Možná je to jen náhoda, ale stejně bych ráda věděla, jestli se děje jen mně. Abych vysvětlila, o co jde, asi bych měla říct, že patřím mezi konzervativce, kteří pořád ještě kupují a čtou papírové noviny. Ne že bych opovrhovala internetem, ale nějak mi nestačí klipovité informace a apely, třeba abych nevěřila Číňanům nebo nekupovala potraviny ošetřené éčky.
Chci si sednout, nebo ještě lépe lehnout, a přečíst si pěkně na šustivém papíře, co si o Číňanech myslí tenhle analytik a co támhleten a co vlastně můžou taková éčka udělat s mými útrobami podle biochemika. Jednotlivé tituly pak posuzuji podle toho, jestli jsem se na jejich stránkách dozvěděla něco, co jsem nevěděla. Mám vytipovaných několik přínosných a jsem s jejich nabídkou celkem spokojená.
Sem tam se však vedle toho, co jsem nevěděla, dočtu i něco, co vím, nebo u čeho jsem dokonce byla. A to je to, o čem chci mluvit. Jak totiž narazím na něco, u čeho jsem byla, čtení se mi v hlavě vzpříčí: Přece je to jinak!
Abych nezveličovala, často jde o maličkosti. Třeba teď jsem četla rozhovor se známým umělcem. Byl zajímavý, pro mě tím spíš, že jsem s protagonistou chodila do školy, o které on shodou okolností taky mluvil. V textu ale stálo, že šlo o gymnázium v malostranské Nerudově ulici, což je jasná blbost. V Nerudově ulici žádné gymnázium nebylo a není. Ta naše společná škola stála, a pořád stojí, v ulici Hellichově.
Někdy ovšem o maličkosti nejde. Jako například v případě článků o H-Systemu. Kdybych neprožívala tu smutnou historii nešťastníků, kteří zaplatili, ale zaplacené bydlení nedostali, se zoufalou kolegyní z práce, nejspíš bych spolu s jinými texty spolkla i běžně publikované nesmysly o zločinných úmyslech svépomocného družstva založeného za účelem dostavby rozestavěného.
Mám-li podobnou čtenářskou zkušenost jen já, nic se neděje. Ale co když je nás takových víc? Co když ve chvíli, kdy si zrovna libuju, jaké zajímavé věci se dočítám, čte stejný článek někdo, kdo ví, že je to ve skutečnosti jinak?
Radka Kvačková
COOLna 
Napsat komentář