COOLna

Jste mezi primáši cimbálových muzik jako hudebník s akademickým vzděláním raritou?
Už od první desky Hradišťanu Byla vojna u Slavkova jsem se za klasického primáše nepovažoval. Snažil jsem se být vedoucím, který v sobě snoubí dramaturga, autora, interpreta, prostě jsem chtěl být člověkem, který vdechne muzice svého ducha.

Vy jste jí ho vdechl hodně osobitě, protože jste později začal překračovat vymezený žánr slováckého folklóru. Tušil jste něco takového, když jste před více než 40 lety vstupoval do Hradišťanu?
Když jsem do Hradišťanu přišel jako středoškolák, neměl jsem potuchy o tom, co bude za dalších více než 40 let. Tím, jak člověk zraje, začíná nabírat zkušenosti a hledá další umělecké cesty. Ta moje by se dala popsat jako vertikála protnutá horizontálou. Vertikála sahala od pradávných časů až do současnosti – od zhudebňování nejstarších staroslovanských textů Cyrila a Metoděje až například po spolupráci s rockery či hudebníky dalších žánrů. Horizontála spočívala v tom, že v oblasti folkloru bývalo zvykem uvažovat podle etnografických regionů Čech, Moravy a Slezska. Pro moji autorskou tvorbu to byl příliš těsný krunýř, který mi neumožňoval inspirovat se kulturami z celého světa. Právě pro tato překročení nejsme už dávno zařazováni ani mezi cimbálové muziky ani do oblasti folklórního žánru.

Co vás na prolínání žánrů nejvíc baví a láká?
Vést dialog. To má pro mě hlubší smysl, než by se na první pohled mohlo zdát. Velký rozlet jsem prožíval v devadesátých letech, které byly spojené s pocitem svobody. Bohužel, dnešní svět se mi jeví hodně rozdělený, ale přesto východisko vidím stále v dialogu. Celý život usiluji o jakési stavění mostů – ať už mezi hudebními žánry, mezi kulturami a národy, zkrátka mezi lidmi obecně.

Trochu bych to upřesnil: nikdy jsem se nesnažil o „přesazení“ lidové písně, ale spíše o inspiraci lidovou kulturou v nejrůznějších směrech. Považuji však za logické, že když překračujete zaužívané hudební postupy a v mnoha případech i klišé, tak u někoho tím vyvoláte negativní odezvu. Nejvíce patrné to bylo hned u první desky Byla vojna u Slavkova, kdy jsem z archivu vynesl na světlo materiál, který do té doby nikdo nezpíval. V té době byly v oblibě písně jako Vínečko bílé a Za tú horú za vysokú a já jsem hudebně vykročil do jiného světa.

Co lidem tak vadilo?
Dobový vkus ve vztahu k folkloru se během let proměňoval. A já jsem se snažil vyhnout písním líbivým, obsahově nekonfliktním, které navíc často v té době vědomě či nevědomě sloužily i tehdejší komunistické ideologii. Když jsem jel v onom čase jednou vlakem do školy, tak si ke mně přisedl nějaký tajemník strany a začal mě plácat po ramenou a říkat, že oni potřebují, aby se lidi zabavili a neměli čas přemýšlet. Došlo mi, že toto dělat nechci.

Může folklorní hudbu, která toho už hodně přežila, ohrozit globalizace?

Tato hudba přežije a bude žít dál, pokud zůstane člověk člověkem. Pouze s tím rozdílem, že forma vyjádření se bude proměňovat. Ve vztahu ke globalizaci je návrat ke kořenům jednou ze sebezáchovných cest, ať už ve smyslu osobního prožitku nebo pocitu etnické či národní identity.

Jiří Pavlica (Hradišťan)