COOLna

Často se mluví o rozpadu tradičních hodnot, jež držely náš svět po staletí pohromadě. Třeba o krizi rodiny…
Krize rodiny je následkem krize jednotlivce. Jestliže člověk nevychází sám se sebou nebo je ve vnitřním konfliktu, nemůže tvořit dobré vztahy ani navenek. Už v Bibli je psáno, že čeho je srdce plné, tím ústa přetékají. Jestliže je tedy člověk v nepohodě, musí zákonitě nepohodu i šířit.

Někteří berou manželství jako zajišťovací instituci, jiní ho zase chápou jako nutnost, aby na to ve stáří byli finančně dva. Z manželství se stal kalkul. Jenomže obsah manželství je v toleranci, odpuštění a v oběti. A především ta dvě poslední slova dnes existují pouze v archaickém slovníku.

Slovo oběť má dnes poněkud negativní zabarvení. Proč se význam tohoto slova tak posunul? Jsme čím dál větší sobci?
Ano. V dnešní společnosti je více objetí nežli obětí. Přitom obětovat se člověk musí. Pokud chce něčeho dosáhnout, musí pro to také něco udělat. Dnes ale lidé říkají: „Chci být bohatý, ale nechce se mi pracovat. Chci vystudovat, ale nechce se mi studovat. Chci být sportovec, ale nechce se mi chodit na tréninky.“ Oběť už nefrčí.

Proč ne?
Protože u všeho hledáme instantní řešení. My se neptáme, co udělat pro to, abych něčeho dosáhl, ale jak toho dosáhnout rychle a bez práce. Současné technologie nás naučily lenosti, a lenost patří mezi sedm hlavních hříchů. A protože je to ošklivé slovo, vymysleli jsme si pro ni nové pojmenování. Prokrastinace (odkládání povinností na později). Už je dokonce diagnózou, kterou by měli ostatní tolerovat. U nás už není líných lidí, my prokrastinujeme.

Ani lakomí lidé už nejsou. Lakomství se totiž proměnilo v „dravý a svobodný trh“. Urvu, co můžu. Jsem podnikavý a schopný. Siamské dvojče lakomství je závist, další z hlavních hříchů. Závidět mohu kdeco. Majetek, manželku i společenské postavení. Jeden starý vtip říká, že když si Američan koupí krávu, jeho soused začne přemýšlet nad tím, jak to udělat, aby si ji mohl koupit také. Ale když si koupí krávu Čech, jeho soused začne přemýšlet nad tím, co všechno udělat pro to, aby mu chcípla. A to je přesně ta sžírající závist.

Závisti se člověk zbavit může, vyžaduje to ovšem sebeovládání, a to je další výraz, jemuž se dneska špatně rozumí. My chceme ovládat druhé, ale neumíme ovládat sami sebe.

Dalším původním hříchem je hněv. Ve smyslu nezvladatelné zlosti, nenávisti.
Hněvivé lidi už také nemáme. My už máme jen lidi, kteří „adekvátně reagují na nepřiměřené chování druhých“. Ve skutečnosti je přitom hněv forma agrese, která nejenže narůstá, ale jako dětský psychiatr pozoruji, že se stále více posouvá do nižšího věku. A opět je to jen otázka sebeovládání a sebekázně.

A k té už nejsme vedeni?
A kdo by nás k ní vedl? Vždyť by z toho nikdo nic neměl. Staří Římané říkali: „Zachovej řád, a řád zachová tebe.“ To se dneska nepěstuje. Řád chybí i v rodinách, a v tom vidím další příčinu rozpadu manželství. Dle mého názoru je vysoká rozvodovost způsobena i něčím, čemu říkám hierarchie nábytku.

Co si pod tím mám představit?
Když připravuji snoubence na svatbu, kladu jim spoustu otázek, a jedna zní: „Která část nábytku je v manželství nejdůležitější?“ A nejčastěji slyším postel. Přitom je to stůl, protože sjednocuje. Jak to ovšem dneska v rodinách vypadá? Jeden snídá v autobuse, druhý v bufetu a třetí vůbec. Oběd má každý jinde a kvůli zálibám či povinnostem se rodina nesejde ani u večeře.

Neděle má být svátečním dnem, a jako se my křesťané scházíme v neděli v kostele před oltářem, tak by se měli lidé doma scházet u stolu. Stůl má fungovat jako domácí oltář, u něhož si všichni popovídají. Jenomže to se vytratilo, stejně jako schopnost smysluplně komunikovat. V rodinách se často jen žvaní o nepodstatných věcech. Ale o tom, co se v rodině děje, se moc nemluví. Německý filozof Martin Heidegger říkal, že moderní technika překonala všechny vzdálenosti, ale nevytvořila žádnou blízkost – a přesně tohle vidím v rodinách. Tatínek ví, co se děje v Jižní Americe, ale co se děje v duši jeho syna, jenž je zavřený vedle v místnosti, netuší.

