COOLna

V uplynulých letech se některá česká státní muzea umění začala měnit. U výstav byl zdůrazňován mezinárodní kontext, v doprovodných textech se objevovaly poznámky o respektu k jinakosti či programy zmiňovaly menšiny, ale především se snižovaly nároky na návštěvníka, aby se muzeum umění stalo „přátelské“ pro všechny. O to náročnější je soustředit se na umělecká díla. Návštěvníka vyrušují krkolomné formy instalace, nucená zábavnost nebo politicko-moralistní agitace, která brání kontaktu s dílem o samotě.

Je to přitom právě samota, jež je nezbytná, aby si člověk vytvořil k dílům vztah, a mohla se ho dotknout. Samota je pro svobodu myšlení natolik důležitá, že i anglický spisovatel Aldous Huxley (1894–1963) ve své knize Konec civilizace zmiňuje zákaz samoty v totalitním světě budoucnosti. V této souvislosti je přinejmenším znepokojivé, že tento její nevyslovený, navzdory tomu přítomný „zákaz“ asi nejpřesněji vystihuje atmosféru některých nových výstav umění.

V galerii by se však měl cítit návštěvník „doma“ jen výjimečně a zaslouženě „vítán“ asi nikdy. Sama umělecká díla jsou totiž pozvánkou, které je člověk lhostejný, a právě touto distancovaností ho vedou k poznání. Nevítají nikoho, pouze existují, čímž vstupují do našeho života, pokud jim věnujeme pozornost. Umění působí nepohodlí, přináší otřes, pocit slavnostnosti a propojení s duchovním světem. Za to od nás vyžaduje sebezapření, obětování jistot, čas a trpělivost, a proto není pro každého.

Galerie, pokud má zůstat svobodnou, by měla poskytovat podmínky k prohlubování vnitřního světa návštěvníka a podněcovat ho k vytváření „autentických pout“; sama však tato pouta nevytváří. Nakonec se budeme cítit ve všech muzeích umění na světě natolik vítaní, že nebudeme doma nikde. Nejen ztratíme domov, ale přijdeme i o možnost obohatit se o zkušenost setkání s odlišným prostředím, národností či kulturou.

Koncepce NGP Alicje Knastové vychází vstříc ideologickému trendu, který se stále více zmocňuje institucí i jejich zaměstnanců. Činí to rafinovaně a soustavně s posvěcením vrcholných struktur Západu. Nejde vůbec o Knastovou, ta je jen nástrojem změny. Její program ukazuje naši pozici v současném světě – jsme lidé bez důstojnosti, kteří mají být převychováni k dobrovolné rezignaci maskované zjemněním a respektem k jinakosti. Pokud se odvážíme vyjádřit pochybnosti, vzbudíme podezření.

Místo umění a vědy přichází ideologie maskovaná empatií a „demokratičtějším“ postojem, jež je natolik intenzivní, že si ji mnozí neuvědomují. Nové a zarážející je, jak tento fenomén nenápadně proniká do českého uměleckého prostředí, aniž by se této změně dostávalo širší pozornosti. Místo galerií budou možná azylové domy, které si budou říkat třeba Společenské centrum Praha, protože pojem galerie by mohl urazit. Umění zřejmě zase zbude underground.

Vilma Prázdná