COOLna

Koronavirus nemá s antibiotiky nic společného, je to virus. Loni způsobil dejme tomu 3 % úmrtí, letos určitě taky, ale to jen proto, že je nový a šíří se. Až se šířit přestane, bude čas si jeho vliv na mortalitu (úmrtnost) přepočítat. Moc to nebude. Problém je, že lidé nedokážou v jeden okamžik uvažovat v absolutních i relativních číslech a vždycky si myslí, že jsou ta čísla v nějakém rozporu. Takže když řeknu, že nemoc covid-19 má čtvrtprocentní smrtnost, všichni nezúčastněně přikyvují, jako že dobrý. Ale když řeknu, že to představuje 15 tisíc mrtvých Čechů, pak se zhrozí. Přitom je to pořád totéž číslo.

Koronavirus nám zase umožní, abychom teď trochu umírali zase na něco jiného než na rakovinu. Ale s nadvládou rakoviny a cévních onemocnění ani zdaleka nepohne.

Takže z pohledu vašeho oboru, tedy evoluční biologie, vás vývoj epidemie i nadále nechává chladným…
Nevím, jestli chladným, ale pořád si myslím, že boj proti koronaviru je škodlivější než koronavirus sám. Ovšem to platí dost univerzálně, boj proti korupci je taky škodlivější než korupce. A značná část nemocí jsou choroby autoimunitní, neboli náš imunitní systém přehání boj proti infekcím, až tím škodí.

V čem je boj škodlivější?
To si jednou sečteme. Teď těžko říct, pořád jsme v tom. Zatím nevíme přesně, kolik lidí zemřelo právě kvůli tomu boji. Kolik lidí je v depresi, protože ztratili zaměstnání a už ho nikdy nenajdou, kolik je sebevražd, kolik lidí nechodí k doktorovi. Pozorujeme, že nárůst smrtnosti je větší než počet zemřelých „s covidem“, což naznačuje, že je někde něco špatně. Může to mít dvě příčiny: jednak koronavirus zabíjí především lidi, u nichž vlastně nikoho nepřekvapí, že zemřeli, takže se ne vždy zkoumá, jestli byli nakažení. Druhá možnost je, že jsou to právě oběti současné situace, společenských změn.

Loni na jaře se pořád mluvilo o tom, jak se společnost změní a všichni budeme úplně jiní, ohleduplní a tak. Byla to hrůza, ale už nás to přešlo. Vyzkoušeli jsme si, že nic takového se nestane. Žádné změny v našich nitrech nenastanou, jen takové banality, jako že se daleko víc práce přesune na home office, což by přišlo stejně, protože pro zaměstnavatele je práce zaměstnanců z domova levnější.

Už dříve jste poukázal na to, že mnoho profesí je dnes takzvaně uměle vytvořených, tím pádem v podstatě postradatelných. Jak moc může koronavirus zamíchat pracovním trhem?
Mnoho lidí zásadně omezilo pracovní aktivitu, a kromě hospodských je nikdo nepostrádá. Zhruba dvě třetiny HDP celosvětově produkuje terciární sféra, tedy v podstatě služby – kadeřnice, instalatéři, řemeslníci, restaurace… Ale poměrně vysoké procento z toho jsme i my, co sedíme u počítačů, a mám podezření, že právě tato pracovní místa nevznikají tak úplně poptávkou.

Představte si, že si třeba umanu pomáhat homosexuálům při coming outu. Vymyslím, které ministerstvo by to mohlo financovat, napíšu tam o grant, úředníci budou nadšeně souhlasit, protože můžou vykázat aktivitu v Bruselu, a peníze mi dají, spousta lidí se jistě přihlásí, já budu šťastný, oni budou šťastní. Ale než jsem si to vymyslel, poptávka nebyla žádná. Obávám se, že podobných pracovních příležitostí bude přibývat, protože skutečná práce v podstatě došla. Vlastně není velký rozdíl mezi mnou a nezaměstnaným. Oba nás platí stát, a v obou případech hlavně proto, abychom na ulici nepáchali výtržnosti.

