COOLna

Věhlas získala vaše firma díky skleněným instalacím na míru. Je v Asii výrazně odlišný vkus než třeba v Evropě?
Lidé si často myslí, že Asie chce něco konzervativního, jenže ono je to přesně naopak. Požadují vše nejnovější, nejinovativnější a nejnápaditější. Tam panuje takový pocit, že kdysi zaspali, a teď musejí svět dohonit a předhonit. To je vidět i na lidech, kteří jsou sebevědomí a chtějí se Spojeným státům a Evropě nejenom vyrovnat, ale předhonit je. A nejpatrnější je to v Číně.

Která asijská země si potrpí na nejokázalejší dekorace?
Asi Indonésie, i když je to patrné zejména u starší populace. Historicky jde o hodně orientální oblast a mají tam rádi velké detaily – hlavně malování na sklo a brusy. Extrémní je Thajsko, kde je vše organické, nechtějí pravé úhly. Okna na starých domech nemají obdélníková, ale jsou rozšířená směrem dolů. Úplným opakem je Japonsko. Tam musí být vše precizní a pravoúhlé.

Obchody v Jižní Americe obstaráváte z pobočky v americkém Miami. Tedy na dálku. Je důvodem to, že kdysi v Brazílii unesli vašeho obchodního zástupce?
Podnikání v Jižní Americe má prostě svá specifika. Tam je propast mezi chudými a bohatými asi největší na světě. A ti první jsou tak zoufalí, že součástí jejich života je brát si „výpalné“ od lidí, kteří jsou na tom lépe. Náš obchodní zástupce zastavil na semaforu na červenou, přepadli ho se zbraní a odvezli do slumu. A rodina ho musela vykoupit. I to byl jeden z důvodů, proč jsme kancelář v São Paulu zavřeli. Navíc jsme zjistili, že nejbohatší Jihoameričané stejně jezdí nakupovat do Miami.

Váš první velký projekt byly v roce 2009 skleněné lustry v metru v Dubaji ve Spojených arabských emirátech. Otevřelo vám to cestu do světa velkého byznysu?
Tento projekt byl pro nás velký mediální výkop. Dva roky stará firma se 40 zaměstnanci najednou dostane projekt téměř za dva miliony dolarů. Dubajské metro bylo v té době nejprestižnějším projektem na celém Blízkém východě. Ne každé metro má čtyřmetrové umělecké lustry. Jeden byl s motivem vody, druhý ohně a od každého jsme dodávali osm kusů… Byli jsme dokonce tak zdravě drzí, že o výkresech, které už schválil emír Dubaje šejch Muhammad, jsme řekli, že to „může být hezčí“. Přesto nám to dali, protože naslouchali a pochopili, že se to opravdu udělat lépe dá. A nakonec byli rádi, že se to předělalo. Mottem naší firmy je dělat svět krásnějším a měnit lidi k lepšímu skrze pěkné a smysluplné věci.

Stal se lustr už spíše uměleckým dílem?
O tom jsem přesvědčen a my se snažíme sklářství tímto směrem posunout. První celosvětově proslulý sklářský výtvarník byl ale Američan Dale Chihuly (jeho díla jsou ve stovkách renomovaných galerií a muzeí, např. jeho obří skleněný lustr visí ve vstupní hale londýnského Muzea Viktorie a Alberta, pozn. red.). To on prokopal cestu a sklářství posunul na úroveň umělecké tvorby. Stanislav Libenský, Jaroslava Brychtová, René Roubíček, Václav Cígler, František Vízner, všechny tyhle ikony českého skla byly podle mě v mnoha ohledech lepší než Chihuly, ale bohužel žily za železnou oponou a nemohly prosadit své sklo ve světě. Kromě výstavy Expo 1958 v Bruselu, kde jsme získali zlaté medaile…

A my do toho oboru přinesli českou flexibilitu, kreativitu a mnoho inovací založených na propojení s kovem a elektrem. A využíváme i kinetické efekty, kdy se svítidla hýbou díky elektromotorům, a dynamické nasvícení. Například v koncertní síni prince Mahidola na univerzitě v thajském Bangkoku skleněná plastika s názvem Neurony reaguje světlem a barvami na hru hudebníků a vytváří iluzi pohybu. Lasvit zároveň dostal sklářské umění do povědomí mnohem většího procenta světové populace. I proto, že děláme 250 projektů za rok…

