COOLna

Hillman, představitel hlubinné psychologie a propagátor „vrácení duše do psychologie“, kterého nelze podezírat, že by byl zastáncem jakékoli vnějškovosti či pragmatičnosti behaviorálních přístupů, mluví o světě právě proto, že tam vidí možnost, jak mu vrátit hloubku, živost, význam, krásu a duši. Svět je podle něj mrtvý už od Descarta, kdy byl myslící člověk oddělen od zbytku skutečnosti. Duši už je možné hledat jen v člověku, což má dalekosáhlé důsledky.

Mrtvý svět můžeme ničit a nemůžeme v něm najít nic, co by živilo a naplnilo naše duše. Zdroje naplnění se tak smrskly na nejbližší vztahy, které teď nesou ohromnou zátěž a na které jsou někdy naložena nenaplnitelná očekávání. Pohled na ničený svět v nás vyvolává kolektivní depresi, které se společnost brání manickými obranami – konzumem, přehnaným plánováním a mýtem o stálém růstu, jakési sekulární ideologii spásy.

Psychologie se k tomu přidala a z tématu osobního růstu se stal výnosný byznys. Růst však má být jen částí vývoje člověka: rostou-li ve fyzické sféře od určitého věku další a další buňky, jedná se o rakovinu. Možná že i nárůst nádorových onemocnění, který má více příčin, odráží tento manický syndrom celé společnosti.

Mrtvý svět se nám připomíná skrze svůj stín. Trpíme i díky věcem, dokonce i těm neživým – potravinám, chemii, zkaženému vzduchu, vodě, materiálům, budovám, byrokracii, formulářům, předpisům apod. Přitom však moc nezkoumáme jejich vliv na psychiku a neoznačujeme je za nemocné, i když budovy trpí anorexií, obchod je paranoidní, technologie manická, sociální sítě čistě narcistní.

Přesto se stávají normou a dokonce tvoří nové normy. A pokud s tím máme problém, jsme „nemocní“. Náš jazyk už má podobná slova pro jedince i pro systémy ve společnosti – nám i jim hrozí zhroucení, kolaps, stagnace, funkční poruchy. Svět se dožaduje, abychom ho vzali vážně, abychom objevili jeho duši a také ji léčili. Pokud to odmítáme, vrací se jako odmítnutý nevědomý materiál a straší nás jako duch v jedech potravin, nebezpečných materiálech, záření atd.

Terapie ignorující svět věří, že svět bude lepší jen tím, že v něm budou lepší lidé. I když mám dobrou zkušenost s prací s vnitřním dítětem, musím uznat, že je něco na Hillmanově myšlence, že terapie vytváří možná uzdravenější vnitřní děti, ale ne aktivní a angažované dospělé, kteří se budou víc projevovat ve světě. Jako by stačilo zbavit se tíhy osobních traumat, mít méně strachu, víc radosti a vytvořit si takovou svou životní cukrárnu. Vnitřní děti jsou bez spojení s politickým světem. Sebeaktualizace nepřejde jen tak v překročení sebe – sebetranscendenci. Společnosti ve veřejné sféře chybějí schopní senzitivní a inteligentní lidé, protože jsou schovaní v terapii podle předané víry, že jen zde lze najít duši. Je tím vyklizen prostor pro psychopaty, jak dokládá pohled na větší část politické scény.

Nedobře uchopená terapie může být součástí kolektivní nemoci světa. Terapeut má za úkol soustředit se na vnitřní svět a vztahy, není vycvičený k tomu, aby analyzoval svět, práci, politiku. Takového úkolu se spíše většina terapeutů zřekne a schová se za myšlenkové koncepty terapeutických škol, často tvořených v jiné době řešící jiné problémy, dávající odpovědi na otázky, které dnes ani nejsou aktuální. Psychologie má vlastně vždy zpoždění – než se nějaké hypotézy ověří výzkumem, převedou na použitelný nástroj a standardizují, uběhne tolik času, že už jsou na stole jiné otázky a problémy.

Vezměme si hypotetický příklad, kdy přijde klient s frustrací z toho, že mu developeři staví před domem nový dům tak blízko, že už nebude mít kontakt se sluncem. Terapeut vyškolený standardním výcvikem bude pravděpodobně analyzovat jeho frustraci, vést interpretace směrem k tématu konfliktu s autoritou, potažmo vztahu s otcem, neschopností se adaptovat, možná symbolicky se zabývat motivem „být bez slunce“, jako by klient vyprávěl sen, používat často naprosto ploché otázky „Jaké to je?“ místo toho, aby posílil klientovo uvědomění, že se děje něco nesprávného a je možné a potřebné jít do nějaké akce.