Rodiny se tedy rozpadají, protože je nic nedrží pohromadě?
Ano, chybí jim tmelicí element. Můžu mít kvalitní cihly, ale bez malty z nich dům nepostavím. My dnes máme kvalitní bydlení, technologie, možnosti, ale nemáme pojivo, které by všechno spojilo, aby to drželo pohromadě. Stejně jako se malta míchá z vody, cementu, písku a vápna, musíme míchat domácí pojivo z oběti, odpuštění, sebezapření, pravidel a kázně. Jinak budeme klást jen cihlu vedle cihly, a dům nám jednoho dne spadne.

Proč jsme začali stavět domy bez malty?
Protože jsme se pustili starých pravd prověřených generacemi a řekli jsme si, že to zkusíme trochu jinak, protože na to máme právo. A to je další zaklínadlo dnešní doby. Právo na to, dělat všechno jinak. Když zedník staví zeď, potřebuje olovnici, jež mu díky gravitačnímu zákonu řekne, jestli je zeď rovná. Jeho syn na to ale kašle. On se totiž nevyučil zedníkem jako otec. On na zedníka vystudoval, a protože má právo hledat nové cesty, olovnici rozkmitá.

Představte si, že by se pro hledání nové cesty rozhodl strom. Jednoho dne by se vytrhl z kořenů a šel si hledat nové místo, kde zakoření. Má na to právo, ale po cestě uschne. A v tomhle období usychání jsme i my. Opouštíme vše zaběhlé a jisté a pouštíme se do životních experimentů.

I ve vztazích?
Především ve vztazích.

Jednou mi v psychiatrické ordinaci zazvonil telefon a na druhé straně se ozval nějaký muž: „Jste tam i zítra?“ Já řekl, že ano, a on prásknul s telefonem. Druhý den jsem opět seděl v ordinaci, kde mám na dveřích cedulku „Nevstupujte, neklepejte“. Zničehonic se ale rozlítly dveře a do ordinace s hláškou
„Tak jsme tady!“ nakráčel muž se ženou v závěsu.
A já mu řekl: „Vy máte problém ve vztahu, co?“ Koukal na mě a pak se zeptal, jak to vím.
„Tohle vím už od včerejška. Když jste mi volal, nepozdravil jste, nepředstavil se, nerozloučil jste se a nepoděkoval. Teď mi sem napochodujete i přes tu cedulku na dveřích, a zase nepozdravíte, nepředstavíte se a nenecháte ženu vstoupit první. Víte, kdo vám pomůže? Maminka.“ Pokud se totiž lidé nenaučí slušnému chování, nemohou mít slušné vztahy. A když se muž k ženě chová takto, není se čemu divit, že ji potom okouzlí první cizí muž, který řekne, jak jí to sluší.

S chorobným žárlivcem nebo hysterkou se žít nedá.

To na to nejsou léky nebo terapie?
Vy jste jako já, když jsem ukončil medicínu a začal po promoci pracovat v psychiatrické léčebně. Měl mě tam na starosti starý pan primář, a dal mi toho víc než celá fakulta. Na oddělení ležela hysterická paní, její muž neskutečně trpěl, ona také, a mě zajímalo, jestli to nejde vyléčit. A primář mi řekl: „To by bylo na Nobelovku. To nevyléčíš. V tomto případě je jedinou léčbou krematorium.“

V knize Jak přežít krizi v rodině ale sám píšete, že každý muž musí být trochu žárlivý a každá žena zase trochu hysterická.
Se žárlivostí u mužů a s hysterií u žen je to jako s pepřem v guláši. Každý muž by měl být trochu málo žárlivý, aby své manželce ukázal, že o ni stojí. A každá žena by měla být trochu málo hysterická, aby byla pro muže přitažlivá. Jakmile je ale pepře v guláši příliš, stává se nepoživatelným.

Některé rozvody jsou plné zloby. A člověk si leckdy říká, s kýmže to celé ty roky vlastně žil, že toho druhého vlastně vůbec neznal. Opravdu platí, že je od lásky jen krůček k nenávisti?
Ano, a důvod je prostý. Lidé u rozvodu hledají viníka, a jen málokdo si připouští, že na tom mají podíl viny oba. Proto všem lidem před rozvodem říkám, ať zkusí na toho druhého ukázat prstem. Když totiž na někoho ukážete prstem, zamíříte na něj jen jedním. Ukazováčkem. Ale tři prsty –prostředníček, prsteníček a malíček – směřují na vás. Schválně si to zkuste. Vy jste tedy vinen možná třikrát víc.

