COOLna

Uhlová ve svých skvělých, silných textech popisovala podmínky, v nichž pracují lidé na nekvalifikovaných a nízko placených pozicích. Nechala se zaměstnat v supermarketu jako pokladní, v třídírně odpadu nebo v drůbežárně. Navzdory evidentní společenské závažnosti a nesporným literárním kvalitám však kniha nebyla nominována na žádnou tuzemskou cenu; dokonce ani na Magnesii Literu za publicistiku, kam by se pravděpodobně hodila nejvíc. Přitom se zdá, že Hrdinové kapitalistické práce byli předělem v tom, jak se začalo v mainstreamových médiích uvažovat o lidech v nízkopříjmových profesích.

Díky projektům takového typu máme dost dat a argumentů ukazujících, jak si ekonomicky stojíme. Česká literatura však jako by tuhle stránku života v České republice až na výjimky dlouhodobě přehlížela. Zdá se, jako by sociální rozměr byl pro umění čímsi „příliš angažovaným“, od čeho je třeba dát ruce pryč a na co se stále lepí jednoduché pojetí angažovanosti z minulého režimu.

V následujících letech si pak širší pozornost vydobyly také další projekty, které ukazují, jak česká společnost tři dekády od roku 1989 prospívá či neprospívá — jen za poslední rok třeba výzkum Rozděleni svobodou o třídním rozdělení Čechů a Češek od Českého rozhlasu nebo koncept minimální důstojné mzdy, který vypočítala a zveřejnila skupina expertů a expertek zabývajících se ekonomií, sociologií nebo politologií.

Před necelým rokem jsem byla součástí jiné literární diskuse, tentokrát v Bratislavě. Jedna z otázek večera zněla, zda může literatura něco změnit. Nemyslela jsem si, a nemyslím, že jedno dílo může dosáhnout skutečných řešení, ale to, co umění dokáže velmi dobře, je nasvítit jisté otázky a problémy jinak — ostřeji, příměji.

 Zmiňovala jsem se tam o případu knihy Édouarda Louise Skoncovat s Eddym B. Mladý spisovatel v ní líčí mimo jiné nuzné podmínky v chudém francouzském městečku, kde vyrostl. Sociologie, již vystudoval, mu umožňuje podívat se na prostředí svého dětství a dospívání s určitým předporozuměním. Líčí tak ekonomické, kulturní a sociální znevýhodnění sobě známého prostředí a zároveň ukazuje, jak se v takových podmínkách daří násilí a patologickým jevům.

Knihu odmítlo několik nakladatelství. Jedno dokonce argumentovalo tím, že věci, které Louis líčí, jsou přehnané — nikde ve Francii přece taková chudoba není. Kniha nakonec vyšla a stala se událostí i v jiných zemích, a to včetně České republiky. Na debatě jsem ji uváděla jako příklad literatury, která dokáže zvýraznit nějaké dlouho opomíjené téma.

Nejsme-li Západ, proč by to mělo vadit? Díky tomu si můžeme připomenout, že příběhy jednotlivců nezačaly v roce 1989 od nuly, ale měly svou kontinuitu a setrvačnost. Že navzdory ujišťování o malých rozdílech mezi příjmy bohatých a chudých je skoro desetina lidí v exekuci a skoro polovina Čechů a Češek nedosáhne na minimální důstojnou mzdu. Že současná „generace svobody“, která se narodila kolem roku 1989, sice může celkem snadno cestovat do zahraničí, ale vrací se do malých, předražených bytů, kde často žije několik dalších lidí, protože utáhnout nájem ve větších městech jde i ve dvou jen obtížně.

Umí-li něco literatura přesvědčivěji než ostatní druhy umění, tak je to právě vykreslit nuance a rozpory. Při každém listopadovém výročí se jeví jako čím dál potřebnější tuto její schopnost využívat.