COOLna

„Jste plavčík a na obou koncích bazénu se zároveň topí dva lidé. Pak nemáte povinnost zachránit oba. Musíte udělat volbu. A to je přesně ta situace, kdy má lékař jeden ventilátor a dva pacienty,“ říká expert na medicínskou etiku David Černý v rozhovoru o triáži pacientů, ke které už v českých nemocnicích dochází.

Historicky první zaznamenanou medicínskou triáž v praxi začal hlavní chirurg Napoleonovy armády Dominick Jean Larrey třídit zraněné vojáky na bojišti. Jak to tehdy bylo?

Larrey přemýšlel o tom, co se na bojišti se zraněnými děje. Došlo mu, že mnozí vojáci umírají zbytečně, že by byla šance je zachránit. Zranění vojáci byli do té doby necháváni jen tak na bojišti. Teprve až skončila bitva, začalo se to nějak řešit a často bylo pozdě.

Larrey zavedl takzvané létající ambulance, což byly vozíky, které jezdily po válečném poli i během bitvy, sbíraly pacienty a vozily je na místo, kde je pak vojenští zdravotníci ošetřovali. Jenže vznikl problém: těch raněných bylo najednou moc, zdravotníků málo, bylo nutné provést selekci, pokud možno ne náhodnou.

A tak přišel s konceptem třídění na ty, kteří mají při ošetření větší šanci přežít, a na ty, kterým už by stejně v podmínkách polní nemocnice nepomohli. Řídil se přitom opravdu důsledným požadavkem rovnosti, do té doby asi nevídaným.

Nezáleželo na frčkách, jen na zranění?

Ano. Důstojník, nebo obyčejný voják, na to on ani jeho pomocníci nehleděli. A triáž prokazatelně zachraňovala životy: existují i data, kolik lidí na bojišti umírá, když se provádí efektivní triáž a když ne. Například během občanské války v USA umíralo na zranění 14,1 procenta, za první světové války to bylo 8,1 procenta za té následující už jen 4,4 procenta vojáků.

Larrey se navíc proslavil také tím, že prováděl obrovské množství amputací, jednou jich během 24 hodin provedl přes dvě stě. A ty amputace zachránily mnoho vojáků před smrtí kvůli sněti a jiným komplikacím.

Mimochodem, fascinující triáž probíhala také ve druhé světové válce, v roce 1944. To byl rok, kdy se stal dostupnějším penicilin, ale pořád ho nebylo dost pro všechny, takže vojenští zdravotníci se museli rozhodovat, komu ho dají. A museli volit mezi dvěma skupinami vojáků. Buď budou dávat penicilin těm, kteří jsou zranění, nebo těm, kteří mají venerickou chorobu. Kteří vojáci ho dostali, co myslíte?

Hm. Tipuju, že ti, kteří měli „zranění z lásky“, tedy vojáci s venerickou chorobou. Protože pak mohli zase rychle nastoupit do boje.

Bingo.

A bylo to tak z vašeho pohledu etika správně?

Není jednoduché to zpětně soudit. Teď tady v nemocnicích máme jedinou finalitu: zachránit co nejvíc životů. Ale když se má dělat triáž na bitevním poli, musí se uvažovat taky o tom, jak zachránit co nejvíc životů. A jak se uchrání víc životů? Třeba i tím, že válka co nejrychleji skončí. Čím později, tím víc je mrtvých a tím víc je zraněných i dalších škod.

Takže jejich úvaha byla v pořádku, i eticky. Věděli, že zraněné už na válečné pole nejspíš nedostanou, ale vojáci, kteří měli pohlavní nemoc, mohli poté, co zabral penicilin, bojovat. A válka tak mohla dřív skončit. Napadá mě paralela i s dneškem, s covidovou triáží, kdy by měl mít nejvyšší prioritu nemocný lékař.

Aby mohl jít zpět na „bitevní pole“.

A zachraňovat další životy.

Deník N