Během rozvodu se z některých mužů vyklubou bezcitní sobci a z některých žen prohnané potvory. Mění nám rozvod osobnost?
To se z nich nestane, oni takoví jsou. Jen se do té doby navenek nevyjevili, protože neměli důvod tuhle Pandořinu skříňku otevřít. Lidé se u rozvodu kolikrát nepoznávají, protože to dokážou léta skrývat.

Osobnost se ale nezměnila, ta se tvoří asi do věku dvaceti let, pak už je ustálená. Když se tedy někdo rozvádí ve třiceti nebo v padesáti, je jeho osobnost daná. Rozšiřuje se jen jeho zkušenost.

A jak ho ovlivní ta?
Jak? Lidé nejsou sériové výrobky. Někomu stačí domluvit, na někoho se stačí podívat, na někoho musíte zařvat, někomu dát ránu. A někteří jsou nepoučitelní. Například anetičtí psychopati (lidé s poruchou vnímání citů a morálky, např. nemají výčitky svědomí) se nepoučí z ničeho.

Nestřídmost jsme také přejmenovali?
Samozřejmě. My nejsme nestřídmí, my žijeme! No není to nádhera? Evropa poté, co jsme probrali celé sedmero, je bez hříchu. Přitom nejsme střídmí v jídle, nejsme střídmí v pití a nejsme střídmí v zábavě. Kdyby tady seděl adiktolog, řekl by, že moc pijeme. Kdyby obezitolog, vadilo by mu, že jsme tlustí. Ale já jako psychiatr vidím největší problém v tom, že nejsme střídmí v zábavě. Já proti zábavě nic nemám. Také se rád bavím. Hraju divadlo, chodím ven se psem… Ale nejde se bavit od rána do večera. Vždyť my se jednou ubavíme k smrti.

Kdysi se za nejušlechtilejší vlastnost člověka považovala čest. Platí to ještě?
A to jste u dalšího hřebíku do rakve manželství. Dneska už sliby nedrží skoro nikdo. Vyšší forma slibu je přísaha. Co ale znamená dnes například vojenská přísaha? Manželský slib? Slovo se řekne, a voda teče dál. Vezměme si ale rytíře, kteří slibovali věrnost králi. Jeden byl schopný jít sám proti stu. Protože dal slovo. Byla to otázka cti a hrdosti. Původně byli lidé čestní možná kvůli Bohu, jenže toho jsme si škrtli. Jak říká Dostojevskij: „Kde není Bůh, tam je všechno dovoleno.“ Nemám-li se komu zodpovídat za svoje selhání a špatné skutky, pak si mohu dělat co chci.

To nás ke cti nikdo nevychovává?
Nejsme v tom formovaní. My jsme většinou jen informovaní. Informuje nás škola, noviny, internet, televize. Informují nás i ve škole, ale nikdo nás neformuje. Formačně jsme nechaní napospas sami sobě, a podle toho to vypadá.

Stokrát dětem řekneme, že něco nesmějí, a pak sami jdeme a uděláme přesně to, co jim zakazujeme. My jsme to řekli, takže máme výchovu hotovou, ale to, že nejsme dítěti vzorem, neřešíme. Přitom je to tak jednoduché. Stačí nedělat tomu druhému to, co sami nemáme rádi. Na to přece nepotřebujeme psychology, psychiatry, kouče. Na to stačí mít jen všech pět pohromadě. My to ale nevíme a na všechno máme „poraděnka“. Různé poradce a specialisty. My už dnes ani nemáme obyčejné lidi!

Slovo má dvě části. Formu a obsah. A my jsme generace, kterou spíš zajímá to formální než to podstatné. Francouzský kněz a básník Michel Quoist v jedné své povídce popisoval, jak šel kolem rozestavěného domu a při pohledu na cihly si uvědomil, že každý z nás je takovou cihlou v lidské společnosti. Někdo je položený v základech a není na něj vidět, jiný je zase ve štítu a je na něj vidět zdaleka. Každá cihla v domě má své místo.

Ty cihly se nemohou zbláznit a říct já chci být tam a já zase tam. To by barák spadnul. A já si uvědomil, že my vidíme velikost, barvu a tvar, ale nevidíme význam. Antoine de Saint-Exupéry v Malém princi napsal, že správně vidíme pouze srdcem, jenomže my se díváme jenom očima. Ztratili jsme schopnost vnímat symboly.

Prof. Jaroslav Maxmilián Kašparů