COOLna

„Vemte si, že už psycholog Herbert Freudenberger se v šedesátých letech při pojmenování syndromu vyhoření neboli burnout syndrome nechal inspirovat mladými lidmi. Sousloví si vypůjčil ze slangu mladistvých narkomanů. Burnout vysloveně značí situaci, kdy závislému dojde droga a dostává se do abstinenčního stavu.“

„No, nejsem si jistá, jestlis mě nějak uklidnil, jak je to podstatné pro mě,“ obrátila jsem se na něj.

„Počkej,“ vztyčil ukazováček Honza. „Fáze vyhoření popsali už před čtyřiceti lety Jerry Edelwich a Archie Brodsky. Vybízejí nás, abychom si vyhoření u mladého člověka představili jako zážitek na skluzavce. Nejdřív nadšení z nového podnětu, potom stagnace, která přechází ve frustraci a ta ústí v apatii,“ ještě poctivě doplnil.

„Takže to znamená, že můj kolega má o syndromu vyhoření trochu mylnou představu,“ poznamenala jsem. „Netýká se zdaleka jenom mužů ve středním věku. Lidi do třiceti let mají k vyhoření daleko větší předpoklady a mnozí z nás o tom mlčí. Je to tak?“

To už se do vyhledávání pustila i učitelka Terka. „Poslouchejte!“ zpozorněla při čtení. „Nejohroženější skupinou jsou opravdu lidi mezi osmnáctým a osmadvacátým rokem. A s vyhořením se setkávají stejně často muži i ženy, ovšem ženy ho snášejí o něco hůř. Nejexponovanější skupinu najdete ve zdravotnictví. Velkou roli možná hraje zvýšená míra zodpovědnosti. Zdravotníci se hodně setkávají s lidmi, mají potřebu pomáhat a často neschopnost odmítat pomoc. Vyhoření se dokonce týká už i studentů medicíny. Stalo se ti to taky už ve škole?“ zvedla Terka oči od mobilu.

Honzovi se ještě mluvit nechtělo, nápadně prodlužoval lok piva, a tak Terka pokračovala. „Absolventky Masarykovy univerzity v Brně před pár lety spustily projekt Nevyhořím. Cílem bylo začít mluvit o problémech, se kterými se medici při studiu potýkají, a zbavit je strachu ze stigmatizace. Vyhořelý člověk bývá často odsouzen za nedobrý výkon místo toho, aby se mu pomohlo. Navíc lidi v pečujících zaměstnáních bývají často těmi nejhoršími pečovateli sami o sebe,“ dokončila výklad. „

„To je právě ono,“ zareagovala právnička Bětka. „Moje nadšení nováčka rychle narazilo na realitu. Nadřízení si asi řekli, že jsem mladá, a začali mě přetěžovat. Nejdřív mi to nevadilo, dělala jsem všechno dobrovolně, ale za tři měsíce jsem zjistila, že jsem měla pro sebe jenom jeden večer. Došlo mi, že už víc dát nemůžu,“ rozpovídala se.

„Tak přesčasy jsou v dnešní době skoro automatický, ne?“ odsekl trochu přezíravě Honza.

„Dokonce jsem slyšela šéfa, jak říkal o jednom klukovi, že to nikam nedotáhne, protože není ochotný dělat přesčasy. To už je trochu moc, ne? Potom se mě jeden kolega zeptal, co se mi děje, že už nesvítím. To mě málem rozbrečelo. Zjistila jsem, že musím začít pro sebe něco dělat,“ doplnila Bětka.

Upíjela jsem voňavého aperolu, koukala na Bětku a přemýšlela, proč mají mladí v některých zaměstnáních větší sklon k vyhoření. Z nedostatku zkušeností a jisté nevyzrálosti nemáme velkou praxi v tom říct „ne“, zároveň máme větší sklon k tomu, nechat se nadřízeným přetížit. Z režimu „chci“ se necháme dostat pod tlak a ocitáme se v režimu „musím“. Myslíme si, že to od nás vyžaduje doba, společnost nebo rodina, a někdy zapomínáme, co sami chceme. Zjistíme, že máme naloženo víc, než jsme schopni unést.

