COOLna

Platí, že zdrojem lidských nemocí virového původu jsou hlavně zvířata? Samozřejmě, a nejen virových. Velká většina lidských chorob pochází od zvířat. V dávné evoluční historii lidé totiž prošli obdobím, kdy byla jejich populace na světě velmi malá, a díky tomu se zredukovalo i množství patogenů, jež jsou původně výhradně lidské.

Důležitý pak byl okamžik, kdy přišla neolitická revoluce (před 10 tisíci až 12 tisíci lety se do té doby migrující „lovci a sběrači“ začali usazovat na jednom místě, pěstovat obilí a další plodiny, jíst jinou stravu a chovat dobytek). Lidstvo začalo zvířata chovat jako domácí a nestýkalo se s nimi už jen náhodně při lovu. V té době na nás přeskočilo velikánské množství nemocí, které my dnes chápeme jako běžně lidské a u kterých jsme až donedávna neznali jejich původní zvířecí rezervoár. Například pravé neštovice nebo spalničky.

Čím jsou viry pro člověka tak nebezpečné?
Virus se jako jakýkoliv jiný patogen nebo parazit nesnaží svého hostitele zabít, chce ho využít jen jako prostředí, v němž by se mohl dále množit. Viry, které jsou s námi už hodně dlouho, například herpetické viry (původci oparů, planých neštovic a podobně) se naučily s člověkem souznít a používat ho jako rozmnožovací zkumavku. A příliš mu neškodit. Protože když hostitele zabijete, pak vám nezbývá než si najít jiného nebo s ním zemřít.

A pak jsou tady nové druhy virů, které ještě na člověka tolik zvyklé nejsou. Je to, jako když kdysi osadníci přišli do Ameriky, kde byla obrovská stáda bizonů, a člověk se je pokoušel agresivně vybít. Bylo jich tolik, že se nestaral o to, co s nimi bude. A stejně se chová nový koronavirus. Má strašně moc hostitelů, všichni jsou takzvaně imunologicky naivní, což znamená, že nemají přirozenou ochranu. A koronavirus si může vybírat, přeskakovat na jiné hostitele a je mu jedno, jestli ty původní zabije, protože má k dispozici velké množství nových.

Jenže pak nastane okamžik, že virus dojde k metě, kdy už díky promoření populace moc případných nových hostitelů není. A masové pandemie se zastaví. Virus je poté evolučně tlačen k tomu, aby se začal svým hostitelům přizpůsobovat.

Představuje chřipka z hlediska virových nemocí pro člověka stále největší nebezpečí?
Proběhlo velké množství studií zaměřených na to, které z virů jsou potenciálně nejnebezpečnější, a vyšlo, že jsou to ty, jež se šíří vzdušným přenosem, kapénkovou cestou. Jsou totiž snadno nakažlivé a rychle se rozšíří. Chřipka je jednoznačně nejnebezpečnější (podle studií můžou její viry zmutovat tak, že proti nim nebudeme mít žádné zbraně), ale my ještě zdaleka neznáme všechny viry.

Pokud byste se před čtyřiceti lety zeptali virologa, zda jsou pro člověka nebezpečné retroviry, pak by se vám vysmál (retroviry jsou schopné svůj genom přepsat do DNA organismu, který napadnou, pozn. red.). Řekl by, že retroviry způsobují nádory kuřat, a to je vše. A pár let nato se objevil retrovir HIV. A stejně tak by virolog před dvaceti lety podotkl, že koronaviry způsobují průjmy u prasat, a to je tak všechno…

Takže je možné, že se vyskytne nějaký nový virus, o němž zatím nevíme. A může patřit třeba do nějakých čeledí nebo rodů, jež známe, ale nepovažujeme je nyní za nebezpečné.

Z jakého druhu viru máte největší strach vy?
Z nějakého nového viru, jenž se nemusí šířit tak snadno, ale projeví se až za nějakou dobu. To znamená, že člověk může být poměrně dlouho rezervoárem takového viru. Tak to bylo například u viru HIV, který se do lidské populace dostal už někdy na začátku dvacátého století, ale až v 80. letech si ho začali lidé všímat, protože ve Spojených státech došlo k většímu množství úmrtí jinak zdravých lidí na banální onemocnění.

