COOLna

Být ve svém hodnocení umění ovlivněn názorem druhých, je nevyhnutelné – vkus není neměnným atributem seslaným shůry. Stále se po očku poohlížíme, jestli naše preference odpovídají těm u zbytku lidí. Proto jsou tak populární agregátory hodnocení jako ČSFD nebo Metacritic.

Obracet se na druhé při posuzování rozličných věcí (nejde jen o umění) lze pojímat jako krok k redukování nutnosti sám se rozhodovat. Velmi je rozšířen ve světě nových médií: vedle zmíněných agregátorů jsou důležitým prvkem i influenceři. Ti sami o sobě eliminují přemýšlení, na co se v záplavě informací soustředit. Navíc často zmiňují, co máme nakupovat, sledovat a podobně. (Že nejde o ryze novomediální jev, dokazují výzkumy ze čtyřicátých let. Vědci tehdy popsali, že jen část lidí sleduje média. Tato aktivní hrstka „názorových vůdců“ filtruje získaná sdělení – například zpravodajství – a dál ho předává svým blízkým.)

Naše rozhodování tedy může počítat s vodítky, které přináší dav (tedy pustíte si film, který má na ČSFD hodnocení pod 60 %?) i s elitními doporučeními (to může být youtuber i teta, která u oběda vypráví, co se dočetla v novinách).

Pokud zůstaneme u kultury, nabízím dvě spekulace.

První říká: na vodítka (elitní i davová) se spoléháme tím častěji, čím víc se neorientujeme v daném tématu. Pokud se budu rozhodovat v mně neznámých dimenzích – třeba jaký si pořídit stan nebo na jakou jít operu –, musím vyhledat pomoc. Rozkliknu si sekci Nejprodávanější, respektive navštívím „ověřeného“ Wagnera.

Pokud se naopak v problematice aspoň trochu orientuji, mohu se odpoutávat od názoru hlavního proudu. Kdybych se například vyznal v hudbě, nemusím ji poznávat skrze shrnutí nejlepších alb a začnu prozkoumávat hudební niky třeba na SoundCloudu. Přestávám být závislý na názoru expertů.

Druhá poznámka říká, že pomoc vodítek potřebujeme častěji v uměních, která si musíme víc domýšlet. Pro příklad: film nenabízí tolik prostoru pro interpretaci jako abstraktní malba. Ve svých domněnkách o jeho významu budete svázanější než při vykládání několika tahů štětcem na plátně. Ono nejednoznačné dílo vyžaduje víc vaší „práce“ a potřeba být veden vodítkem tak roste. Potřebujeme slyšet: tohle není čmáranice, tohle Jackson Pollock. Tuhle skladbu nesložil počítač, ale Miles Davis. Géniové svého řemesla, kteří chtěli něco konkrétního vyjádřit.

Nutnost spoléhat se na vodítka je přirozená, nelze být znalcem všech odvětví umění. Obzvlášť těch náročných na pochopení, jako je abstraktní expresionismus nebo jazz. Úsudek ostatních – v podobě influencerů nebo hlasu lidu – je proto nevyhnutelný a tato závislost stojí za další zkoumání.

Ondřej Sliš & Jakub Jetmar