Asi je pravda, že mladí zaměstnanci jsou často považováni za čerstvou sílu, která má všechno zvládnout. Kdo z nás nikdy neslyšel tuhle větu? „Mám tu ještě nějakou práci navíc. Já vím, že už máš padla, ale ty to ještě zvládneš, viď?“

Jasně, my to zvládneme. Ale měli bychom? Co nás to bude z dlouhodobého hlediska stát?

Po chvilce vyhledávání jsem našla video s psychoterapeutem a odborníkem na pracovní krize Michalem Mynářem. Ten doporučuje, abychom si představili pracovní život jako maratonský závod. Je klíčové, abychom nevyrazili na sto procent a neuvařili se na prvním kilometru. Tvrdí, že bychom měli pracovat na 75 procent, energií šetřit a pravidelně ji z různých zdrojů doplňovat.

Honza se znovu napil piva, v němž cosi plavalo.

„Bacha na anafylaktický šok, pacienti tě ještě budou potřebovat,“ upozornil ho furiantsky Přemek, pyšný, že zná nějaký medicínský pojem.

„Jo, pacienti,“ zamyslel se lékař Honza. „Kdybyste jenom věděli. Já už jsem je začal brát jako kusy. Musel jsem to udělat, abych se nezbláznil. Potřeboval jsem si pacienta dehumanizovat, nazvat ho diagnózou nebo číslem postele. Byl jsem tak přepracovaný, že jakákoliv interakce, třeba jenom oční kontakt, pro mě byla neskutečně náročná činnost a zbytečný výdej energie.“

„To zní šíleně,“ vyhrkla Terka.

„Zároveň ve mně začala narůstat zloba vůči systému, frustrace jak blázen. Primář, k němuž jsem nejdřív vzhlížel, mi najednou přišel zkostnatělý a omezený. Přistihl jsem se, že musím brát prášky, abych usnul. Ráno jsem se budil v úzkosti a neodpočatý, dnem jsem se prokousával jen díky celkem hnusnému kafi. Musel jsem si vzít dva týdny dovolené a i za pomoci zkušenějších kolegů si ujasnit, jak líp vyvážit kompetenci a zodpovědnost,“ dokončil Honza.

„Myslíš, že se dá vyhoření zabránit?“ chtěla vědět Bětka.

„To asi poznáš tak, že nemáš čas nebo energii na vlastní rozvoj,“ vysvětloval po nastudování odborného článku Honza. „Nikam se neposouváš, nové impulzy nepřicházejí a životní stereotyp běží. S varovnými signály se však stále ještě dá něco dělat. Je třeba začít víc odpočívat a najít si čas na sebe. Pokud jde o vyhoření v práci, je třeba si vybrat činnosti, které nás zatěžují jinak, a tím se udržovat v bdělosti a mentální kondici.“

Na chvíli jsem přestala poslouchat. Musela jsem o nás přemýšlet. Jsme generace, která má snad historicky úplně nejdál od generace našich rodičů. Narodili jsme se po roce 1989. Rodiče se učili ruštinu, vyrůstali v prostředí dvou televizních programů a jezdili k moři do NDR a Bulharska. Pro nás ale nesobecky chtěli to, co sami mít nemohli. A tak ještě než jsme uměli číst a psát, už nám byla představena anglická slovíčka. Při volbě základní školy zvítězila ta s rozšířenou výukou jazyků. Ať má dítko lepší start do života.

S kamarády jsme se potkali na gymplu. Půlka z nás se tam nehodila a nelidsky jsme se mořili buď s přírodovědnými, nebo humanitními předměty. Jenže co na tom, gymnázium mělo reputaci.

