COOLna

„Měří-li se čtenářská gramotnost, schopnost textu rozumět a kriticky jej posoudit, dle mezinárodních výzkumů klesáme jak v rámci Evropy, tak celosvětově,“ říká v rozhovoru spisovatelka a propagátorka čtení Klára Smolíková.

Podle spisovatelky a propagátorky čtení Kláry Smolíkové leží hlavní odpovědnost na školách. „Řekneme dětem, aby četly, ale necháme to na nich. Jenže v mnoha rodinách nejsou knížky ani prostor na čtení.“

Se vztahem ke knihám i knihovnám na tom nejsme špatně, což ukazuje třeba výzkum Národní knihovny České děti a mládež jako čtenáři. Když se ale měří čtenářská gramotnost, schopnost textu rozumět a kriticky jej posoudit, dle mezinárodních výzkumů, jako je PISA či PILS, i zjištění České školní inspekce rok od roku klesáme jak v rámci Evropy, tak celosvětově. Na první pohled to tedy nejde dohromady s oblibou knih u nás.

Školní výuka literatury je založená na dějinách literatury, ale to s rozvojem čtenářské gramotnosti nemá příliš společného. Ve chvíli, kdy je taková konkurence jiných médií – internetu, sociálních sítí –, by to chtělo k podpoře čtenářství přistoupit systémově jinak.

Druhá věc jsou dílny čtení – umožnit dětem ve škole číst. Asi před 15 lety jsme se byli podívat v norské škole na výuku literatury – učitelka měla nohy na katedře, četla si a děti si taky četly. Říkali jsme: Kdy začne hodina? A ona povídá: „Teď je ta hodina. Jak chcete někoho vést ke čtení, když ho nenecháte nejdřív číst?“ Je třeba vytvářet ve škole co nejvíc příležitostí, aby si děti mohly číst. V jedné škole mi říkali, že na to mají deky, z nichž si děti mohou vytvořit pelíšky na čtení. Či sedací vaky, v nichž se dobře čte.

Ředitelka malé školy v jižních Čechách vyprávěla, že když mají děti dílnu čtení, jdou třeba k ní do ředitelny a vlezou si pod stůl. Další věc je bavit se s dětmi o knihách. Každý, kdo čte, má sklon si o tom povídat. Ideál by byl, kdyby školní třída byla bezpečné čtenářské společenství, kde si lze o knihách vyprávět – co čtení dává, a komu by se mohla líbit která knížka. Ideálně by knihy neměly být jen v hodinách češtiny, s texty by se mělo pracovat i v ostatních předmětech. Tím se posiluje čtenářská gramotnost, v níž české děti zaostávají.

Ideální je nechat dětem svobodnou volbu. Nebo alespoň pestrou paletu na výběr. Někdy když dělám besedy pro učitele, říkají mi: Harry Potter mi nesmí přes práh. Ale když jsem se svých studentů ptávala, proč šli studovat knihovnictví, spousta z nich říkala: Protože Harry Potter…

Bylo by dobré, kdyby učitelé přiznali literatuře tu roli, kterou má, to znamená: nejde nám o to, aby studenti na učilišti přečetli Voltairova Candida nebo znali skvěle dějiny literatury, ale aby byli dobří čtenáři, slušně čtenářsky gramotní. Když si přinesou Batmana a my se s nimi zkoušíme dostat od komiksu k náročnějším textům, je to úplně v pořádku.

Učitelé se mě na seminářích ptají na zlatý titul, který všechny rozečte. Když řeknu Malý poseroutka, nelíbí se jim to. Komiksový sešit Barta Simpsona taky ne. Ale to jsou ty zázračné tituly. Když jsme s knihovníky vytipovávali žánry, které táhnou na druhém stupni, dospěli jsme k závěru, že kromě komiksů je to jednoznačně sci-fi, fantasy a horor, s tím nic neuděláme.

V první řadě je dobré nenechat v tom dítě samotné. Číst si s ním nebo mu předčítat, a to nikoli od čtyř do sedmi let, než se naučí samo číst, ale odmalička až klidně do 13 let. Čtení je individuální, až intimní záležitost, jež ne každému osobnostně vyhovuje. Některým dětem je nekomfortní být sám s knihou, potřebují to s někým sdílet. Když dítěti nejde nějaký předmět, taky ho nezavřete v pokojíčku s tím, že když tam bude o tři hodiny déle, naučí se to.