Přítel historik mi říkal, že husitské války vznikly proto, že Karlova univerzita produkovala strašné množství neuplatnitelných intelektuálů, z nichž se pak stávali kazatelé. Ale historické analogie jsou obecně nesmyslné, protože vždycky je všechno jinak. Už jenom to, že dnešní produktivita práce uživí spoustu parazitů, zatímco ve středověku by bylo nemyslitelné, aby v zemědělství pracovaly jen jednotky procent lidí, jako je tomu dnes. Skutečnost, že dnes k obstarání potravin nepotřebujeme téměř žádné lidi, je novinka, jež v historii nemá obdoby. Takže hledat k dnešku analogie nemá smysl.

Jenomže analogie si vymýšlíme my, a můžeme spojit cokoliv s čímkoliv. Kdybychom hledali poctivě, vybereme z historie náhodně tisíc společností, každou popíšeme tisíci znaky, které hodíme do počítače a vyhodnotíme shody. Nemyslím, že by se při tomto postupu staroegyptská říše přiblížila dnešní společnosti. Nemá cenu vyhledávat v historii případy, kdy něco špatně dopadlo, a na základě toho vztyčovat varovný prst. Strach z budoucnosti nevznikl pozorováním světa, strach budoucnosti je v nás a jenom si hledá, čím by sám sebe zdůvodnil. Není to nic, co bychom měli brát vážně. Historie prostě vede odněkud někam, není to cyklus, vede do neznáma.

Američan Robert Plomin, jeden z nejcitovanějších psychologů 20. století, je zároveň behaviorálním genetikem. Což je vědní disciplína zkoumající vliv genetických faktorů na chování. Zabývá se tím téměř padesát let a podle jeho poslední knihy Kód života, kde své poznatky shrnul, by dopady objevu metody CRISPR byly ještě zásadnější. Plomin tvrdí, že to, co je zakódováno v DNA, ovlivňuje osobnost člověka v daleko větší míře než třeba výchova či prostředí, v němž vyrůstá a žije…
Existují dvě floskule a v podstatě obě jsou pravdivé: můžeme říci, že všechno je v genech, a bude to pravda. Ale musíme k tomu dodat, že nic není v genech úplně celé, a taky to bude pravda. Tedy opravdu všechno je kombinací genů a kultury, učení, prostředí. A mixážní poměr je u každého znaku jiný. Takže jakékoliv prohlášení, které to nějak zobecní, je vlastně vždycky nesmysl. Když řekneme, že člověk je tabula rasa (nepopsaný list) a záleží na kultuře, v níž se vyvíjí, je to stejně dobrá pravda, jako když řekneme, že všechno je v genech a rodíme se hotoví. Akorát obě ty pravdy jsou nekompletní.

Nicméně podle Plomina jsou osobnostní rysy jako charakterové vlastnosti či studijní a vztahové předpoklady jednoznačně z daleko větší části dílem dědičnosti než právě působení vnějšího prostředí.
Myslím, že tyto názory trochu podléhají módním vlnám. Vlivu genů na osobnost se přisuzovala váha hlavně v 80. a 90. letech, kdy se odhalovaly hrubé vztahy, tedy to nejnápadnější, co lze posuzovat. Co je v genech, musí být hotovo už v okamžiku oplození. Samozřejmě něco se postupně mění a přizpůsobuje, například imunitní geny, ale většina genetické informace je hotová. Opravdu je ale někdo schopen věřit, že v okamžiku oplození už je zakódováno, jakou bude mít dotyčný inteligenci? Podíváme-li se na děti, jež vyrůstají v domácnostech bez jediné knihy, a na ty, které jsou knihami obklopeny, skutečně někdo věří, že když ty děti prohodíme, zůstanou navždy stejné?

