V lidech se rozvíjí komplex 90 versus 10, kdy nás partneři opouštějí proto, že „nám něco schází k dokonalosti“ a odcházejí k jiným, u nichž jsou však záhy také nespokojeni, neboť ani oni nejsou dokonalí. Lidé se učí na sobě i druhých vidět to, co jim chybí. Tím se odsuzují k věčnému neštěstí, protože něco chybějícího vždy najdou.
Jako děti jsme nikdy nebyli dost dobří, abychom nemohli být lepší. I když jsme dělali maximum, rodičům to nebylo dost. Měli své představy, jak bychom měli žít, rozhodovat se, jakého partnera si vybrat, kde studovat, kde pracovat. Vždycky to věděli líp než my.
Učitelé nás známkovali podle svého uvážení. Na jejich známce záleželo, jestli nás rodiče doma potrestají. Zvykli jsme si hledět ven, tedy stát o dobré vnější hodnocení. Přestalo být důležité, co si o sobě myslíme sami, protože učitel a rodič nás beztak potrestali, když chtěli.
V mnohých z nás je to dosud.
Když jsme byli malí, ve škole se počítaly jen neúspěchy. Chyba v úkolu znamenala jeden stupeň dolů. Správná odpověď neznamenala zlepšení prospěchu. Počítaly se jen chyby.
To nás naučilo nejen bát se chyb, ale přicházet ze Země nedostatku, jak se v psychologii říká sklonu vidět jen to, co se nedaří, co nefunguje, co selže. Už v dětském věku se z nás začaly vytrácet vděčnost, pokora, optimismus, prostě přicházení ze Země dostatku. Vidět nejen to, co nám nevyšlo, ale i to, co nám vyšlo.
Uvěřili jsme, že život je zlý a že mnoho věcí neovlivníme. Jistě, neovlivníme všechno, co se nám v životě stane, ale můžeme ovlivnit to, jak k událostem následně přistoupíme. Zda se po pádu zkusíme zvednout, nebo zůstaneme ležet. Můžeme totiž zjistit, že ten, kdo padl a pak vstal, je nakonec silnější než ten, kdo nikdy nepadl.
Odstíny strachu jim berou dnešní radost. Přitom život je změna a změna je život. Kdykoli procházíme těžkými časy, znamená to, že to krásné máme před sebou. Už v podobě jejich překonání; hrdosti na sebe za to, co jsme zvládli; těšení se na okamžik, kdy se toto období změní. Jen považte: Čím déle bude trvat naše čekání, ba čím větší už bude naše beznaděj a nevíra, tím větší a silnější bude naše překvapení, tím víc doceníme takový vztah, takový úspěch, takový život. I postel je nejměkčí po namáhavé cestě…
Petr Casanova
COOLna 
Napsat komentář