Podobné retroviry jsou známy i z jiných konců světa. Například v Austrálii je populace Aboridžinců (Austrálců), původních obyvatel kontinentu, až z 90 % promořena virem T-lymfatické leukemie. Tento virus způsobuje leukemii T-lymfocytů (laicky řečeno rakovinu krve, resp. jednoho druhu bílých krvinek, jež jsou podstatou buněčné imunity), ale až po velmi dlouhé době, po několika desítkách let. Pro současnou populaci Aboridžinců to nemusí být problém, protože se takového věku, aby se nemoc projevila, nemusejí ani dožít. Pokud by se však tyto viry začaly masivnějším způsobem šířit i ve světě, pak by to do budoucna velký problém být mohl.

Může se nový typ koronaviru šířit přes komáry nebo klíšťata?
Určitě ne. Mezi klíšťaty a komáry je šířena určitá skupina virů, jež se obecně označují jako arboviry. Komár nebo klíště nefungují jako injekční stříkačka, která se kontaminuje a nakazí dalšího člověka. Virus musí být aktivně schopen infikovat velikánské množství klíštěcích nebo komářích buněk, musí se přesunout z trávicího traktu až do slinných žláz a vyloučit se slinami. A to umějí právě jenom arboviry. Viry, jež se běžně přenášejí krví, jako je HIV nebo viry hepatitidy B a C, to neumějí. Tyto nemoci se proto klíšťaty nikdy přenášet nebudou. A aby se to naučily koronaviry, je evolučně téměř nemožné. Klíšťata nebo komáři, co se týče koronaviru, nebudou do budoucna hrát na sto procent žádnou roli.

Je možné, že jak tají ledovce nebo permafrost, tedy věčně zmrzlá půda na Sibiři či na severu Kanady, objeví se i nějaké prastaré a dosud zamrzlé viry, které už naše imunita nezná?
Viry jsou většinou velmi citlivé na vnější prostředí, proto nepřežívají dlouho. V ledu by musely být ukryty hluboko zmrazené v jádru ledovců. A když ledovce tají, pak by při zvyšující se teplotě viry asi stejně nepřežily. V této souvislosti jsou nebezpečné spíše bakterie. Některé jejich druhy umějí vytvářet spory (struktury sloužící k dlouhodobému přežití v nepříznivých podmínkách a k šíření, pozn. red.). A ty jsou extrémně odolné vůči prostředí, zvláště když se podchladí. Pak zvládnou přežívat tisíce a tisíce let ve zmrzlém stavu (v laboratoři Pensylvánské univerzity se po rozmrazení dokonce probudily k životu bakterie staré 250 milionů let).

Nedávno se na Sibiři objevily případy, kdy se děti nakazily snětí slezinnou poté, co jedly maso z rozmrzlých sobů, kteří byli dlouho zmrzlí v permafrostu. U virů je spíše riziko, že se dostáváme do oblastí, kde lidé dříve nebyli. Tam mohly nějaké viry cirkulovat ve svém ekosystému přes přirozené hostitele, jimž nemusely způsobovat velké újmy. A teď se objeví mezi námi.

To je případ kácení deštných pralesů, kdy se člověk dostává i na území, kam lidská noha předtím nikdy nevkročila. Nejde o ještě větší virové nebezpečí, než je SARS-CoV-2?
Těch potenciálních nebezpečí je daleko více. Za posledních sedmdesát let lidstvo vstoupilo do období tzv. antropocénu, kdy vládneme světu a člověk globálně ovlivňuje zemský ekosystém. Letecká doprava umožňuje šíření nemocí, jež byly předtím lokalizované, do celého světa. Navíc je na planetě strašně moc lidí a obydlují nové, odlehlé oblasti. Tam přicházejí do kontaktu s novými patogeny…

A všichni chceme jíst živočišný protein (maso, vejce, mléko, pozn. red.), takže chováme zvířata ve velkém. Vznikají intenzivní chovy slepic, prasat, krav, kdy jsou haly narvané zvířaty stejného druhu a plemene, a tedy i náchylnými ke stejným infekcím. A když se tam dostane nějaký patogen, může se pomnožit, zmutovat a infikovat nový druh. Pak je bohužel na světě velké množství oblastí, jež jsou zničené válkou nebo chudobou.

A i když se nám podaří vypudit nový patogen z rozvinutého světa, má spoustu místa, kde se může schovat. Dělat velké vakcinační kampaně v Afghánistánu nebo v Sýrii je dnes víceméně nemožné. A přitom tyto lokality nejsou zdaleka tak izolované, jak by se mohlo zdát…

RNDr. Jiří Černý, Ph.D.