Na jiný přístup terapeuta chybí teoretické vybavení, odvaha, ochota riskovat a odchýlit se od předávaných pravd; omezuje nás i víra v to, že se jedná o pravdy, o celé pravdy. Neuroložka Susan Greenfiled mluví o tom, že věda obecně je konzervativním prostředím a že nikdo nechce a moc neumí opouštět něco, do čeho hodně investoval, čemu věřil, co převzal a rozvíjel, čím se zabýval – je to, jako by vám někdo bral vaše dítě, do kterého jste vložili moře času, péče, peněz. Duše je však natolik komplexní, že musíme vždy zdůrazňovat její částečné poznání a hledat další úhly pohledu.

Hillman píše, že terapie se od revolučního pojetí v době Freuda stala příliš triviální, adaptivní, spjatou se systémem, hledající kredit, uznání vlastní vědeckosti místo zaměření na duši a duši světa (anima mundi), jak zdůrazňoval i Jung. Terapie vede často k přizpůsobení, pouhému rozvíjení adaptivních schopností i tam, kde má spíš být podpořeno vědomí neakceptovat neakceptovatelné. Terapie jako celek možná více učí, jak se přizpůsobovat, a rozvíjí strategie zvládání a „přijímání“ věcí bez jejich odmítání a vystupování proti nim, což vůbec nemusí sloužit duši (coping equals compliance). Možná se však nepotřebujeme ani tolik uzdravit adaptací, jako spíš z adaptace.Někdy je náš neúzkostný pohled jen formou nevědomosti a lhostejnosti vůči světu – tak, jak jsme k tomu také vedeni. Nevšímej si světa, starej se o sebe, „pracuj na sobě“. Kdybychom viděli vše, co se ve světě odehrává, kdybychom cítili bolest zneužívaných dětí, týraných zvířat, devastované přírody – jak bychom s tím mohli žít dál? Dává smysl, že takový pohled musíme ředit a že chceme popírat, jaký svět (také) je.

Možná jsme optimističtí jen do doby, než tuto krutou část pravdy víc ochutnáme a naše pozitivní vnímání světa a náš optimismus se ukáže jako iluze a příliš mělká důvěra. Teprve pak začíná skutečný boj o naději, o naše postoje, o aktivní zapojení do světa podle našich možností a schopností a o odhození laciných klišé a laciných pravd. Někdy stačí vycestovat někam, kde naše euroamerické mýty neplatí. Je těžké nerezignovat a nestáhnout se jen do svého světa a udělat si ochranou bublinu – oázu.

Terapie (a tedy terapeuti) se nemohou tvářit, že jsou zcela mimo systém, i když se o to sebevíc snaží.

Terapie jako součást společnosti má velkou spoluodpovědnost za to, jestli generuje zralé jedince s vlastními hodnotami a postoji, nebo jen systému přizpůsobivé, kteří našli způsob, jak nějak přežít. Má spoluodpovědnost za čistější veřejný prostor, ve kterém se dá svobodně vyjadřovat a existovat, a za jeho zachování, odpovědnost za to, jestli lidé nerezignují na zpracování svých zranění a jejich integraci do života (containování). Současná společnost je nemocný pacient a děravý container – lidé přestávají cítit potřebu snažit se proměňovat své nepříjemné emoce a duševní stavy, je už legální být hnusný a to, za co bychom se dříve styděli, se teď dá s „hrdostí“ sdílet na sociálních sítích a vyhrávat s tím volby.

Hillman, představitel hlubinné psychologie a propagátor „vrácení duše do psychologie“, kterého nelze podezírat, že by byl zastáncem jakékoli vnějškovosti či pragmatičnosti behaviorálních přístupů, mluví o světě právě proto, že tam vidí možnost, jak mu vrátit hloubku, živost, význam, krásu a duši. Svět je podle něj mrtvý už od Descarta, kdy byl myslící člověk oddělen od zbytku skutečnosti. Duši už je možné hledat jen v člověku, což má dalekosáhlé důsledky.

Mrtvý svět můžeme ničit a nemůžeme v něm najít nic, co by živilo a naplnilo naše duše. Zdroje naplnění se tak smrskly na nejbližší vztahy, které teď nesou ohromnou zátěž a na které jsou někdy naložena nenaplnitelná očekávání. Pohled na ničený svět v nás vyvolává kolektivní depresi, které se společnost brání manickými obranami – konzumem, přehnaným plánováním a mýtem o stálém růstu, jakési sekulární ideologii spásy.

Psychologie se k tomu přidala a z tématu osobního růstu se stal výnosný byznys. Růst však má být jen částí vývoje člověka: rostou-li ve fyzické sféře od určitého věku další a další buňky, jedná se o rakovinu. Možná že i nárůst nádorových onemocnění, který má více příčin, odráží tento manický syndrom celé společnosti.