Jistě, nějaká složka inteligence dědičná je, ale jiná zase ne, a jsme opět u toho poměru. A vůbec, co v případě IQ vlastně měříme? Jsme při tomto měření schopni odfiltrovat kulturní odlišnosti? Tvrdí se, že ano. Když v první polovině 20. století Američané nechtěli pouštět do země přistěhovalce, dělali všem IQ testy, aby jako Amerika nezblbla. Zdá se, že dvakrát úspěšní v tom nebyli.

Dokážu si představit, že když adoptujete dítě nějakého násilníka, pak je velká šance, že vás v pubertě zabije – protože geny určitě ovlivňují nervová spojení a jejich rychlost, uvolňování určitých hormonů, tedy např. ochotu prásknout do stolu, platit za celou hospodu, nechat si zahrát sólo a pak všechny zmlátit. Tohle všechno je z velké části geneticky dané.

Pokud mluvíte o nervových spojeních, jedním z populárních psychologických trendů poslední doby je, že budeme-li si něco donekonečna opakovat a sami sobě sugerovat, třeba pozitivní myšlení, podaří se nám na tu vlnu naladit. Změníme tím vlastní způsob uvažování. Jak jde tohle dohromady s naší genetickou výbavou?
Osobně jsem skeptický vůči jakékoliv představě, že člověk může sám sebe nějak zmanipulovat, aby se změnil. Myslím si, že takto to nefunguje.

Čímž potvrzujete teorii, že je zkrátka potřeba pracovat s tím, co je nám dáno.
Především tím říkám, že něco takového člověk nedokáže udělat zevnitř. Ten, kdo má motivaci začít se podobnou technikou vylepšovat, se prostě liší od člověka, kterého by to nikdy nenapadlo. A právě ten rozdíl v motivaci je důležitý. Navíc – jak poznáme, že je něco v genech? Že je to dědičné? Dědičnost může být různá, a ne vždy genetická. Tak třeba syn hudebního skladatele také skládá hudbu. Je to proto, že otec synovi předal geny pro hudební talent, nebo proto, že doma bylo piano? Toků dědičnosti je strašně moc a kulturní dědičnost je koneckonců stejně dobrá jako ta genetická. Kdysi jsem napsal text o dědičném sklonu rozvracet rodiny. O tom, že děti z rozvrácených rodin mají sklony rozvracet i svoje vlastní rodiny. Tedy je to v jakési podobě dědičné.

V tom smyslu, že děti z rozvrácených rodin nemají ten správný vzor?
To je oficiální verze. Takže to všichni považujeme za kulturní dědičnost. Ale pokud by existoval gen pro rozvod, způsoboval by přesně totéž. A úspěšně, protože muž, který se ve čtyřiceti padesáti letech rozvede a zplodí další dítě, má tím pádem o dítě víc než ten, jenž se nerozvede. „Rozvodový gen“ by se tedy velmi úspěšně šířil dál.

Na druhou stranu přibývá také lidí, kteří vyrostli v takzvaně harmonické rodině, a tu svou přesto v dospělém životě neudrželi…
Rodina totiž ztratila svůj původní smysl, jímž byla funkce ekonomické jednotky. Dříve jsme měli děti, aby měl kdo pást husy a aby nás měl kdo živit na vejminku, až budeme staří. A žena potřebovala manžela, aby ji a děti měl kdo živit. V okamžiku, kdy tohle všechno nahradí ministerstvo sociálních věcí, je rodina poháněna jen láskou, která na to zjevně nestačí. Není to ovšem tak, že by lásky ubylo, ale že dřív prostě existovalo více důvodů, proč být pospolu. Především právě důvody ekonomické.

Může mít tohle z dlouhodobého hlediska nějaký vliv na evoluci člověka?
Samozřejmě může. V první řadě celosvětově klesá plodnost. Na některých místech světa je v takové fázi, že o moc víc už klesat nemůže.

