COOLna

Kolik lidí v Česku ročně vyhledá psychiatra?
Kolem 700 tisíc. Většina čísel pochází z psychiatrických ambulancí, kde téměř polovinu tvoří lidé s úzkostnými poruchami a depresí, což obojí řadíme mezi civilizační nemoci – jsou to poruchy prožívání závislé na prostředí. To ovšem mluvíme o lidech, kteří vyhledají pomoc. Pak je tady zhruba podobné množství lidí se stejným problémem, kteří ji nevyhledají. Na jaře významně narostlo předepisování benzodiazepinů u praktických lékařů, což jsou v praxi ti první, za kým jdeme, když nám není dobře. Pokud praktikovi pacient sdělí, že nemůže spát, je úzkostný a něco ho trápí, dostane tento medikament. Není to nejlepší řešení, protože se na těchto lécích získává snadno závislost, ale je nejběžnější, protože přináší rychlé uvolnění. I to je signál, že ta první covidová vlna s naším prožíváním něco udělala – přinesla vlnu úzkosti.

minus stejný, ale covidová vlna je masivnější. Hlavně je silnější nejistota ohledně budoucnosti a existenčního ohrožení. S nadsázkou říkám, že jarní vlna byla trochu jako táborová hra – začaly se šít roušky, vedlo to k jednotnému semknutí a akci, která vedla k satisfakci, protože se to celkem rychle zvládlo a nastalo zase uvolnění… Kdežto teď nemáme podobnou jasnou strategii, jak situaci zvládnout. Nad aktivitou převažují zákazy a omezení. To vyvolává pocit vnitřního napětí, jež se projevuje vztekem anebo právě depresí či úzkostí. Nakonec teorie naučené bezmocnosti je jedním z vysvětlení vzniku depresivní poruchy. (Naučená bezmoc je stav, kdy člověk věří, že nemůže něco změnit nebo to mít pod kontrolou, a proto se o to ani nepokusí a upadá do stavu bezmoci a demotivace.)

Vidím tam paralelu se zdravým a nezdravým stresem. V prvním případě jsme byli nabuzení na akci, stres byl velký, protože nikdo nevěděl, co ta nemoc obnáší, kdežto teď je stres menší, ale zase chronický… Souhlasím. A to je právě ten problém, protože mozek máme od pravěku nastavený na střídání stresového vypětí při stavu ohrožení a období klidu a hojnosti – po akci přijde úleva. Kdežto permanentní stres, byť menší, v nás může probudit úzkost. Tím spíš, že nevíme, co bude za měsíc, za dva, za půl roku. Teď si do diáře nemůžeme dát jasné kotvy – v červnu jedu na dovolenou, mám se na co těšit. A v září dělám zkoušku, musím se na ni připravit… Předtím jsme věděli celkem jasně, co nás čeká. Dnes ne.

Zvyšuje hladinu kortizolu. Tento hormon je neurotoxický, zvyšuje odumírání neuronů (nervových buněk) hlavně v oblasti hipokampuato má významnou roli při vzniku deprese (hipokampus je část mozku, jež má „na starosti“ paměť, naši orientaci v prostoru a do jisté míry i řízení stresu.). Akutní stres je adrenalinový, z toho můžete dostat infarkt. Chronický stres je převážně stres kortizolový, který vám může otrávit mozek a způsobit žaludeční vředy. Vůči chronickému stresu se musíme obrnit a nacházet si období klidu a aktivně ho i vyhledávat. Klid není něco přirozeného, co se vám prostě stane.

Právě kvůli tomu permanentnímu stresu potřebujeme pravidelnou regeneraci. Vedle pohybu mám na mysli spánek zhruba ve stejných časech. Nebýt jednou vzhůru do dvou a den nato jít spát v deset. A i když to v rodině třeba úplně nefunguje, doporučuji mít alespoň jedno společné jídlo, kdy si všichni sednou spolu za stůl a aspoň nějakou aktivitu sdílejí. Při této činnosti totiž hádka hrozí méně než obvykle – máme plnou pusu, soustředíme se na jídlo. Být spolu u stolu, byť mlčky, je lepší než se u něj prostřídat. Ale samozřejmě ještě lepší je také si u toho povídat, protože společný kontakt je důležitý.

Má sex pozitivní vliv v boji proti úzkosti a depresi?
Prožití orgasmu má pozitivní efekt, ale jenom krátkodobě. Po něm dostaneme „infuzi“ oxytocinu, což je hormon blízkosti. Podporuje vzájemnost a intimitu. Jsme otevřenější si něco hezkého říct a pocity sdílet. Ale neznamená to, že když budu pravidelně souložit, vyhne se mi deprese. Na druhou stranu víme, že stabilní partnerství je jedním z ochranných faktorů před vznikem duševních i tělesných poruch. A zlepšuje imunitu.

Další velký problém – roste počet lidí trpících demencí.

Souvisí to jen s rostoucím věkem dožití?
Nejpravděpodobnější vysvětlení je opravdu to, že se demence na rozdíl od našich předků dožijeme. Střední doba dožití se za třicet let posunula téměř o deset let. V roce 2000 bylo v psychiatrických ambulancích diagnostikováno přibližně 5500 pacientů s poruchou z okruhu demencí, v roce 2018 už víc než 17 tisíc. To, co zůstává relativně stabilní, je počet pacientů s vážnými duševními poruchami, jako je například schizofrenie.

