Letošní rok nás vystavil výzvám, při kterých jsme si museli chtě nechtě vzpomenout na schopnosti a dovednosti dávno ztracené v čase. Vytáhnout stroj a začít šít, vyjet na týdny na venkov a zkoušet žít uprostřed karantény soběstačně, umět pomoci tak, aby to byla pomoc skutečná a účinná. Skautská organizace učí podobným hodnotám desítky let a dnes je o to víc aktuální.
Jednou z mých nejsilnějších vzpomínek na dětství je okamžik, kdy se za bouřky spolu s ostatními dětmi na táboře choulíme pod kuchyňskou plachtou a zpíváme navzdory běsnícím živlům Slavíky z Madridu. Vrací se mi i v dospělosti – v horách, v pracovním stresu, v osobních obavách. Hlavně se nebát, zachovat pozitivní mysl, pomoct ostatním. Kombinace, která se mi už mnohokrát v praxi perfektně osvědčila.
Ač vzděláním archeoložka, brzy jsem se svým zaměřením dostala do muzejně-pedagogické vzdělávací sféry, kde se skautské zkušenosti kupodivu velmi hodí. Čím víc lidí profesně poznávám, tím víc si všímám, kolik z nich formovaly podobné zážitky jako mě. Lektoři, nadšení učitelé, volnočasoví pedagogové, sociální pracovníci, občanští aktivisté. Úspěšní a schopní jedinci. Je to náhoda, že nás kromě sdílených pracovních a osobních cílů pojí i skautská minulost? Co dělá ze Skauta tak efektivní výchovnou organizaci, která vede mladé lidi k oddání se celoživotnímu poslání? Čím nás skautský přístup inspiruje i v dospělém životě?
Středobodem skautského bytí je slib. „Slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe, sloužit Nejvyšší Pravdě a Lásce věrně v každé době. Plnit povinnosti vlastní i zachovávat zákony skautské. Duší i tělem být připraven/a pomáhat vlasti i bližním.“ Když tohle s třesoucími se koleny ve 12 letech po dlouhých přípravách a očekávání dobrovolně odříkáte u slavnostního ohně před nastoupeným oddílem, pod klenbou stmívající se oblohy, náčelník vám potřese rukou a připne na hruď skautský odznak, tak vás to prostě poznamená. Takový slib nejde brát na lehkou váhu, a touha jej naplňovat vás s velkou pravděpodobností bude provázet i za mnoho let.
Skautské výchovné metody a hodnoty jsou aktuální i z dnešního pedagogického a společenského pohledu. Během sta let praxe byly nejen testovány, ale také rozšířeny na sedm základních prvků. Patří sem v první řadě důraz na pobyt v přírodě. Samostatný pohyb po krajině vás naučí nejen dobře se orientovat v mapě i terénu, ale také zodpovědnosti za vlastní bezpečí. Dalším aspektem je dobrá znalost místní fauny i flory, které se prostřednictvím her naučíte poznávat a citlivě využívat. Právě pojem citlivě je zde významný. Skauting vede děti k tomu, že se naučí přírodu vnímat, znát a zároveň i chránit. Kdy jindy než na několikatýdenním táboře bez vody a elektřiny můžete v dnešní digitální době být vydáni napospas přírodě? Kdy jindy se s ní chtě nechtě musíte skutečně spřátelit a naučit se rozumět jejím krásám i rozmarům? Přežít v přírodě totiž znamená pochopit ji a stát se její součástí. A jste-li součástí celku, nemůžete dopustit, aby mu bylo ubližováno. Environmentální výchova in situ.
Cenným metodickým prvkem je moderní zážitková pedagogika, opřená o Kolbův cyklus zkušenostního učení. Podle známé Dalovy pyramidy učení si pamatujeme 10 procent z toho, co jsme četli, 20 procent, co jsme slyšeli, 70 procent, co jsme řekli, a 90 procent z toho, co jsme sami dělali nebo učili někoho jiného. A funguje to nejen v předávání odborných znalostí a poznatků, ale také na poli mravní výchovy. Snažíme-li se dlouho dělat dobré skutky, budeme patrně touto potřebou provázeni v budoucnu. Jak uvádí přímo dokument Skautská výchovná metoda: „Skauting neusiluje jen o to, aby člověk nebyl špatný, usiluje o to, aby dobro činil.“
Jako teambuildingový prvek pak fungují samostatné malé skupinky-družiny, tvořící ve společné kooperaci velký celek. Jste zapojeni ve skupině přátel, za jejíž dobré jméno, atmosféru i úspěchy v celoodílovém měřítku nesete sdílenou zodpovědnost. Některé oddíly jsou čistě chlapecké/dívčí, jiné jsou smíšené. Já osobně spatřuji velký přínos právě ve smíšených oddílech, kde se obě pohlaví učí už odmala na oddílových akcích spolupracovat a být si partnery (někdy i těmi celoživotními). Rovnost pohlaví skauting provázela již od brzkého založení dívčích oddílů, kdy byla přímo revoluční, a i dnes je prostřednictvím smíšených oddílů nenásilně dětmi vstřebávána.
Velmi aktuálním prvkem je také program osobního růstu. Propracovaný systém zkoušek a stupňů skautské příslušnosti vede k touze snažit se dosahovat vyšších cílů a stále na sobě pracovat. Slavná zkouška Tři orlí pera zahrnuje 24 hodin hladu, 24 hodin mlčení a 24 hodin samoty. Už po jednom dni mlčení se vám v hlavě vytvoří zvláštní nový prostor, a když pak ležíte v noci sami v lese, víte, že jste zase o něco málo dospělejší. Podobné zkoušky nejen otevřou dveře do skrytých komnat vaší duše, ale také dokážou posunout hranice vlastního komfortu a posílí vaši sebedůvěru tím, co všechno zvládnete. Bude-li ale motivací vaší snahy potřeba dokázat okolí, jak jste dobří, pravděpodobně neuspějete. Teprve když vás bude pohánět vaše vnitřní motivace, půjde to hladce. Tohle poznání se v životě setsakramentsky hodí.
Posledním funkčním prvkem skautské metody je systém dospělých průvodců, kdy starší učí mladší a zkušenější méně zkušené. Cestou k vůdcovství v oddíle se může vydat každý, a v rámci jednotlivých fází si otestuje, zda je to skutečně pro něj. Už od 15 let totiž skauti mohou převzít částečné vedení svých družin a aktivně se zapojovat do chodu oddílu. Takový model výchovy se dnes nazývá partnerský a je snad tím nejlepším přístupem, který lze ve výchově aplikovat. Velmi přínosné je také to, že tímto systémem se dospívající přímo v praxi učí pracovat s lidmi a vést je k určitým cílů. V práci i v rodině dovednost k nezaplacení!
Veronika Puhačová, archeoložka, muzejní pedagožka
COOLna 
Napsat komentář