Plodnost klesá, protože společnost je už dostatečně stabilní, a ani v rozvojových zemích už lidé necítí potřebu pořizovat si potomky naslepo s tím, že se nějaký uchytí. Rodinám stačí jedno dvě děti, do nichž maximálně investují, aby vychovaly ideálně třeba neurochirurga.

Je možné, že v nejbohatších státech začne dětí mírně přibývat, protože tam si takovou investici mohou dovolit i u většího počtu dětí. V každém případě se ale těžko vrátí doba našich prababiček, které měly deset sourozenců, z nichž se polovina nedožila dospělosti. Počet lidí na planetě se ustálí na nějakých devíti, možná deseti miliardách. (Před pouhými 8 tisíci lety přitom žilo na světě jen 10 milionů lidí, tedy méně, než má dnes Česko. Před 2 tisíci lety už bylo lidí 200 milionů, před sto lety necelé dvě miliardy. Nyní je to 7,84 miliardy lidí, přičemž 36 % z nich žije v Číně a Indii. Roční přírůstek světové populace se z vrcholu 2,2 % v roce 1963 snížil na současných 1,08 %) Ovšem předvídat budoucnost je těžká věc – ono to všechno závisí na lidském chování…

V rozhovoru v roce 2019 jste popisoval, jak naše sobecké geny způsobují, že muž častěji zabije nevlastní dítě než své biologické a daleko spíš zavraždí manželku, která je ještě schopna porodit dítě, než ženu starší. Jak se pak sobecký gen může projevit v souvislosti s rostoucím počtem umělých oplodnění, kdy například přibývá matek, jež odnosí dítě z darovaného vajíčka?
To je vlastně takový přirozený experiment, který nám to ukáže teprve s časovým odstupem. Ze srovnávacích antropologických studií je zřejmé, že ochota mužů vraždit děti závisí na jejich otcovské investici. Kdo hodně investuje, dává si velký pozor, jestli je dítě jeho. V dnešní společnosti jsou ovšem otcovské investice úplně jiné. Často spočívají v tom, že otec s dětmi tak nějak blbne, investuje čas, ale důležitost ekonomického vkladu klesá. Co nezařídí otec, zařídí sociální úřad.

Jenže ženská investice do dítěte je ohromná i v případě, že žena odnosí darované vajíčko. To dítě bude jiné – ale koneckonců každé dítě je jiné. Rozdílní jsou i dva potomci týchž rodičů. Jenomže tady navíc všichni zúčastnění vědí, že žena porodila dítě z vajíčka jiné ženy. Vlastně je docela napínavé, co z toho bude. (Hlavním zákonem přírody je totiž předat své geny do další generace, i proto evoluce „vymyslela“ rodičovskou lásku, proto se rodiče zcela přirozeně o dítě starají, bojí se o něj a občas pro něj obětují vlastní život. V případě dítěte z vajíčka jiné ženy ale o předání vlastních genů nejde.)

Zatím nevíme, co všechno konkrétní gen dokáže ovlivnit. Lidé mají představu, že každou naši vlastnost má na starosti nějaký konkrétní gen, do kterého můžeme zašťourat a tu vlastnost upravit. Ve skutečnosti tohle platí jen pro pár výjimečných rysů, možná pro barvu očí, ale třeba jen výšku postavy už prý ovlivňuje zhruba 600 genů a každý z nich spolehlivě zařizuje ještě něco dalšího.

Síť mezi geny a jejich vlastnostmi je ohromně složitá a my ji zatím spíš jenom tušíme. Takže pokoušet se dnes o genetickou manipulaci s cílem zvýšit IQ si zatím nikdo netroufá, protože takovým zásahem můžeme třeba zvýšit riziko cukrovky. Na druhou stranu nejde o nic mystického a časem se vědcům jistě podaří zjistit, odkud kam teče jaká molekula, a potom už genové manipulaci nezabrání nic, nejméně ze všeho poukazy na etickou stránku věci. Když je technologie a poptávka, pak se věci dějí.

Prof. RNDr. Jan Zrzavý, CSc.

evoluční biolog