COOLna

Vlastně je to celkem smutné. Učíme naše děti, aby věřily, že se věci
pořád mohou a budou zlepšovat. Skutečnost je ale jiná… Vždycky nám
říkali, že ideály osvícenství – to, že pokrok a technologický rozvoj
povedou k větší moudrosti – vzaly za své v první světové válce. Ale pak
nám řekli, že zanikly se vzestupem fašismu. Nebo v Osvětimi. Nebo
s atomovou bombou.

Pak přišel Černobyl…

A všechny ty další velké technologické pohromy dvacátého století. Ale
povšimněte si toho vzorce. Kdyby skutečně byly potlačeny první světovou
válkou, nemohly být potlačeny fašismem. Ani atomovou bombou. Nebo
Černobylem. Takže vlastně nikdy potlačeny nebyly. Ve skutečnosti se to
pořád vrací, protože jsme nepřišli s jinou historkou, kterou bychom
krmili svoje děti.

Jako ty milosrdné lži o Santa Clausovi?

Co jim máme říct? „Promiň, dítě. Dějiny jsou na houby, lidé jsou ohavní a všechno se bude jen zhoršovat.“ Takže svým způsobem, téměř z pocitu viny, radši pořád předstíráme, že věříme v lepší budoucnost.

Je to začarovaný kruh. Děti vyrůstají s tím, že se učí tuhle utopickou verzi skutečnosti, která je zcela nepravdivá. Postupně přijdou na to, jak svět funguje, a samozřejmě jsou neskutečně naštvané. Jsou z nich zatrpklí puberťáci. Z některých se pak stanou idealističtí mladí lidé a zkouší něco změnit. Ale když pak mají svoje vlastní děti, tak to vzdají, přesměrují svůj idealismus na svoje děti a udělají to samé, pokusí se vybudovat malou bublinu, ve které mohou předstírat, že se věci opravdu zlepší. Je to jediný způsob, jak ospravedlnit morální kompromisy.
V Utopii pravidel tvrdíte, že existuje celý systém, který znemožňuje jakékoli ambiciózní myšlení.

Ano, mašinérie beznaděje.

Totalita byrokracie?

Byrokracie nejsou místa, ve kterých by se povyšovalo na základě zásluh. Povyšuje se podle vaší ochoty předstírat, že se povyšuje na základě zásluh. V akademickém prostředí je to velmi podobné. Není doopravdy důležité, jak jste chytří. Důležitější je tvářit se, že existuje nějaký důvod, proč jsou lidé na vrcholu tam, kde jsou, i když vy – a všichni ostatní – víte, že tomu tak není. Největší hřích je věřit, že máte nárok na určitou akademickou pozici jen proto, že jste opravdu dobří ve výuce nebo výzkumu.

Zvlášť pokud pocházíte ze špatného sociálního zázemí, tak zjistíte, že je opravdu možné být přijat mezi členy elity, ale pouze pokud jste ochotni se chovat, jako kdyby vaší největší životní touhou bylo být mezi ně přijat – nezávisle na tom, jestli mají skutečný důvod těmi elitami být.

David Graeber