Doporučuji podstrčit jim komiks – bude to pro ně ze začátku jednodušší, a získají tím návyk číst a soustředit se. Napadá mě ještě jeden způsob, jak někoho získat pro čtení – audioknihy. O těch se v souvislosti s rozvojem čtenářství moc nemluví, přitom soustředění, navyšování slovní zásoby, rozvoj empatie skrze vcítění se do postavy, to všechno je tam stejné jako u čtení.

Jsme sice knihovnická velmoc – už v roce 1919 u nás vznikl radikální knihovní zákon, podle nějž každá obec musela mít svou knihovnu –, ale pak jsme zaspali. Skvělý je třeba program, který mají v Británii. Když odcházíte z porodnice, v Česku dostanete balíček plenek, dětské kosmetiky a časopisů pro maminky, zatímco v Británii si odnesete papírovou truhlu plnou knih.

Dočtete se v nich, proč s dětmi dělat Vařila myšička kašičku, proč s nimi zkoušet různé prstové říkanky, proč se společně učit básničky. Je tam okusovací knížka a různá leporela, která se vydávají v obrovských nákladech, aby se mohla rozdávat dětem. A pak takový knižní poklad dostanou děti v prvních pár letech života ještě dvakrát. Dobrá zpráva je, že i u nás se něco podobného pomalu rozjíždí pod názvem S knížkou do života.

Je škoda, že u nás knihovny často na prázdniny zavírají. Ve Skandinávii i v Británii je to naopak – jakmile jsou prázdniny, zintenzivní program. Norsko má spoustu aktivit typu Jdeme šít do knihovny nebo Jdeme si tam půjčit vrtačku – hledají se různé cesty, jak tam lidi přilákat. Klidně uspořádají v knihovně workshop Minecraftu. Chápou, že knihovna je informační prostor, kam patří všechna média. Hudební oddělení třeba dnes střídají audioknihy i počítačové hry.

Když do norské knihovny přijde návštěvník a chce Alenku v říši divů, knihovnice se zeptá, jestli chce norské vydání, originál, audioknihu, hraný, nebo animovaný film, či snad deskovou hru. Roli hrají i zdánlivé maličkosti, třeba otočit knihy v knihovně obálkou navrch. Když jdete podél regálu a vidíte jen hřbety, moc vám to neřekne. Když knížky otočíte, každý si vybere.

V Británii mají ještě jednu příjemnou věc – vybízejí čtenáře, aby do knih vkládali papírky se vzkazy, jak se jim knížka líbila, a komu by ji doporučili. Tento princip čtenářského sdílení je velmi důležitý: proto rádi chodíme kontrolovat polici Právě vrácené – zajímá nás, co si v tom množství knih vybrali jiní lidé. Skvělé jsou na sdílení čtenářských zážitků sociální sítě, jako je Databáze knih, ČBDB.cz, pro menší děti je portál Rostík.cz v rámci kampaně Rosteme s knihou.

Mrzí mě, když mi dítě ve třetí třídě na otázku, proč čteme, řekne: abychom měli lepší slovní zásobu. To nemůže být z jeho hlavy – a slovní zásobu rozšiřujeme i dalšími způsoby, není to výhradní specifikum knížky. Její kouzlo je v tom, že vám vstoupí hlavy a že jejím prostřednictvím čtenář zase vstoupí do postav, ocitne se v jejich jazykovém světě, osvojí si slova, kterými pojmenuje něco intimního, pocítí, co se jim honí hlavou, jak se rozhodují, jaké mají názory.

Ve filmu vidíte, jak se člověk tváří, prožíváte to s ním, ale nejste v jeho hlavě, neobuli jste si jeho boty. Tím pádem nemůže dojít k zásadní hodnotové, názorové, emocionální změně, nemá to stejně zásadní formativní vliv jako knížka. Čtením se stáváme někým jiným.

Klára Smolíková

spisovatelka a propagátorka čtení