Na vysoké škole samozřejmě jedna neplacená stáž za druhou. A lokty! I když za tu práci nic nemáš, podle čeho myslíš, že se zaměstnavatel bude rozhodovat? Jo, a ještě všemožné certifikáty. Sbírat! Ratolest má mít komparativní výhodu na trhu práce.

Touto dobou jsme si už moc nenechávali radit, ale hon za čímsi pokračoval. Proč? Protože se žene ten a ta vedle mě, tak se ženu taky. Semestr v zahraničí? No jasně! A na univerzitě se zvučným jménem hlavně.

„Běž na University of Glasgow, mají tam jedny z nejlepších mediálních studií v Evropě a bude to vypadat dobře na tvém cívíčku,“ přemlouval mě jeden profesor.

Udělalo se mi zle. Nejen proto, že slovo cívíčko je děsný paskvil. Uvědomila jsem si, že stojím před zajímavou volbou. Budu dělat to, co vypadá dobře v životopisu, nebo půjdu tam, kam mě srdce táhne?

Jsem součástí generace, která má všeho dostatek, všechno může, což nás někdy děsí a dusí, i když o tom moc nemluvíme. Jako by to těžší bylo spokojit se s málem. Snažíme se žít své životy naplno, jak nám poroučí nejeden reklamní poutač v online i offline světě. A možná se snažíme svými životy vynahradit rodičům to, co oni ve své době nemohli.

Žijeme ve zlaté klícce spousty možností. Nevyužít jich? To bychom přece byli nevděční. Jenže v tom honu za vzděláním, za praxí, za úspěchem, za výkonem, za vyšperkovaným životopisem… v honu za něčím a za vším je nasnadě, že tělesné, psychické, emoční, rozumové nebo sociální vyčerpání klepe na dveře.

O syndromu vyhoření u manažerů středního věku slyšel asi každý. Ale možná je načase uvědomit si, že se týká i mladší generace. Shodli jsme se, že nám nikdo neporadil a neřekl, že nemusíme jet na sto procent. Že nemusíme nikomu nic dokazovat, že nemusíme dělat přesčasy a že nemusíme žít v režimu „musím“. Protože jinak se nám může stát, že už nebudeme moct, a to i přestože nám ještě nebylo ani třicet. Každý měl svůj trýznivý zážitek a každý se z něj musel vylízat sám, protože jsme to před sebou možná tajili.

„Proč jsme si vlastně o tom nikdy naplno nepopovídali dřív?” zeptal se při loučení Honza. „Protože jsme možná měli pocit osobní prohry. Protože jsme si to nechtěli naplno připustit. Protože sami nechápeme, proč se nám to děje. Vždyť máme všeho dost!“ mínila Terka.

„O našich možnostech se žádné generaci před námi ani nesnilo. My přece nemáme nárok vyhořet. Navíc na nás ještě ani není závislý chod domácnosti a rodiny. Jak to, že si dovolujeme brát do pusy slova jako syndrom vyhoření? Vždyť z pohledu starších vůbec nic nevíme, nic jsme nezažili.“

Každý z nás od ztichlé řeky vyrazil jiným směrem, já vzala do ruky telefon a začala brouzdat, co nového v online světě. Nemohla jsem se ale zbavit myšlenek na zážitky toho večera. Možná se nikdy nezdálo jednodušší dosáhnout výšin a vlastně všeho, čeho se nám zamane. Vždyť i teď na mě z telefonu hned vyskočí všudypřítomný reklamní motivační citát vložený do fotografie s exotickou destinací a hlásající: „Když ne teď, tak kdy?“

Jsme obklopeni sociálními sítěmi, zřídkakdy schopni se vymanit porovnávání s ostatními. Sice jsme toho večera potíže nevyřešili, ale konečně jsme se podívali pod pokličku na tabu naší společnosti a popovídali si o tom. Vyhořet před třicítkou se dá a je to častější, než by se mohlo zdát. Uvědomila jsem si, že mi nezbývá než doufat, že si moji kamarádi lépe rozvrhnou síly.

Julie Mahlerová