COOLna

K čemu jsou nám vlastně emoce? Potřebujeme je k životu? Nestačil by nám „chladný“ rozum, logika?
Emoce potřebujeme. Slouží k tomu, abychom se dokázali přizpůsobovat, udržet si svoji homeostázu, tedy rovnováhu organismu, a zajistili si základní potřeby. Lidský mozek mapuje vlastně tři základní věci. Jednak svět, tedy okolní realitu. Dále stav našeho těla. A zatřetí to, jak nám je, jak se cítíme a jak dalece jsme vzdáleni od nějakého optimálního stavu.

A právě k tomu nám slouží emoční systém, označovaný také jako systém salience, tedy důležitosti té které věci, události nebo situace. V každém okamžiku našeho života nám emoce říkají, jestli pro nás daná chvíle je, nebo není výhodná, zda se optimálnímu stavu přibližujeme, nebo vzdalujeme. Čili podstata emocí tkví v tom, že dodávají každodenní realitě jakési znaménko plus či minus, a tím řídí naše chování.

Chování ve smyslu dobré, či špatné nálady?
Nejen to. Emoce totiž slouží k tomu, aby nám „řekly“, která situace v minulosti pro nás byla pozitivní a která negativní. Svět máme v mozku reprezentovaný v jakýchsi mapách, v nichž je zaneseno, jak jsme se v minulosti v té které situaci cítili, jak nám bylo. A to zpřesňuje naše chování do budoucna. Tyto mapy určují to, do kterých míst se budu chtít zase dostat a kterým se budu spíše vyhýbat.

Mozek je složen z mnoha funkčních celků, které nefungují separátně, ale jsou vzájemně propojené. Nejde tedy ukázat na jedno konkrétní místo. Emocím odpovídají spíše jakési propojené sítě či okruhy, jež zahrnují řadu i poměrně vzdálených oblastí mozku.

Jsou zde ale oblasti, které jsou pro emoce důležitější než jiné. Patří sem například amygdala. (Vývojově prastará část mozku, jejíž základní funkcí je zajistit přežití – např. při ohrožení díky ní reagujeme rychleji, než je schopen nebezpečí vyhodnotit rozum. Původně v amygdale, kterou měli už první suchozemští čtyřnožci zhruba před 300 miliony let, „sídlily“ jen dvě základní emoce, a to strach a vztek. Uměla v tomto směru vydat tři základní povely, a to ztuhni, útoč nebo prchej. U savců přibyly emoce další a amygdala začala hrát klíčovou roli i při vytváření a ukládání vzpomínek spojených s emočními prožitky a při jejich využívání v reakci na nové situace.)

Amygdala je součástí limbického systému, který hraje opravdu zásadní roli. Tento systém komunikuje s dalšími emočními okruhy, a společně pak vytvářejí emoci. Na rozhodování o tom, jak se cítíme, se tedy nepodílí jen amygdala, nýbrž celý mozek. Ten vyhodnotí situaci, v níž se právě nacházíme, a zasadí ji do kontextu předchozích zkušeností. A na základě toho vyšle do amygdaly příkaz, aby generovala příslušnou emoci, pozitivní nebo negativní, která ovlivní naše chování.

Emoce musí vyhodnocovat celou řadu protichůdných motivů. Z tohoto vyhodnocení by měl vyplynout jeden závěr, protože chování je jen jedno. Když ale z vnitřních rozporných motivů, jež vůbec nejdou dohromady, nelze jeden závěr vyvodit, pramení z toho nejrůznější psychické poruchy. V tomto případě mluvíme o vnitřním konfliktu.

Vnitřní konflikt zvyšuje úzkost a může být podkladem rozvoje některé z neurotických potíží. Příčiny však nemusejí být jen psychologické, může jít i o přímé narušení systémů mozku, které jsou za regulaci emocí zodpovědné.

Takže porucha v některé části mozku může vyústit v problém s prožíváním emocí?
Ano. Pokud je narušena například amygdala, má organismus problém produkovat emoce správně. Může se však jednat i o narušení v jiných oblastech. V mozku například existuje místo zvané „nucleus accumbens“. Maličké jádro ležící poblíž amygdaly. Aktivita tohoto jádra je spojena s dopaminem (chemická látka, jež v mozku umožňuje „komunikaci“ mezi nervovými buňkami a díky jejímu vyplavení se cítíme dobře).

