COOLna

Weboví aktivisté se v poslední době obuli také do Pinduodua, slevové nákupní aplikace, která konkuruje Alibabě, jejíž dceřinou společností je Ant Group. Nejprve se 4. ledna objevila zpráva, že třiadvacetiletá zaměstnankyně Pinduodua zkolabovala cestou ze zaměstnání, kde pracovala přesčas. Později zemřela v nemocnici. Rozproudila se celonárodní debata o čínské kultuře práce přesčas. Někteří při ní upozorňovali na zásadnější problém. „V čínském rychlostí posedlém technologickém světě se se zákoníkem práce zachází jako s ubrusem nebo toaletním papírem. Nikdo ho nedodržuje,“ prohlašoval kdosi ve videu nazvaném Kapitalistické Pinduoduo. Nahrávka zaznamenala přes půl milionu přehrání. V jiném videu mladík v černé mikině s kapucí vyzýval zákazníky, aby přestali utrácet peníze v aplikaci dotyčné společnosti: „Kapitalisté nás jenom ždímají. Nepovažují nás za lidi.“

Ušetřen nezůstává ani Huawei, technologický gigant, který se jinak těší mimořádné přízni vlády v Pekingu. Kritici se zaměřili zejména na Annabel Yao, nejmladší dceru zakladatele firmy Žen Čeng-feje. Čtrnáctého ledna zveřejnila Yao sedmnáctiminutový dokument, v němž oznámila začátek své vytoužené kariéry v zábavním průmyslu. Setkala se s plošným pohrdáním. „Už jim nestačí ovládat náš materiální život. Kapitalisté chtějí ovládnout i náš kulturní život,“ hlásil nejoceňovanější komentář u jejího příspěvku na mikroblogovací platformě Weibo. Záplava krátkých videí zesměšňovala její tvrzení, že se ke svému postavení dopracovala vlastním úsilím.

Někteří autoři videí se nespokojí s pouhým výsměchem tomu či onomu boháči. Jeden příspěvek o tom, jak funguje kapitalismus, například vysvětluje, že producenti mléka raději přebytečné mléko vylijí, aby udrželi ceny vysoko, než by ho rozdali chudým lidem. Na jiném videu zase mladík v čepici s kšiltem obráceným dozadu chválí Maa za výrok z roku 1972, že by zavedení kapitalismu vydalo Čínu napospas globálním firmám a udělalo z ní polokolonii. „Vize tohoto velikána k nám promlouvá napříč věky,“ tvrdí mladík a ukazuje palce nahoru.

Ten hněv se dá snadno vysvětlit. V Číně se v posledních desetiletích dramaticky zvětšila nerovnost. Rozšíření sociálních médií umožnilo obyčejným lidem pochopit, že někteří jejich soudruzi až obscénně zbohatli. Poté, co mladá dcera zakladatele Huaweie zveřejnila svůj dokument, se autor jednoho krátkého videa pustil do analýzy jejího zázemí a upozornil diváky mimo jiné na cenu jejího luxusního domu.

Ruku v ruce s pocitem nespravedlnosti jde trpkost z přemrštěných pracovních nároků. Zaměstnanci technologických firem žehrají na kulturu „996“, tedy očekávání zaměstnavatele, že budou v práci od devíti od rána do devíti večer šest dní v týdnu. Pracovníci, kteří se stěhují za prací z venkova, jsou na tom ještě hůř, ať už skončí u pásu v nějaké fabrice, nebo se nechají zaměstnat donáškovou firmou. Ovšem přepracovaní mladí technici se začali označovat za „dagongren“ (ta-kung-žen), což je výraz tradičně používaný pro lidi vykonávající podřadné manuální práce. Jen Fej, sociolog z univerzity Čching-chua, popisuje vznik nové třídní identity pro lidi, kteří se snaží prorazit. Zahrnuje kancelářské i manuální profese.

Výpady proti kapitalismu v užším slova smyslu zapadají do oficiální rétoriky, která stále charakterizuje čínské hospodářství jako „socialistické“, přestože soukromé podnikání už generuje 80 procent zaměstnanosti ve městech a 60 procent HDP. Ale proč čínská vláda nechá vlastní technologické titány označovat za hamižné kapitalisty, když jsou zároveň vychvalováni jako vlajkové lodě čínských inovací?

Částečně se v tom projevuje ideologická dvojznačnost komunistické partaje. Na jedné straně bere velké soukromé firmy jako národní šampiony, ale zároveň považuje zachování Maovy nedotknutelnosti za nezbytnou podmínku setrvání u moci (destalinizace stála na počátku rozpadu Sovětského svazu, říkají straničtí historici). To dává jistý prostor lidem, kteří mávají maoistickou zástavou, i když to úplně nekoresponduje se smýšlením současného vedení komunistické strany. Cenzoři proto nechají antikapitalistické ohně chvíli jasně plápolat, než je zase přidusí.

The Economist