COOLna

A tenhle znáte? „S manželem přemýšlíme, zda si koupit psa, nebo si pořídit dítě. Nemůžeme se rozhodnout, jestli si máme nechat zničit koberec, nebo životy.“ Drsný vtip. Ale něco na něm je. „Před dítětem a s dítětem – to pro mě byly úplně jiné životní etapy. Po porodu se můj dosavadní život rozbořil. Najednou kůlnička na dříví.

Ten první rok jsem naprosto neměla pod kontrolou. To byl prostě jenom fičák a já v něm kmitala,“ přiznala se mi v rozhovoru o sebelásce psycholožka Lucie Kolaříková. Docela mě tehdy uklidnilo, že i odborníci občas v životě plavou a zmateně hledají správný kurz. Že nejsem tak neschopná, jak se zrovna teď uprostřed své plakátově dokonalé rodinky cítím.

Ale od začátku: Když jsem čekala první dceru, vyrojilo se kolem mě hned několik rozvodů. Zapřisáhla jsem se, že nikdy neodsunu manžela kvůli dítěti na druhou kolej. Nikdy! Jednak je to skvělý chlap a jednak by přece nebyla ani tahle rodina, kdyby nebylo „my dva“. S prvním dítětem jsem to ještě celkem zvládala. Tedy za cenu toho, že na onu druhou kolej jsem odsunula samu sebe – což byla první chyba. Narození druhé dcery do mé snahy hodilo vidle úplně. Už nemělo cenu předstírat, že děti u mě nejsou na prvním místě. Každá minuta mého života se točila kolem nich.

Uvědomovala jsem si, co tím riskuju. Ale hormonům se dá prostě těžko vzpírat. „Vlastně je super zažít, jak to má příroda zařízené, že?“ odkývala mi mé pocity Lucie Kolaříková. „Jak si nás takový drobeček všechny srovná do latě. Má nás pod kontrolou. A matku nejvíc – nastaví si ji, kam potřebuje, a ona je na značkách a funguje, ať se cítí, jak se cítí.“

Samozřejmě mě napadalo, jak si v té centrifuze asi připadá můj muž. Jenže jsem prostě měla jen dvě ruce, jedny nervy a jednu hrozně nevyspalou hlavu. Nezbylo mi než spoléhat na to, že jsem si vybrala správně. Že to prostě zvládne, vydrží. První měsíce po porodu jsem neměla energii. Ne, ani na sex ne. Potřeba spát měla přednost. A navíc jsem byla z celého mateřství taková upečovaná, utlapkaná, udotýkaná… Znáte?

Psychologie má pro tuto situaci odborný termín – paradox rodičovství, v angličtině parenthood paradox nebo taky parenthood gap. Na jedné straně tohoto rozporuplného pocitu stojí fakt, že si rodičovství spojujeme se štěstím, s naplněním. Čímž také do jisté míry samozřejmě je. Ale zároveň výzkumy ukazují, že s příchodem dětí dochází k poklesu subjektivní pohody – buď štěstí, nebo životní spokojenosti (ve srovnání s nerodiči). Nejsilněji v prvních dvou letech života dítěte. Nadpoloviční většina matek uvádí, že péče o děti je pro ně víc stresující než být v práci.

To celé je daň za takzvané intenzivní mateřství, které je teď hrozně v módě. Určitě je kolem sebe máte, ty intenzivní matky. Já jim říkám stepfordské matičky.

Naplňovat své základní potřeby
Americký terapeut Albert Pesso za ně považoval potřebu místa, sycení, podpory, ochrany a hranic. Jestli nejste zvyklí o ty svoje pečovat, narození dětí takové strádání ještě umocní. Pokud to s vámi rezonuje, zjistěte si víc o metodě PBSP (Pesso Boyden System Psychomotor čili Pesso Boyden psychomotorická psychoterapie).

Kdo kam kdy odveze které dítě, kdo ho vyzvedne, kde plesniví stěna, kdo nakoupí co na víkend… To není komunikace. To je logistika. Povídání si vypadá jinak.

Určitě tenhle „samonaštvávací“ proces znáte. Můj manžel mi ho jednoho dne zatrhl. Po návratu z práce už mezi dveřmi poznal, že jsem zas nabroušená, a s povzdechem se zeptal: „Tak co jsem zas řekl, když jsem tu nebyl, zlato?“ Kdykoli to na mě jde, vzpomenu si na tu větu a začnu se smát. Samonaštvávací proces inu.

Partner není vaše kamarádka. Nechápe sdílení, vypovídání se. Má přirozenou tendenci zaměřit se na řešení. Je proto fajn do debaty o věci aspoň nějaká přinést. Chlapi jsou ochotni udělat docela dost, aby měli doma ženskou v pohodě.

Žena a život