Mrtvý svět se nám připomíná skrze svůj stín. Trpíme i díky věcem, dokonce i těm neživým – potravinám, chemii, zkaženému vzduchu, vodě, materiálům, budovám, byrokracii, formulářům, předpisům apod. Přitom však moc nezkoumáme jejich vliv na psychiku a neoznačujeme je za nemocné, i když budovy trpí anorexií, obchod je paranoidní, technologie manická, sociální sítě čistě narcistní.

Přesto se stávají normou a dokonce tvoří nové normy. A pokud s tím máme problém, jsme „nemocní“. Náš jazyk už má podobná slova pro jedince i pro systémy ve společnosti – nám i jim hrozí zhroucení, kolaps, stagnace, funkční poruchy. Svět se dožaduje, abychom ho vzali vážně, abychom objevili jeho duši a také ji léčili. Pokud to odmítáme, vrací se jako odmítnutý nevědomý materiál a straší nás jako duch v jedech potravin, nebezpečných materiálech, záření atd.

Terapie ignorující svět věří, že svět bude lepší jen tím, že v něm budou lepší lidé. I když mám dobrou zkušenost s prací s vnitřním dítětem, musím uznat, že je něco na Hillmanově myšlence, že terapie vytváří možná uzdravenější vnitřní děti, ale ne aktivní a angažované dospělé, kteří se budou víc projevovat ve světě. Jako by stačilo zbavit se tíhy osobních traumat, mít méně strachu, víc radosti a vytvořit si takovou svou životní cukrárnu. Vnitřní děti jsou bez spojení s politickým světem. Sebeaktualizace nepřejde jen tak v překročení sebe – sebetranscendenci. Společnosti ve veřejné sféře chybějí schopní senzitivní a inteligentní lidé, protože jsou schovaní v terapii podle předané víry, že jen zde lze najít duši. Je tím vyklizen prostor pro psychopaty, jak dokládá pohled na větší část politické scény.

Nedobře uchopená terapie může být součástí kolektivní nemoci světa.

Psychologie má vlastně vždy zpoždění – než se nějaké hypotézy ověří výzkumem, převedou na použitelný nástroj a standardizují, uběhne tolik času, že už jsou na stole jiné otázky a problémy.

Vezměme si hypotetický příklad, kdy přijde klient s frustrací z toho, že mu developeři staví před domem nový dům tak blízko, že už nebude mít kontakt se sluncem. Terapeut vyškolený standardním výcvikem bude pravděpodobně analyzovat jeho frustraci, vést interpretace směrem k tématu konfliktu s autoritou, potažmo vztahu s otcem, neschopností se adaptovat, možná symbolicky se zabývat motivem „být bez slunce“, jako by klient vyprávěl sen, používat často naprosto ploché otázky „Jaké to je?“ místo toho, aby posílil klientovo uvědomění, že se děje něco nesprávného a je možné a potřebné jít do nějaké akce.

Na jiný přístup terapeuta chybí teoretické vybavení, odvaha, ochota riskovat a odchýlit se od předávaných pravd; omezuje nás i víra v to, že se jedná o pravdy, o celé pravdy. Neuroložka Susan Greenfiled mluví o tom, že věda obecně je konzervativním prostředím a že nikdo nechce a moc neumí opouštět něco, do čeho hodně investoval, čemu věřil, co převzal a rozvíjel, čím se zabýval – je to, jako by vám někdo bral vaše dítě, do kterého jste vložili moře času, péče, peněz. Duše je však natolik komplexní, že musíme vždy zdůrazňovat její částečné poznání a hledat další úhly pohledu.

Hillman píše, že terapie se od revolučního pojetí v době Freuda stala příliš triviální, adaptivní, spjatou se systémem, hledající kredit, uznání vlastní vědeckosti místo zaměření na duši a duši světa (anima mundi), jak zdůrazňoval i Jung. Terapie vede často k přizpůsobení, pouhému rozvíjení adaptivních schopností i tam, kde má spíš být podpořeno vědomí neakceptovat neakceptovatelné. Terapie jako celek možná více učí, jak se přizpůsobovat, a rozvíjí strategie zvládání a „přijímání“ věcí bez jejich odmítání a vystupování proti nim, což vůbec nemusí sloužit duši (coping equals compliance). Možná se však nepotřebujeme ani tolik uzdravit adaptací, jako spíš z adaptace.

Vztahům i jednotlivcům by prospělo odlehčení od nenaplnitelných očekávání, od stálých pocitů viny. Terapie někdy „léčí“ přesunutím pocitů viny na klientovu minulost a rodiče, což ale člověka dál drží ve stejném bludném kruhu – ani stud za rodiče neumožní vidět svět a širší příběh.

