Umění má pro dnešek relevanci v tom, že se zabývá fyzickým materiálem. Vytváří situaci, do níž vcházím, něco, co na mě působí a interaguje s mým tělem a smysly. Obě disciplíny mají svoje pravidla a vlastně spolu zas tak běžně nespolupracují. Některé způsoby myšlení – včetně nového materialismu – se prokazují jako mnohem živější v umění než v akademické filosofii. V umění nepotřebujeme nikdy dojít na principiální základ, nepotřebujeme rozložit věci na elementární částice a pojmy. Umění skrývá obrovskou svobodu v tom, že můžeme celý život dělat něco a vlastně nevědět, co to je. Filosofové jsou platní v dialogu, když poukazují na uměleckou tvorbu, která zrovna zvýraznila konkrétní geopolitický problém a přispěla do diskuse.
Musíme ukazovat, že svět je komplikovanější než hon za nekonečným růstem a že svému okolí možná nikdy zcela neporozumíme. Nikdy nebudeme mít technologie, které nám dají dostatečně přesné předpovědi. Politici si vydržují jakousi cechovní hrdost, že mají odpovědi. Filosofové a umělci naproti tomu vědí, že odpovědi nejsou, že jsou jen provizorní řešení, že se musíme naučit s problémy žít.
Možná že nejradikálnější je určitá neradikalita. Filosofie tu dnes není od toho, aby nám říkala nějaké bombastické pravdy o tom, že vesmír je simulace. Dostala se do paradoxní situace, kdy je potřeba lidem říkat normální věci: že existují různé bytosti a různé světy, že tu nejsou jen lidé, ale žijeme v interakci se zvířaty, materialitami, proudy, cirkulacemi, nebo že nikdy nebudeme mít klíč, který by nám odpověděl na naše otázky definitivně. Mnohem spíš se musíme neustále učit a zapojit imaginaci. Koneckonců to je to, co nás dělá lidmi.
Miroslav Petříček připodobňuje moderní filosofii k detektivce s tím, že filosofie má být především svědectvím doby. Ty sám u nás pomáháš zabydlovat směr spekulativního realismu – v čem může fikce pomáhat filosofům?
Znovu jsme u vztahu filosofie a umění. Obojí můžeme spojit s vytvářením nových světů. Fikce tu nejsou jen od toho, aby nás bavily a vyprávěly nám o dobru a zlu. Detektivky nebo třeba dystopie můžou ztělesňovat také výzvy pro náš svět. Reprezentace či subverze skutečnosti vždy provokuje spoustou otázek: Je to moje současnost, nebo fikční, alternativní svět? Je horší, nebo lepší než ten náš? Měli bychom ho považovat za utopii a cíl, nebo se ho máme bát?
Už jen, že jsme podobným otázkám vystavení, je klíčové. Rozvíjí to náš cit pro ontologii jako základní filosofickou otázku. Ona ta ontologie je zapeklitá věc. Co vidím, nemůžu jen tak definovat jako realitu, protože to vidím svým okem, které je nějak ustrojené. Zvířata nebo hypotetické smyšlené bytosti mají citlivější smysly a dokážou vidět jinou realitu. V jakém světě tedy žijeme?
Tento problém pohání celou evropskou filosofii a dal vzniknout i spekulativnímu realismu, který otázku ontologie oživuje. Pokud nemám přímý vztah k realitě, co o ní vůbec mohu vědět? Mám se do skutečnosti ponořit, nebo se od ní oddělit a spekulovat o realitách hor, řek či zvířat? Plyne z toho poučení, že nikdy nejsme dostatečně citliví ke své realitě a okolí. Senzitivitu musíme neustále cvičit, nepřestat ji hledat.
filosof a pedagog AVU Václav Janoščík
COOLna 
Napsat komentář