COOLna

Jaké to bylo v léčebně?
První fáze v léčebně je zděšení. Během druhé fáze máte pocit, že tam nepatříte, protože nejste taková troska jako ostatní. Ale teprve až si uvědomíte, že na tom nejste líp, začnete se léčit. Až když pochopíte, že říkat pravdu je úlevné. Pak to z vás jde všechno ven… Když posloucháte ty příběhy ostatních, neujde vám, že jsou jako přes kopírák. Každému z nás něco chybělo, a abychom to zakryli, chlastali jsme. Abychom nemuseli vnímat ty děsivé myšlenky.

Pomáhal mi pravidelný běh. Při něm máte skvělý pocit, že něco pro sebe děláte, navíc se v těle vylučují endorfiny (hormon štěstí, pozn. red.). V přírodě vnímáte, jak se každý den mění. Jeden den raší tráva, pak ji za nějakou dobu posečou nebo zežloutne. Srnky mají jinou barvu kožichu než před měsícem. Uvědomíte si koloběh času. A jak jsou ty naše příběhy a starosti v tom nekonečném koloběhu vlastně titěrné. Jak nás tady něco přesahuje. Z toho lesa jsem čerpal klid. Brácha běhal doma na páse. Říkal jsem mu: „To se hrozně okrádáš, běhej v lese! A zahoď ty běhací hodinky, na které se pořád díváš. Zbytečně se tím stresuješ. Někdy běžíš pomaleji, někdy máš vyšší tep. No a co?“

Nepřišel vám pobyt v psychiatrické léčebně jako ztráta času?
Naučil jsem se tam pokoru. Dřív jsem byl bojovník, pral jsem se i s těmi, na něž jsem neměl. Když na mě v léčebně nastoupil potetovaný týpek, kterému všichni říkali Král, řekl jsem mu: „Tak pojď ven!“ Přitom to byl chlap jako hora. Kdyby chtěl, rozmáčkne mě. Tehdy za mnou přišel jeden pacient a říká: „Bratře Josefe, jestli jsi věřící člověk, jak říkáš, schází ti pokora. Král tě neudal sestrám…“ Nesouhlasně jsem něco zamručel a on pokračoval: „Pokora je přijmout práci, která se ti nelíbí. Vyslechnout názor, s nímž nesouhlasíš. Přijmout situaci, jaká je. A hlavně – nemyslet si, že jsi něco víc než ostatní.“ Od té doby jsem všechny, i mladší kluky, pouštěl do dveří a do fronty na jídlo. A výsledek? Všichni mě na konci pobytu pouštěli do dveří. Dokonce i ten Král. Žasnul jsem. Okolí se k vám většinou chová tak, jak se chováte vy k němu.

Ostrov Siberut je nádherný, ale zjistil jsem tam, že to pravé štěstí máme většinou doma, pod nosem. Člověk se nemusí trmácet dvanáct hodin letadlem, aby byl šťastný.

Jste sběratel příběhů. Které to setkání pro vás bylo osudové?
Je nespravedlivé vybírat… Každý mě inspiroval něčím jiným. Z někoho si třeba vezmete jenom klid. Z každého setkání odjíždím s otázkou: „Co mi to mělo říct o sobě? Co jsem měl pochopit? Proč jsme se měli potkat?“

Kdy vás v léčebně napadlo, že by z toho byla dobrá knížka?
Až ve fázi, když jsem si uvědomil, že jsem alkoholik jako všichni ostatní a že jsem tam správně. A hlavně – když jsem se přestal litovat. To mají všichni alkoholici společné. Sebelítost je jedovatá jako alkohol. Chvilkově vám to možná pomůže, ale dlouhodobě vás to dostane do ještě větší úzkosti. Ta člověka zabíjí. Je lepší si přiznat: „Všechno v životě jsem si způsobil sám, to špatný i to dobrý.“

Kdysi jako velký šéf jsem se za slovo „nevím“ styděl. Dnes je pro mě legitimní odpovědí. Je to opravdu úlevné… Táta je požitkář, a tak jsem mu pokaždé namasíroval záda, protože to vlastně bylo jediné, co jsem pro něj mohl udělat. Když pro někoho něco děláte s upřímnou láskou, ohromně vás to těší.

V Knize o tichu píšete: „Též miluju mlhavá rána u nás, slabé šustění padající omrzlice na zledovatělou krustu sněhu v kopcích Českého středohoří. Miluju zácpy a tlačenice.“ Co máte rád na dopravní zácpě? Je to nuda, ne?
Když tu situaci přijmete, můžete z ní cítit klid. Proč z toho mít stres? Jsem v zácpě, s tím se nedá nic dělat. Nic nemusíte, jen čekat, než se to rozjede. Sedím v autě, pouštím si muziku, je tam teplo, můžu rozjímat.

Milujete sychravé počasí. Není to depresivní?
Není. U krbu je vám teplo, i když se venku žení všichni čerti. Z okna vnímáte jen krásnou melancholickou poetiku podzimu.

Josef Formánek