nenaučil. Za roky, co se s kamarádkami brodíme v bahnitém vztahovém rybníčku, nám vykrystalizoval lehce cynický, leč poučný slabikář lásky. Pro úplné i věčné začátečníky.

Ne, fakt se nezmění. Tohle pravidlo by měli rodiče předávat dětem k osmnáctinám vyryté na zlatém podnose. Protože všichni na začátku děláme tutéž chybu. Zamilujeme se do někoho, kdo má úžasné kouzlo. Není dokonalý, má určité… ehm… problémy, ale to se změní, jakmile mu poskytneme bezpečí lásky. Haha. V reálu je to naopak – do svých problémů nás vtáhne. Atmosféru vztahu určuje ten, kdo není v pohodě. Můžeme po loži rozhazovat okvětní lístky růží, ale jakmile je náš parťák toxický, bude to k ničemu. Když mám touhu někoho zachraňovat, je lepší vrhnout energii do charity – tam bude mít mnohem větší efekt. Alkoholiky nechme alkoholičkám a psychopaty psychopatkám.

Kouknout na sebe očima druhého leccos objasní. Někdy dost tvrdě. To je ta situace, kdy se válím na pohovce s mizernou náladou, protože mě rozčílily nesmyslné dohady s paní na úřadě. Pak vleze do pokoje můj vyvolený, sjede mě úzkostlivým pohledem a zeptá se, jestli nechci čaj. V tu chvíli mi docvakne, jak je vůči němu nefér, že se tady musí koukat na naštvanou osobu, když vůbec za nic nemůže. „Pohled zvenčí“ by se měli ve vztahu vždycky naučit oba. Je užitečné umět si představit, jak nás asi vidí ten druhý, když jsme otrávení životem. Naučí nás to rychle ovládnout svou hlavu. Kdo to neumí, není vztahově gramotný. A pak má chudák „smůlu v lásce“.

Jájínkovství nefunguje. Když bude spokojený jen jeden (a druhý se přizpůsobí, aby byl klid), nebude láska nikdy šťastná. Pokud jeden dupe nožkou, hrozí pěstičkou a vydírá, aby bylo po jeho, může to nějakou dobu fungovat – když je ten druhý velkorysá povaha, která si pro klid v rodině nechá všechno líbit. Může z toho být i navenek spořádané dlouholeté manželství. Ale fakt by v tom někdo chtěl žít celý život?

Vztek je stejně špatný rádce jako negativně naladěné kámošky. A to i když vám všichni říkají takové to „musíš myslet na sebe, sbal mu kufry“ atd. Viděla jsem už pár rozchodů způsobených tím, že jeden z partnerů měl pocit, že „musí“ trvat na svém – i když šlo o problém, který by nejspíš v horizontu několika měsíců vyšuměl. Závažná rozhodnutí je správné dělat až ve chvíli, kdy se hladina zklidní. Někdy pak zjistíte, že chcete odpustit a začít znovu a lépe, poučení z předchozích nezdarů.

Ale i trpělivost musí mít hranici. Utéct od mizery je zatraceně těžké, když s ním sdílíte děti, dům, přátele a hypotéku. Nejlepší je vůbec se do takové situace nedostat (tím se vracíme k bodu 1: Ne, fakt se nezmění). Ale když už v ní jste, pěstujte si partu blízkých lidí, kteří vám v případě, že pohár přeteče, pomůžou.

Myslet na spokojenost druhého – a to vzájemně. Já na jeho, on na mou. Tohle je nejdůležitější pravidlo lásky. Přála bych všem, aby našli parťáka, který to chápe. Protože když vy myslíte na jeho dobro a on na vaše, svět se stává procházkou růžovým sadem!

Karolína Ponocná Kamberská