COOLna

Krátce předtím, než otevřel Paty ve své třídě debatu, vystoupil Macron 2. října nedaleko Conflans s projevem, v němž varoval Francouze před sílící hrozbou „islamistického separatismu“. Podle jeho slov se jedná o radikální politický projekt, jenž testuje odolnost sekulární francouzské republiky a ohrožuje „svobodu slova, svobodu myšlení a právo se rouhat“. Někteří Macrona obviňovali, že cynicky loví ultrapravicové voliče, jiní, že stigmatizuje muslimy. Patyho stětí ukázalo, že ve své analýze situace vůbec nepřeháněl.

Tolerance, s níž se Francouzi stavějí k zesměšňování náboženství, bývá pro jiné národy často těžko pochopitelná. Voltairova vlast hájí svobodu vyznání, právo nevěřit a stejně tak právo se jakékoli svaté víře vysmívat. Zároveň se snaží vytlačit náboženské záležitosti mimo veřejný prostor. V roce 1905 byla zákonem zavedena laïcité, striktní forma sekularismu vytvořená na ochranu osobní náboženské svobody a zároveň jako způsob, jak po protiklerikálním boji s katolickou církví udržet náboženství mimo státní instituce. Opírala se přitom o zákon chránící právo rouhat se vydaný v roce 1881.

Sekularisté se musejí mít neustále na pozoru. Francouzský rouhačský zákon ochránil vydání Prorokových satirických karikatur v Charlie Hebdo (těch, které Paty ukázal studentům) před obviněním z podněcování nenávisti. Podle francouzského zákona je legální zostuzovat náboženství, ne však jakéhokoli jednotlivce na základě jeho vyznání urážet nebo vůči němu podněcovat nenávist. Kritici tvrdí, že to vede k legitimizaci islamofobie. Obhájci zákona naopak podotýkají, že náboženství je idea a ideje by měly být otevřené diskusi i zesměšňování. Dodávají, že stejnou měrou je chráněn před výsměchem Ježíš.

Macron o této problematice od svého zvolení v roce 2017 nemluví ani trochu rád. Když před pěti lety sužovaly Francii teroristické útoky včetně toho na redakci Charlie Hebdo, zdálo se, že je jeho postoj k sekularismu jakožto tehdejšího ministra financí v zásadě neutrální. Jako prezident to ale zjevně vidí jinak. Nyní je přesvědčený, že „měkké“ známky islamismu – jako když třeba řidič autobusu odmítne svézt „nevhodně“ oblečené pasažérky – mohou maskovat mnohem zlověstnější politický plán, jenž může přivádět čerstvé rekruty k násilí. Od roku 2017 překazila protiteroristická policejní jednotka ve Francii 32 pokusů o útok. 

„Problém,“ řekl Macron zkraje října, „představuje ideologie, která tvrdí, že její vlastní zákony jsou nadřazeny zákonům republiky.“ Autor knihy o džihádistech ve Francii Hugo Micheron tvrdí, že není náhoda, že se terčem útoku stal učitel. „Vzdělání ve Francii reprezentuje předávání principů republiky,“ vysvětluje s tím, že dnešní generace džihádistů „vede proti tomuto předávání ideologickou válku, ve které je Francie vnímána jako továrna západní ideologie“.

Vláda odpověděla ostrým zásahem. Jeden islamistický spolek postavila mimo zákon a ve druhém provedla policie razii. Ministr vnitra Gérald Darmanin přikázal zavřít mešitu na okraji Paříže, chce vyhostit 231 islamistických radikálů a zavřít spolky, které jsou podle něj pouze zástěrkou radikalizace. Požaduje také větší kontrolu nenávistných projevů na sociálních sítích. Patymu před vraždou jeden z rodičů na Facebooku spílal za to, že je „islamofob“. Francouzské zpravodajské službě je známo, že proti kantorovi mobilizoval ještě další radikál. To se rovnalo, Darmaninovými slovy, „fatvě“ proti Patymu. Pachatel – osmnáctiletý uprchlík čečenského původu, kterého policie po útoku zastřelila – zveřejnil na sociální síti fotografii useknuté hlavy. Zprávu adresoval Macronovi a chlubil se, že zabil „jednoho z pekelných psů, kteří se odvážili pošpinit Muhammada“.

Francie zpřísňuje pravidla a není pochyb, že se začnou ozývat kritikové, kteří budou obviňovat vládu z „vyzbrojování“ sekularismu proti muslimům. Macron prohlašuje, že se nehodlá nechat lapit těmi, kdo by rádi vykreslili boj proti politickému islámu jako něco, co „stigmatizuje všechny muslimy“. Jde tu spíše o schopnost francouzského státu vzdělávat děti, věřící i nevěřící, jako svobodně uvažující občany. A to podle Macrona není nic menšího než „existenciální“ poslání.