Když se v roce 2008 zhroutil v Americe realitní trh, přispěchal stát, aby lidem pomohl. Aby pomohl těm, kdo byli v nejvyšší nouzi. Tedy manažerům a akcionářům bank. Takzvaní obyčejní lidé si museli pomoct sami. V České republice se v důsledku krize hroutí živnostníci a malé firmy, ale naše vláda přemýšlí, jak zachránit aerolinky, které vlastní z poloviny Čína a z té druhé miliardář a přítel premiéra.
Už je to sedm let, co tehdejší mimoparlamentní vůdce „akce nespokojených občanů“ Andrej Babiš prohlásil: „Malé a střední podniky – to jsou klišé a kecy. My potřebujeme podporovat velký průmysl, který tu má tradici.“ To byl říjen 2013. ANO tehdy bylo s šestnácti procenty v preferencích druhé za ČSSD s šestadvaceti.
A pravdou je, že se u nás podporuje především velký průmysl, velcí zemědělci, velké elektrárny, velké přehrady a vlastně cokoliv, co je dost velké, jako třeba letecká společnost nebo naše vládnoucí vrstva miliardářů.
Česká krajina a politika dnes vypadá, jako by ji řídil Stalin. Pomalu se blížíme oklikou ke stavu, kdy bude Česko tvořit jedno gigantické pole, energii bude dodávat jeden obří jaderný reaktor a vodu přehrada, která zatopí čtvrtinu země.
Živnostníci, ta drobná chamraď, kterou si zatím neochočil žádný koncern, dostanou v krizi pár stovek na shnilé brambory. Ostatně slovy ministryně spravedlnosti Marie Benešové „mají mít vatu na přežití“. Korporace jako Smartwings žádnou vatu nepotřebují. Mají státy a jejich daňové poplatníky.
Polovinu Smartwings vlastní 18. nejbohatší Čech a premiérův přítel Jiří Šimáně a druhou polovinu přes společnost Citic totalitní Čína zavírající své občany do koncentračních táborů. Tu zastupuje Jaroslav Tvrdík.
Je to symbolické v mnoha ohledech. Vždyť cestu Českých aerolinií do soukromých rukou započal svým řáděním v jejich čele právě Jaroslav Tvrdík, kdy měl řídit společnost operující na globálním trhu, aniž by uměl anglicky. Tvrdík vystřídal v roce 2004 ředitele Miroslava Kůlu, který mu firmu předával s plusovým rozpočtem. Tvrdík dokázal aerolinky během pouhých dvou let v jejich čele zadlužit – nákupem nepotřebných letadel, flotily služebních limuzín pro manažery nebo 330 miliony korun za tzv. poradenství.
Na konci roku 2005 napsaly odbory ČSA dopis premiérovi Paroubkovi, kde ho informovaly o diletantském řízení společnosti, které se podle nich řítí strmě k zemi. Čas jim dal brzy za pravdu. Paroubek Tvrdíka stáhl a udělal z něj volebního manažera ČSSD. A šel k zemi stejně jako letadla. Vláda se nakonec předlužené letecké společnosti zbavila. Dnes stojí Tvrdík na straně čínského státu a lobbuje za to, aby aerolinky zachránil stát český.
Nápad zachránit zrovna leteckou společnost zapadá do politiky malé země, která si libuje ve velkých věcech. Myslet ve velkém a největším je základem politiky již od roku 1948, kdy odstartovala éra rozorávání mezí, stavění oceláren a budování velkých družstev. Tato éra už nikdy neskončila. Jen dnes nemáme podniky státní, ale soukromé. S vrstvou miliardářů, která žije ze státních dotací. A když se soukromému náhodou nedaří, stát přijde a pomůže vám – pokud jste dost velcí. Korporátní kapitalismus je u nás v souladu s mentalitou vládnoucích normalizačních inženýrů, pro které je každý problém řešitelný betonem a nejnižší finanční jednotkou miliarda.
Když budeme myslet ve velkém, budeme sami větší, zdá se. A tak se třeba v energetice ignorují všechny možnosti kromě stavby dvou jaderných bloků. Decentralizace, malé nezávislé zdroje, chytré sítě? Zapomeňte. Nejsme žádné prťavé Dánsko.
Malé farmy pečující o svá pole a krajinu s péčí dobrého hospodáře? Jsme snad Rakousko? Český venkov si rozparcelovaly obří agroholdingy, válcující nekonečné lány polí těžkou technikou a pesticidy více, než tomu bylo za minulého režimu. A vláda lobbuje v Bruselu, aby dotace mířily nadále k těmto obřím koncernům.
Současnou výzvu vědců napříč kontinentem, aby dotace zemědělcům byly navázány na stav půdy, vody a biodiverzity a zastavila se tak likvidace krajiny pro budoucí generace, zůstane u nás zcela jistě bez odezvy: „Na degradované půdě se nebude dát nic pěstovat, nejlepší ji bude zatravnit a ona se bude desítky až stovky let vzpamatovávat. Ale toho už se my nedožijeme,“ říká k budoucnosti, kterou pro nás prosazuje vláda Andreje Babiše, profesor Jakub Hruška z Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd ČR. Naše děti by tady možná žít i chtěly, ale nebude jak.
Když se u nás řeší sucho, přeskočí se všechny ty drobnosti, jako je zadržování vody v krajině, které je sice násobně účinnější než cokoli jiného, ale bylo by kvůli nim potřeba rozdělovat pole, budovat remízky – a ty jak známo nelze postavit z oceli a betonu. Přehrady sice budou prázdné, ale zato obrovské, a tomu čeští politici rozumějí.
Podobně to ostatně dopadlo s nákupem roušek. Stát ignoroval malé české firmy nabízející své výrobky a usiloval o dohodu s Čínou, „protože to neumím sbírat po desetitisících od několika desítek dodavatelů…“, vysvětlil nám na konci března ministr vnitra ve slušivém červeném svetru. Miliardy za zdravotnický materiál tak neproudí k malým a středním firmám, ale přes pofidérní prázdné schránky neznámo kam.
Neodpovídá představě světa technokratů, ve které platí, že čím větší, tím lepší, a že každé řešení musí být ideálně gigantické a betonové. Svět živnostníků, drobných farmářů a malých firem je pro ně nesrozumitelný jako mraveniště před deštěm. Proč nemůže existovat místo tisíců mravenců jeden obří mravenec?
Česká krajina a politika dnes vypadá podobně, jako by ji řídil Stalin. Pomalu se blížíme oklikou ke stavu, kdy bude Česko tvořit jedno gigantické pole, energii bude dodávat jeden obří jaderný reaktor a vodu přehrada, která zatopí čtvrtinu země. Ve skutečnosti však budeme mít spíš reaktory, které se nikdy nedostaví, přehrady, které se nenaplní a krajinu, která bude mrtvá – stejně jako budoucnost této země řízené normalizačními inženýry.
Ale budeme mít své aerolinky. Naše děti tak budou moci létat nad zemí a obdivovat dědictví svých otců a matek – poušť uprostřed Evropy.
Stanislav Biler, sociolog
COOLna 
Napsat komentář