COOLna

Celek kosmu se neukazuje jako souhrn všech věcí, ale právě jako jednota rytmů bytí, jako určitý styl dění. Proto k tomu, aby se kosmické dění – jehož účastníky jsou všední věci našeho světa i vzdálené galaxie – ukázalo jako celek, není třeba znát vše, co je součástí kosmu.

Přirovnal bych to k naší zkušenosti s literárními díly: vlastní bytnost románu, jeho smysl, to, co je na díle nejpodstatnější, nespočívá v ději, „hlavní myšlence“, jazyku, psychologii postav, ale v jednotě toho všeho, tedy v tom, co je jedinečným stylem díla. Vlastní sdělení knihy spočívá v odhaleném světě sil, z něhož všechny tyto rysy vystupují v jednotě určitých postupů, rytmů, průběhových analogií, jednotě, která vytváří vlastní svět díla.

Styl díla, jeho svět a jeho smysl tu jsou téměř synonyma, je to táž jednota nasvícená ze tří různých stran.

K tomu, abychom se setkali se stylem-světem-smyslem nějakého literárního díla, není třeba, abychom přečetli všechny stránky, styl jako bytostná jednota utváření díla, propojující všechny jeho roviny, není něčím, co by se nám zjevilo až po přečtení poslední řádky. Rodí se ze zkušenosti četby, ukazuje se – alespoň v tušení, které se později zpřesňuje – už po prvních stránkách; setkání se stylem-světem knihy přichází někdy téměř na začátku, někdy ve třetině knihy, jindy později; vyvstání smyslu pak mění celou zkušenost naší četby.

Podobně je to i se stylem-rytmem kosmu. Abychom se s ním setkali, není potřeba prozkoumat všechny dálky kosmu a proniknout do nejzazších hlubin jeho nitra; ukazuje se nám neustále, třebaže v různých dobách různými svými stránkami.

První řečtí filosofové rozuměli tomu, co jim kosmos říká o povaze sil, které ho utvářejí, i když souvislost projevů těchto sil dokázali popsat jen pomocí naivní kauzality. Jejich vize kosmického dění jako hry sil přesto není něčím, co by bylo za dva a půl tisíce let objevy věd překonáno.

Stejně jako jim se kosmos ukazuje ve svém stylu i nám – dokonce se zdá, že jejich vizi světa oproštěného od těžkopádných substancí dnes rozumíme lépe než kdy jindy – a umělci jako van Gogh, Cézanne nebo Rothko jej dokážou vnímat a vyjádřit.

Objevy moderní fyziky a kosmologie jsou úchvatné, přispěly k prohloubení toho, co nám kosmos sděluje o povaze svého dění, a slouží ke cti člověka, že jich dosáhl – ale nezměnily naše rozumění kosmickým rytmům v tom základním: v tom, jak se setkáváme s modalitami kreativní hry sil budující struktury a nechávající je rozpadat do chaosu, z něhož opět povstávají nové tvary.

Michal Ajvaz