Já sám se identifikuji jako muž stojící proti patriarchátu. Což neznamená stavět se proti mužům. Patriarchát není definovaný jen tím, že v něm „muži vládnou“. Ano, ve větší míře zastávají výkonné pozice, mají vyšší mzdy a jsou „gatekeepery“ našeho světa, neboť teprve jejich hlas rozhoduje, co je a co není důležité. Jenomže všechna tahle privilegia jsou často výsadou jen menšiny mužů, zatímco zbývající většina se jí zodpovídá. De facto jedinou „državou“ většiny mužů je tak v patriarchátu rodina. I v ní je však jejich nadvláda zdánlivá. Pozice živitele se může z jednoho úhlu jevit jako privilegium seberealizace. Co když ale najednou muž této roli neumí dostát, co když se mu na trhu práce nedaří, co když mu krachuje firma, co když je jakkoli zneschopněn?
Neschopnost svou „tradiční roli v rodině“ naplnit pak vede k agresi, jejímž projevem jsou pak nejen statistiky domácího násilí na ženách a dětech, ale i čísla sebevražd. V tomto smyslu je muž obětí patriarchátu stejně jako žena. V první řadě obětí vlastních nároků, které ho patriarchát od malička učil. Patriarchát je jménem společného nepřítele všech lidí, kteří se snaží celé své životy vecpat svou rozvíjející se osobnost do zvenku vnucených kategorií. Podle nich pak sami sebe i sebe navzájem hodnotí jako dobré a špatné – a podle nich jsou „neviditelnou rukou“ vedeni k svým osudům.
Žena, která se vzdá svých tradičních rolí, je v očích patriarchátu trochu záhada. Pro některé ženy je zrádkyní vlastního pohlaví, podle jiných si zase léčí komplexy, a další budou hledat kořeny jejího „vykolejení“ v minulých traumatech. Když se ale proti postaví muž, na rozdíl od ženy nebude vnímán jako zrádce svého genderu – především proto, že mužský gender vlastně v patriarchátu pořádně neexistuje. Patriarchát totiž znamená, že muž je člověk, a žena je jeho „protějšek“, „polovička“, jejímž údělem je snažit se vměstnat do jeho představ. „Neexistence muže“ v patriarchátu ústí třeba v to, že jevy, které nějak privilegují muže, jsou pro společnost neviditelné, neboť je považuje za automatické a přirozené. (Jak říká moje kamarádka, kdyby rodili muži, investovalo by se do komfortu v porodnictví stejně jako do vesmírného programu.)
Pokud se tedy muž otevřeně a z vlastní vůle vzdá účelů, rysů a doplňků, které mu na základě biologických znaků přisuzuje patriarchát, stane se mu vlastně akorát to, co by se mu stalo, kdyby o tyto mimikry přišel proti své vůli: ostatní „muži“ se mu patrně budou posmívat. Zůstane „mužem“, ale mužem slabým, chudým, podrobeným, zkrátka „beta-samcem“. Mužem k ničemu.
Pokud člověk nevěří, že se tomuto systému lze postavit, uzavírá se do sebe a hledá chyby ve svém nastavení. Všeobecný boom tzv. „mužských kruhů“, který je na toto hledání odpovědí, je vlastně historicky první mužskou verzí ezoteriky, homeopatik, seancí a podobných kolektivních rituálů, při kterých se setkávají dospělí lidé jednoho pohlaví a společně hledají odpovědi na hlubokou krizi identity, jíž spojují výhradně s tím, jsou-li dostatečně ženou, či mužem. „Co mám dělat, abych naplnila svoje ženství?“ je odvěká otázka, která vyvstává každou dekádu s novou naléhavostí a je konfrontována vždy s novou odpovědí. „Co mám dělat, abych byl pravým mužem?“ – to je otázka velmi čerstvá.
Klíčovou kategorií je zde „uznání“. A přítomné uznání člověka je vždy do podstatné míry uznáním jeho životní cesty. A ta se týká i mužů i žen. Proč nadpoloviční většina bílých Američanek volila Donalda Trumpa? Protože jeho misogynie, sexismus, machismus je „nutné zlo“, které je ovšem pro tyto ženy a muže často vykoupené zachováním „tradičního světa“, ve kterém prožili svůj produktivní život, a jehož pravidlům přizpůsobili své dosavadní životní dráhy. Životní dráhy, které již nelze vzít zpět.
Zjednodušeně řečeno: Hillary Clinton nabízela těmto ženám svět empowermentu, v němž nejvyšší uznání zasluhuje žena, která se vzepře své tradiční roli vnucené patriarchátem a vydá se na cestu úspěchu a individuální seberealizace. Jenže když vám táhne na padesátku, máte střední vzdělání, na patnáct let jste de facto opustila trh práce a dovychováváte třetí dítě, jaké naděje vám taková cesta slibuje? Ukázalo se, že svět Donalda Trumpa sice předznamenával určité ponížení a symbolické ústrky, ty se však v hlavách velké části žen ukázaly jen malou nepříjemností ve srovnání s hrozbou nového světa, v jehož měřítcích by se jejich do velké míry již prožitý život jevil jako promarněný.
Progresivní hnutí bezpochyby má nad čím přemýšlet – nestačí například kritizovat otce za to, že se nepodílejí na péči, kritickou reflexi potřebuje celý systém, který velkou část lidí do tradičních rolí tlačí, a který se v individuálních preferencích už jen reprodukuje. Pořád ale platí, že na dialog, který posune společnost dál, jsou potřeba dva – a na druhém břehu stále stojí dnešní muži. To oni musí přijít na to, že i jejich svoboda je v patriarchální společnosti limitována, a že jejich „panství“ je buďto iluzorní, neboť sami mají pány v podobě druhých mužů, anebo jim nepřináší nic kromě toxického sebepojetí a příležitostných záblesků destruktivní a sebedestruktivní moci.
Petr Bittner
COOLna 
Napsat komentář