Dopamin hraje důležitou úlohu v systému potěšení a odměny. Způsobuje vznik příjemných pocitů v reakci na různé události, aktivity či dosažené úspěchy. Zprostředkovává pocit odměny. Hladina dopaminu se ovšem zvyšuje nejen v okamžiku, kdy odměnu prožívám, ale i při jejím očekávání. Kdy čekám, že budu odměněn, a těším se na to.

Funguje tedy jako taková motivace?
Ano. Hladina dopaminu v oblasti toho maličkého jádra funguje jako teploměr či stupnice pro pozitivní emoci a pro její očekávání. Jde o biochemický systém, jehož činnost i míra odměny jsou závislé na dvou faktorech. Zaprvé na množství dopaminu, které se uvolní. A zadruhé na citlivosti receptorů, přes něž uvolněný dopamin působí. Každý z nás má tento systém geneticky trochu jinak nastaven. Lidé s nižší citlivostí receptorů k dopaminu mají potřebu se více odměňovat. Tu sníženou citlivost musejí kompenzovat zvýšenou odměnou.

Mají tedy vrozenou větší touhu po odměně?
Dá se to tak říci. Jde o genetickou odchylku na jedné alele genu pro dopaminový receptor. (Obecně platí, že zatímco konkrétní gen je zodpovědný za nějaký znak, třeba za to, že oči jsou barevné, alela tohoto genu je zodpovědná za projev zmíněného znaku, třeba zda budou oči modré, nebo hnědé.) A alela tohoto genu, jenž má na starosti dopaminový receptor, může být zodpovědná za dispozici k závislostem. Vědci původně odhalili výskyt této genetické odchylky u jedinců, kteří měli problémy s alkoholem. Později se ukázalo, že je spojena s celou řadou chronických závislostí, třeba na drogách, cigaretách či kofeinu.

Stejná odchylka vede i k hazardnímu hráčství, provozování adrenalinových aktivit nebo přehnanému sportování. Všechny tyto aktivity totiž vyvolávají pocit odměny. Lidé se pak mohou snáze stát obětí své závislosti na odměně a je pouze otázkou náhody, zda si najdou cestu k riskování na burze, k hraní v kasinu, nebo k lezení po horách. Vše je odrazem stejné potřeby dosáhnout odměny při nižší schopnosti odměnu prožívat v běžných životních situacích.

Proto si odměnu dodávají uměle a ve větší míře…
Ano. A to je právě problém. Existují odměny menší a větší. Organismus má ovšem tendenci následovat vždy tu nejvyšší. Intenzita odměny po droze bude tedy vždycky větší než odměna například za úspěch ve škole nebo v práci. Proto člověk, který se setkal s drogou, jež stimulovala uvolnění dopaminu, bude spíše následovat tuto odměnu. A tak vznikají závislosti.

Jak z toho ven?
Aby se z toho člověk dostal, musí celý systém zase přenastavit, aby se stal citlivým i na méně intenzivní, drobnější odměny. Toho lze docílit jen detoxikací, abstinencí a postupným zcitlivováním pro běžné životní odměny. To je vlastně princip léčby všech závislostí.

Za normálních okolností nám emoce stále kolísají. I teď, když spolu mluvíme, se mění mé emoce nahoru a dolů podle toho, jak se mi daří formulovat odpovědi na vaše otázky. U člověka, jenž trpí emočním oploštěním, tyto potřebné výkyvy emocí chybí. Je to jeden z nejhorších stavů, jaké v psychiatrii známe, protože takový člověk ztratí nejen emoce, ale i motivaci.

Když nemáte možnost prožívat odměnu, nemáte proč se snažit jí dosáhnout. Chybí ten hlavní kompas, který určuje vaše chování. Takový člověk nemá potřebu účastnit se všech těch společenských her: vydělej, utrať, měj úspěch. Normálně platí, že když v některé z těchto společenských her bodujete, stoupne vám hladina dopaminu. Když to ale z důvodu poruchy nemáte možnost prožívat, jste demotivovaná, nikam nesměřujete.

Jaké jsou osudy takových lidí?
Často tragické. Nedokončí střední školu, často končí na ulici, pod mostem. Jsou totiž v přímé konfrontaci s tím, že život a lidské snažení nemá smysl. Vidí pak život v jeho nahotě, v tom, kam vlastně směřuje.

prof. MUDr. Jiří Horáček, Ph.D.

biolog, neurovědec a psychiatr z Národního ústavu duševního zdraví v Klecanech u Prahy