COOLna

Při hranicích s Ruskem a Čínou v pohoří Altaj se nachází národní park Tavan Bogd, kde jsme podnikli týdenní trek. Z travnatých stepí se tam zvedají nezvykle zaoblené zaledněné hory. Divoký kus země, jež má specifickou atmosféru. Nekonečný prostor, který si v Evropě nedovedeme vůbec představit. Ale i když zdejší příroda vypadá na první pohled romanticky, Mongolsko je hodně drsná země. Žije tam velmi málo lidí: na ploše, jež je dvacetkrát větší než Česko, bydlí něco málo přes tři miliony lidí. Je tam minimální infrastruktura, cestování je problematické, téměř nefunguje veřejná doprava, do toho jsou tam extrémní vzdálenosti.

V Mongolsku jsou dodnes živé tradice a kultura pastevectví, tamní kočovníci jsou jedni z posledních nomádů na světě. Žijí ale na velmi odlehlých místech, v extrémně těžkých podmínkách, což hlavně muži občas kompenzují vydatným pitím vodky. Z toho pak mohou plynout i některé problémy.

Rusku si stále myslíme, že je to hodně opilecká země, ale alkohol už se tam trochu schoval do ústraní, ani v hospodách se moc nepije, protože je to pro ně drahé. V Mongolsku ovšem představuje stále velký problém.

Jak jste se v Mongolsku přepravovali, když tam téměř nefunguje veřejná doprava?
To byla těžší část naší cesty, využívali jsme všeho, co šlo. Občas i nějaký autobus, který jezdí směrem do hlavního města Ulánbátaru, ale to byl neuvěřitelný očistec. Jeli jsme s ním třeba padesát hodin po prašné štěrkové cestě, kdy autobus brodí i řeky. V buse nebylo vůbec žádné místo, extrémní nepohodlí. A když se stavělo na toaletu, dámy šly na jednu stranu a chlapi na druhou, v mongolské planině nejsou žádné keře. A pak se občas v nějaké vesnici zastavilo na jídlo, ale zastávek bylo na tak dlouhou cestu relativně málo. Na druhou stranu to ovšem byla cenná zkušenost, kdy vidíte, jak je tamní život opravdu těžký. Kdo chce do hlavního města, musí jet i několik desítek hodin autobusem, který jede třeba jen dvakrát týdně. A navíc se může rozbít a z několikahodinové cesty může být i několik dnů.

Jak to probíhalo, když jste navštívili místní obyvatele v jejich jurtách?
Často žijí v hodně odlehlých místech, takže se stává, že jdete a oni o vás už nějakou dobu vědí. Pozorují vás třeba starým ruským dalekohledem. Velkou část dne jsou venku, často stačí, když jdete okolo, a když zrovna nemají moc práce s dobytkem, pozvou vás na čaj a na nějaké své pastevecké speciality. Což jsou mimochodem pro naše žaludky dost divoké zážitky. Při kontaktu s místními může nastat problém i s komunikací. Navzdory tomu, že bylo Mongolsko hodně ovlivněné Sovětským svazem, často tam ruština moc nefunguje. Ale pozvání na čaj pochopíte vždycky.

Proč je mongolská pohostinnost divokým zážitkem?
Začíná to často slaným čajem, což je silný černý čaj vyvařený v mléku. Vzhledem k tomu, že se pohybujete v oblasti náhorních planin, kde dlouhodobě nebyl žádný cukr ani med, ale jsou tam slaná jezera, tak aby měl mléčný čaj nějakou chuť, osolí se. A aby byl v drsných podmínkách výživnější, většinou se vylepší kostkou jačího másla. Což je věc, kterou spousta lidí nedokáže pozřít. Navíc je tam chladno, čaj rychle vystydne, nahoře se udělá škraloup z másla a s čajem to pak už nemá vůbec nic společného. Je to podobné jako s kumysem, to je zase národní nápoj pastevců ze zkvašeného kobylího mléka, jež má trochu více cukru, a tak zkvasí do alkoholu. Je to takový mléčný burčák, co většině cizinců nechutná, a mají z toho často zažívací problémy. Problém je, že pastevci jsou hodně pohostinní, takže když to rychle hodíte do sebe, abyste to měli za sebou, rychle vám nalijí další kalíšek.

Ochutnali jste nějaké typické mongolské jídlo?
Mongolové mají jako pastevecký národ rádi tučné maso, je výživné a umožňuje jim přežít tuhé zimy a tvrdou práci. Nepoužívají ale moc koření, takže si tam můžete dát neochucené kozí nebo skopové vařené maso, jež stejně jako mléčný čaj velmi rychle vychladne a nedá se moc jíst. Zatímco asijská kuchyně je obecně výborná, Mongolsko je spíše gastronomické peklo. Vegetariánům bych ho určitě nedoporučoval. Maso v kombinaci se slaným čajem je dvojboj, který nemůžete nikdy vyhrát. I když je pravda, že si zvyknete na všechno: první týden si řeknete, že to nedáte, druhý týden to nějak překonáte a třetí týden už to zvládnout musíte, protože tam nic jiného není. Vždycky jsme se už pak těšili do hor, kde jsme chytali čerstvé ryby a následně je pekli na ohni.

Navštívili jste v Mongolsku nějaké kláštery?
V dobách, kdy bylo Mongolsko ovlivněno Sovětským svazem, místní buddhismus hodně utrpěl, skoro zanikl, kláštery byly ve velkém zbourané. Teď ale buddhismus pomalu zažívá renesanci. Takže pár klášterů se v Mongolsku ještě najde, jsou nádherné a často v nich žijí mniši.

Pavel Svoboda, fotograf a cestovatel