COOLna

Každé šaty, bunda nebo triko od módní návrhářky Barbory Procházkové jsou originál, ušít si je totiž podle jejích střihů a návodů můžete sami doma. Nabízí tak trochu jiný pohled na udržitelnou módu, pod vašima rukama nevznikne nic, co by pak leželo v obchodech.

Inspiraci tradicemi a kroji jste využila i v několika svých kolekcích, které jste dělala na UMPRUM. Jak jste je uchopila?
V té první to byla spíše technická sonda do krojů, řešila jsem, jak vás často omezují při pohybu, že si v nich třeba jen těžko odskočíte na toaletu, protože při tom zlomíte tři sukně a už se to nedá spravit. V druhém projektu jsem využila krajky od prababičky a ten poslední vznikl ke stému výročí Československa, kdy jsem měla od krojů největší odstup, byla to pro mě spíš milá vzpomínka. Zaměřila jsem se na život ženy na vesnici, vytvořila jsem různé pokrývky hlavy. V kroji se dá totiž z konkrétního úvazu čepce nebo věnce snadno poznat, jestli jste svobodná, nevěsta, vdaná nebo držíte smutek.

Jak do toho všeho zapadá vaše závěrečná školní práce Project Sapience, ve kterém lidem nabízíte místo hotového oblečení jejich střihy?
Když jsem začala pracovat na své diplomce, došlo mi, že jako designérka nechci dělat kolekce na fashion weeky, víc mě zajímal přesah módy, to, jakou roli hraje v kontextu všeho ostatního. Štve mě plýtvání, nadprodukce oblečení, jeho neetická výroba… To všechno mě vedlo k tomu, že ze všeho nejlepší bude sdílet s lidmi střihy a postup. Jistou inspirací mi byl časopis Burda, který je fenomén. Nabídnout lidem své know-how si trochu odporuje s firemním tajemstvím, ale je to dnes potřeba více než jindy. Do tohoto konceptu šití chci přinést svěží pohled návrháře a motivovat mladší generaci k seberealizaci.

Je pro vás tato strategie udržitelná i finančně?
Do jaké míry je to rentabilní, asi uvidím až za pár let. Od prezentace Projectu Sapience uplynuly necelé dva roky, měla jsem štěstí, že se moje škola rozhodla ho podpořit, takže jsem byla schopná ho rozvíjet a dovést k dnešnímu stavu, kdy si mé střihy v různých velikostech můžete koupit na e-shopu, nebo přijít na workshop a tam si kousek pod mým vedením ušít.

Co vlastně název znamená?
Sapience znamená v angličtině moudrost, což bychom podle mě teď všichni potřebovali. Být prozíraví, nežít tak spotřebně, přemýšlet nad věcmi v širším kontextu. Myslím si, že je to jediná možná cesta, vnést do ekonomiky a společnosti zdravé měřítko.

Co mám dělat, když se mi líbí vaše šaty, ale neumím ani přišít knoflík?
Uvědomuji si, že můj projekt není pro každého, vyžaduje čas, zápal pro věc i investici, musíte si koupit střih a látku, mít doma šicí stroj. Kdybyste si to ale chtěla vyzkoušet, můžete přijít na můj kurz i jako úplná začátečnice, provedu vás tím procesem krok za krokem. Teď kvůli pandemii probíhat nemůžou, ale doufám, že se k nim zase brzy vrátím.

Je u nás dost lidí, kteří mají doma šicí stroj a umí s ním pracovat?
Myslím, že jich je celkem dost. Buď jsou to lidé, kteří jsou zvyklí celkem pravidelně šít a kupují si třeba střihy z Burdy, případně doma mají šicí stroj po mamince nebo babičce a mají chuť to aspoň zkusit. Loni na jaře, kdy jsme najednou všichni šili roušky, je hodně lidí oprášilo a pak začali přemýšlet, co by na nich mohli ušít dalšího. Některé lidi to zajímá spíš kvůli udržitelnosti nebo jako zážitek, kdy si můžete sami vyrobit něco unikátního.

Kdo na vaše kurzy chodí?
Nejvíc ženy mezi pětadvaceti až čtyřiceti lety, které šití kdysi viděly u maminek a babiček, případně je zajímá jako udržitelná cesta. Zatím mám jen pár dámských střihů, ale postupně je budu rozšiřovat o další typy i styly, aby si každý našel to své. V poslední době se mi ozývá docela dost mužů, což mě velmi mile překvapilo, a přemýšlím o tom, jaké pánské střihy udělat. První asi bude nějaká mikina, tričko nebo kraťasy, něco jednoduššího, protože kalhoty se zipem, bundy nebo kabáty jsou celkem složité.

Překvapuje vás zájem mladší generace o ruční práce?
Vlastně ani ne. Zatímco dřív se doma šilo a pletlo kvůli nedostatku zboží, dneska se do toho lidé pouští možná naopak právě kvůli nadbytku. Všeho je tolik a tak levného, že si můžeme koupit nové tričko každé dva týdny. Když si ale ušijete něco sami, máte k té věci úplně jiný vztah než ke kupované, i kdyby byla třeba od designéra. Navíc si to můžete udělat přesně podle svých představ.

Upravují si lidé vaše střihy?
Občas ano a je zajímavé sledovat, jak z jednoho střihu vzniká spousta různorodých modelů. Na mém asi nejoblíbenějším střihu šatů pár žen vypustilo takový romantický volán pod prsy, skrze který se pak šaty stahují. I když se ale držíte přesně návodu, každý kousek bude jiný, záleží už na tom, jakou látku si vyberete.

Se šitím nebo pletením hodně lidí začalo během pandemie, zkusila jste něco nového i vy?

Chleba jsem upekla taky, a když jsem zjistila, kolik práce za tím je, dívám se teď na jejich cenu v obchodě trochu jinak. Přesně tak, to je jedna z hlavních zpráv, kterou bych svým projektem chtěla lidem předat. Když si sami ušijete tričko, vidíte, kolik času a energie to vyžaduje, a pak možná pochopíte, proč to od designéra stojí tolik, kolik stojí. A naopak vám dojde, že s tričkem za sto padesát korun je asi něco špatně. I kdybyste si zkusili ušít jen jedno tričko nebo upéct jeden bochník chleba, tohle prozření je cenné. Budete se pak při nákupech jinak rozhodovat.

Podle čeho a jak tedy nakupujete?
Vedle kvality a původu věcí je pro mě důležité, aby za mnou nezůstávala hromada odpadu. Vyhýbám se jednorázovým obalům, vždy si nosím skleněnou láhev na vodu i kelímek na kávu s sebou, pokud nevařím a jdu si někam pro jídlo, snažím se brát si svoji krabičku. Taky nakupuju co nejvíc bezobalově, potraviny, ale i kosmetiku, například tuhá mýdla, šampony nebo sprchový gel.

Barbora Procházková, módní návrhářka