Neumisťování problému jen do člověka samého už nastalo a kus cesty už psychologie ušla. Z intrapsychických pojetí vznikly interpersonální koncepty a psychologové začali vidět, že i emoce jsou sociálním fenoménem. V neopsychoanalýze byla revoluční myšlenka Harryho Sullivana, že emoce mají vztahovou podstatu. Jsem-li úzkostný v přítomnosti agresora, není to problém jen mého intrapsychického světa, většina lidí by v kontaktu s agresí prostě cítila buď agresi, či úzkost. Na základě podobných poznatků a jiných pohledů se začala rozvíjet párová, rodinná a skupinová terapie.

Dál se však jít nedalo, protože svět je mrtvý a psychologie má zůstat v oblasti živých.

Hillman uvádí příklad, jak by mohla vypadat změna třeba v párové terapii. Kdybychom vzali vážně svět a to, jak v něm zažíváme frustraci a křivdy, které se pak přehrávají v partnerském vztahu, kdyby se pokořování, které nám způsobuje bytí ve světě, stalo tématem, které se děje oběma partnerům a nezosobňovalo se v projekcích na partnera, mohli by oba zažít společné pobouření, možná i soucit se světem a stát se spolubojovníky místo soupeři a vykonavateli či příjemci ponižování. Z klientů párové terapie by se pak mohl stát pár „terapeutů“, jejichž pacientem je svět.

K tomu bychom ale potřebovali vnímat svět a jeho nemoci, pomocí imaginace ho opět oživit a přiznat mu význam, který na nás má. Nevědomí by se mohlo přejmenovat na necitlivost a nevědomé na neestetické. Všímavost by mohla zpomalit konzum, který jako každý symptom ukazuje směr, kterým máme jít, ale v deformované či příliš doslovné formě. Možná máme opravdu více toužit po světě a žít naplno, nikoli však jen v materiální podobě.

Najdeme-li duši i ve světě, nebudeme zažívat kontakt s hloubkou jen v terapii – probudíme se z terapeutického transu. Budeme vdechovat a vnímat živý svět, což je možná jiný popis kontaktu s inspirací. Svět bude utvářet naše duše. Naše patologie bude také projevem bolavého světa, který skrze nás – jako jednu svou buňku – dává najevo svá zranění.

Jsme součástí trpícího světa a někdy vynášíme na světlo těžkosti přesahující náš osobní duševní materiál, můžeme být „mluvčími“ širšího nadosobního tématu. Naše zranění i zranění světa mají být vyslyšena, nikoli potlačena. Z traumatu se má stát umělecké dílo, z pacienta i terapeuta umělec, který opracovává rudu, co nemá být vyhozena. Z pozice oběti se můžeme posunout k identitě toho, kdo je zasvěcován do mystéria duše a ambivalence světa. Trauma se může stát „oknem, kterým přichází démoni i andělé“ a lekcí, která nám může pomoci být tím, kým máme být.Terapeut Bob Stein po 40 letech práce v oboru napsal, že role terapeuta zabíjela jeho duši, kdykoli se upínal k tomu, aby nebyl excentrický, kreativní a „trochu šílený“. Terapie se podle něj stala moralistickou, represivní a soutěživou a sama by potřebovala léčbu.

Terapie by mohla nabídnout prostor mluvit nejen o sobě, ale i za sebe, jak už navrhoval skotský psychiatr Ronald Laing. Možná i mluvit méně o sobě, ale i o životě, o tom, jak prožíváme svět. Mohli bychom učinit posun ze sebe k životu.

Jsou-li nějaké aspekty v kultuře nevyjádřeny, považují je lidé často za špatné či bláznivé. Řada symptomů může svědčit nejen o jednotlivci a jeho „selháních“, ale ukazují na nemoci systému. Záškoláctví nás upozorňuje na problémy vzdělávání, kdy se edukace stala do velké míry destrukcí imaginace, prokrastinace informuje také o bezduché práci a nutkání plnit všechny (ne)možné úkoly, kdy práce zdestruovala naší autonomii a řadu lidí vykastrovala tím, že jim vzala pocit významu v rámci pracovního systému a trhu. Potentní už lze být v podstatě jen doma, což opět zatěžuje vztahy a přispívá i k uplatňování moci v osobních vztazích. Partnerský vztah má nahradit komunitu a napojení na větší celek. Terapie zapomněla na cíl, který před sto lety zdůrazňoval Alfred Adler: smyslem terapie má být také rozvoj Gemeinschaftsgefühl – pocit patření do společenství a spoluodpovědnosti za ně.

Je čas posilovat naši naději, hodnoty a postoje. Z vnitřního dítěte potřebujícího uzdravit své emoce se potřebujeme stát dospělým, senzitivním občanem, který vnímá svět a jeho sílu, krásu i zranění, není k němu lhostejný, nemá vůči němu moc iluzí, a přesto o něj bojuje a nenechá ho padnout. Má pro něj význam, protože je živý a má také svou duši. Potřebujeme vytvořit fellowship of the soul, spojenectví duše.

Aleš Borecký, psychoterapeut