Schizofrenii má pořád zhruba jedno procento populace. Proto se zdá, že se jedná spíš o vlastnost lidského genomu, jenž připouští nějaké formy poruch a mutací. Ve vývoji lidstva lidé s vážnou psychózou (v psychóze chybí člověku nadhled, svým bludům bezmezně věří) sehrávali často nějakou významnou úlohu. Mezi přímými příbuznými schizofreniků je mnohem víc géniů než v běžné populaci. To, že génius nemá do člověka se schizofrenií, nebo lépe řečeno od duševně nemocného daleko, není jenom rčení. Pravděpodobně se občas v historii musel najít dostatečně šílený člověk, aby zfanatizoval skupinu, která se pak vydala za další kopec.

V roce 2000 navštívilo psychiatra 350 tisíc Čechů. Nyní, než začala pandemie, to bylo už 700 tisíc lidí ročně. O jaké jde diagnózy?
Podle dat zhruba 40 % tvoří úzkostné poruchy, necelou jednu pětinu poruchy depresivní. Ostatní pacienti se léčí se závislostí, schizofrenií, demencí atd. Ale jak jsem říkal, zhruba další polovina nemocných lidí psychiatra nevyhledá.

Jak se na zvýšené míře úzkostí a depresí ve společnosti podílí vliv stále vyspělejší digitální techniky?
Osobní kontakty stále více nahrazují virtuální přátelství na sociálních sítích, některé tyhle „přátele“ jsme na vlastní oči nikdy neviděli. Hlavně mladá generace bojuje se závislostí na mobilních telefonech, kvůli nimž jsme neustále v dosahu, pod kontrolou, takže v permanentním stresu. To dřív nebylo… Zatím nemáme jasný důkaz o škodlivosti používání sociálních sítí. Vnitřně se ale jejich vlivů velmi obávám. Každodenní dlouhé vysedávání před počítačem nebo s mobilem v ruce jistě duševnímu zdraví neprospívá, ale těžko tvrdit, že to může za zvýšený výskyt duševních poruch. A to digitální vymoženosti nechci nijak obhajovat. Kvůli sociálním sítím náš život strašně fragmentujeme, žijeme na síti. Platí, že kolik e-mailových adres a kolik profilů na sociálních sítích máš, tolikrát jsi člověkem. Protože všude hrajeme nějakou jinou roli. To přepínání je velmi náročné. Navíc jsme kvůli tomu všemu hůř autentičtí, méně rozumíme sami sobě. Usilujeme o odměnu od okolí ve formě různých lajků, což také může zapříčinit naši závislost. To vše vede k úniku od nás samých, od našich emocí. Internet nás učí menší zodpovědnosti, protože hrubě vynadat někomu na Facebooku je mnohem snazší, než kdybychom mu to měli říct do očí. Tuto dovednost kvůli tomu ztrácíme, hůře komunikujeme. Vidím tam prostě spousty rizik… O to větší význam má relaxace. Dát si chvíli oddech sami se sebou. Nebýt v žádné roli.

Mluvili jsme o úzkostech a depresích. Jaký je mezi nimi vlastně rozdíl?
Depresi jako nemoc dělíme na lehkou, střední a těžkou. Při té poslední pacient zažívá úplnou absenci schopnosti radovat se. Co mě těšilo, už mě nebaví. Nemám ten přirozený prožitek radosti, který si, když jsme zdraví, ani neuvědomujeme. Ale je velmi důležitý k tomu, aby nám dobíjel baterky. Jsem omezen v aktivitě, na nic nemám sílu. Často mám poruchu spánku i chuti do jídla. Je to zjednodušeně nemoc ztráty vůle a radosti. V rodině je to často pořád zaměňováno za lenost. Nejbližší nemocnému dávají rady: „Vzchop se a jdi si zaběhat.“ Ale to nefunguje, protože vůle a vnitřní energie u takového člověka je nulová. Taková motivace spíš ubližuje, protože u dotyčného způsobuje výčitky… Kdežto úzkost je strach bez podnětu anebo přehnaná reakce na podnět. Má tělesné příznaky – sevřený žaludek, knedlík v krku, třes, pocení. Jakoby přehnanou trému. Často se tyto dvě nemoci dávají k sobě, protože velká část depresivních pacientů zároveň trpí úzkostí. A lidé s úzkostmi můžou mít depresivní příznaky. Dlouhodobá neléčená úzkost může vést k depresi.

Jaký by měl být správný přístup rodiny a okolí k depresivnímu jedinci? Důležité je být mu k dispozici, dávat mu jasně najevo, že není zátěží. A že je v pořádku, když o tom mluvíme, anebo i když spolu mlčíme. Poskytovat mu jistotu našeho vztahu. Zkoušet ho vtahovat do aktivit. Ale přiměřeným tlakem. Třeba: „Jdeme se projít, nechceš jít s námi? Ne? Nevadí, my půjdeme i tak.“ To je určitě lepší než: „Řekni si, kdy chceš jít na procházku.“ Protože depresivní člověk může takové rozhodování vnímat jako zátěž zodpovědnosti.

Doufám, že gramotnost lidí se zvýší i v oblasti péče o duševní zdraví. I kvůli tomu jsem spolupracoval na vzniku knížky Normální šílenství. Rád bych, aby se do školních osnov dostala také kapitola o prožívání a emocích, aby se je děti učily pojmenovat. Díky tomu všemu snad nárůst úzkostí a depresí můžeme zastavit.

psychiatr Martin Hollý