Po dubajském metru jste vybavili i tamní operu. Taková důvěra od pohádkově bohatého šejcha je asi skvělým doporučením, že? Jednoznačně. Dubajské metro vše odstartovalo a my pak dostali obrovský projekt v hotelu Peninsula v Paříži. Šlo o devítimetrovou plastiku od podlahy až ke stropu v lobby jednoho z pěti nejprestižnějších hotelů v Paříži, který má status „Palace“. Je to první věc, kterou člověk po příchodu do hotelu uvidí, a lidé si to hned fotí. Ta instalace má navíc autentický příběh. Jeden z prvních hotelů Peninsula vyrostl v čínské Šanghaji v oblasti pod francouzským vlivem, kdy před hotelem vysázeli platany. Stejné stromy jsou i před hotelem v Paříži. A my přišli s myšlenkou propojit a smířit Asii s Evropou prostřednictvím harmonicky tančících listů z šanghajské Peninsuly a platanových listů z Paříže, které společně navál dovnitř monzun. V lobby hotelu tak vznikla plastika s krásně naaranžovanými listy ze skla, kterých je tam osm stovek… Projekt v Paříži nám přinesl obrovský kredit.

Na ostrově Saipan, ležícím bezmála 2 500 km východně od pobřeží Japonska, se nad hlavami návštěvníků hotelu Imperial Pacific vlní dva vaši sklenění draci…
To je dodnes náš největší projekt. I když je Saipan pod správou USA, na 50 let si ho pronajal čínský investor. Ten už provozuje pár kasin na Macau (bývalá portugalská kolonie, nyní hlavní čínské město hazardu) a chce něco podobného vybudovat v menším měřítku i na Saipanu. A kvůli tomu potřeboval nějaký tahák, jímž by se zviditelnil globálně. Tím se stal největší šperk na světě v podobě dvou křišťálových čínských draků, kteří se perou o planoucí perlu. A nám se podařilo investora přesvědčit, že i když je to čínská mytologie, měla by to vyrábět česká firma. Protože to uděláme pořádně, pěkně a bezpečně.

Tam to není jenom věc designu a křišťálu, naše přidaná hodnota byla hlavně v konstrukci. Osmdesát procent hodnoty draka je právě v ní – v kovu a v elektru, kde je 20 kilometrů LED žárovek. Konstrukce každého z draků váží 20 tun, visí ze stropu, a protože trup má v průměru dva metry, projde jím dospělý člověk. Když naši technici draky instalovali, dostávali mořskou nemoc, jak se to pořád houpalo. Ale nakonec to byl velký úspěch.

Aspiruje váš skleněný šperk na zápis do Guinnessovy knihy rekordů? Věřím, že na to dojde. Větší šperk na světě není. Je vyskládán z broušených křišťálových hlaviček a dalších komponentů. Hutního skla tam moc není, to je hlavně v 60 cm dlouhých zubech a v drápech na tlapách.

Právě v Číně prý vznikla v roce 2011 i vaše spolupráce s proslulým českým designérem Maximem Velčovským, dnes art direktorem Lasvitu…
O Maximovi jsem se dozvěděl od Stephana Hamela, strategického konzultanta Lasvitu, kterého jsem potkal v Pekingu. Řekl, že Maxim je jediný art direktor, jenž by pro nás jako českou firmu propagující Česko ve světě dával smysl. Z tohoto pohledu je začátek naší spolupráce skutečně spojen s Čínou. S Maximem jsme si pak ale dali schůzku v Praze.

Objeví se nějaká vaše ojedinělá skleněná realizace i v Česku?
Už jich máme spoustu, většinou ve vstupních halách výjimečných kancelářských budov, jako jsou v Praze Florentinum, Quadrio nebo nyní nové sídlo KKCG na Bořislavce. Také jsme založili novou divizi skla pro architekturu a v rámci toho děláme zajímavé umělecké skleněné fasády. Snažíme se do nich přenášet příběhy, emoce. Tak jsme udělali i naše sídlo v Novém Boru. Vznikl skleněný dům, na který se jezdí dívat lidé z celého světa. Dokonce jsme se dostali do pětičlenného finále soutěže o nejlepší kancelářskou budovu světa a její veřejnou soutěž vyhráli.

Sklo je nádherný materiál, krásně reaguje se světlem. Tyto druhy fasád asi nebudou dělané masově, ale pro osvícené developery to může být neuvěřitelná forma komunikace jejich příběhu. A protože se uměleckým fasádám nikdo systematicky nevěnuje, můžeme být i v tomto oboru nejlepší na světě. Stejně jako jsme už ve skleněných instalacích vyráběných na zakázku.

Leon Jakimič, majitel sklářské a designérské společnosti Lasvit