Někdo hovna vytahuje z ucpaných stupaček, někdo je celej život poslouchá. Smutnými ženskými hrdinkami dělnické třídy bez stálé pracovní smlouvy jsou zase ženy za barem. Slyšely a viděly už všechno.
Osobní vlak nabízí nevídaný možnosti. Od voyerských odposlechů cizích rozhovorů, kde se dozvíte víc než z facebooku, přes rychlý debaty se samozvanýma aktivistama až k nevídaným adrenalinovým zážitkům ve formě onanujicích dědků nebo polonahých opilých holek tančících v kabině mašinfíry posledního večerního spoje.
Chudina potřebuje někoho, kdo by je utěšil a nabídl dokonalý život už na tomto světě. Naštěstí pro svět špatně placených dvanáctihodinových směn existuje spousta uměleckých idiotů, kteří tuto představu naplňují po okraj. Hrají a zpívají o problémech lidského života, aby ti, kteří nemají problémy, ale skutečný průsery, se po večerech cítili míň v prdeli.
V tělocvičně poskakují do rytmu ženy středního věku narvané v úborech. \“Chlapi aspoň chápou, že je to od čtyřiceti v piči a jfou na pivo,\“ komentuje jeden z nich marnou snahu o lepší postavu.
Práce v korporacích většinou nepřináší příliš morálního naplnění. Pocit \“dělám něco užitečnýho\“ však ti slabší z nás potřebují.
Projekty se dřív proměnily v job za normální peníze a život šel tak, jak bylo naplánovaný. Dneska dorůstají do středních let ti, kterým se toto nikdy nestane. Živit se něčím podřadným a považovat se přitom za něco lepšího, bude nedílnou součástí jejich života už na furt. Za barem dneska potkáte nejen výtvarnice, které dělaj super obrázky na cappucino, ale i designéry nábytku nebo experty na chov sladkovodních ryb.
\“Potřebuju se prostě vyjadřovat.\“ Tahle slovní figura nejde použit pro všechny typy drobných úspěchů. Těžko budete někomu namlouvát, že vykupování pozemků pro nové hypermarkety je odrazem vašich autentických uměleckých sklonů a že se vaše ČV na stole personalistky Tesco store ČR objevilo \“úplně náhodou\“. Tenhle žvást je naopak vhodnej pro mírně úspěšný umčaře a teoretiky. Usilovný lezení do prdelí důležitejch kulturních hodnostářů a proležený noci ve snaze ze sebe něco vyblít a konečně proprazit, aby si někdo zapamatoval vaše jméno, se dají vždycky převyprávět jako výraz toho nejniternějšího já, které prostě musí ven a jinak to ani nejde. Kariérismus je tak vyloučen ze hry a můžete se dál nechat unášet predstavama o vlastním všechnovpičismu a vnitřní svobodě.
Neúspěšných umělců bývalo vždycky dost. Teprve masové vysoké školství dalo této okrajové skupině hrozivé rozměry. Neúspěšní umělci a intelektuálové dnes tvoří celé stolní kolektivy, jimž většinou předsedají absolventi uměleckého oboru, kteří nenašli uplatnění. Na rozdíl od dělníků z fabrik a dělníků ze stavby spolu nedokáží umělci s intelektuály v klidu žít u hospodského stolu v míru.
To, co umělec vytvoří, intelektuál vždycky shodí. Ve všem vidí nadbíhání povrchnímu publiku nebo umělecké elitářství. V kritice sebeuměji vytvořeného díla se intelektuál uchyluje k zákeřnostem, může šáhnout po politice, estetice a když mu teče do bot, tak i po morálce.
Tam, kde potřeboval F. X. Šalda deset stran vyčerpávající analýzy uměleckého díla, vystačí si dnešní intelektuál s konstatováním, že \“to není sochař, ale normální piča, co se nechá platit ČEZem\“.
Umělci se naopak intelektuálům smějí mně pro mě jejich naprostou levost. Správný intelektuál totiž kromě mluvení nic neumí. Někdy se během hádky ukáže, že intelektuál neumí mluvit a umělec neumí tvořit, což vzájemnou nenávist posílí na maximum.
Aby se neshodili, nedívají se dnes intelektuálové raději na televizi vůbec. To umělci sjíždějí v telce snad úplně všechno. Čtou Blesk, posílají smsky do televize a ke všemu z toho mají jeste legraci.
Oblast, v níž intelektuálové vzdorují vývoji nejúspěšněji, je móda. Stále dávají v oblíkání přednost urcitemuasketismu a své zvyky mění jen pomalu.
Naopak umělci jsou ochotní rozebírat svoje extravagantní ohozy dlouhý hodiny, bombardováni arogantními úšklebky intelektuálů od vedlejšího stolu.
Ani ve výběru chlastu nedokážou najít umělci a intelektuálové vytouženou shodu: po překročení určitého věku a hodiny se obě skupiny drží svých zavedených značek. U intelektuálů to bývá desítka, umělci do sebe klopí spíše slivovice a tulamorky.
Ve výsledku se však umělec s intelektuálem vykoupou ve stejné stoce: zatímco intelektuál bagruje zakladfy nového multifunkčního nákupního centra, umělec vymýšlí jeho logo a znělku pro rádio.
Ezopandemii se už dlouho snaží vysvětlit odborníci neuroticky se probírajíc vousy ve studiu na ČT24, zatímco jejich manželky sedí s nohama do krizi uprostřed kruhu z vonných tyčinek a myslí na to, jakej je jejich vyššíma silama nepolíbenej starej debil a impotent. Ani ta nejdokonalejší studie na téma náboženské vakuum v ateistickém Česku, ztráta smyslu života v odcizujícím kapitalismu nebo nedostatek pohybu v přírodě při sedavém zaměstnání naši touhu po vysvětlení této tak rozšířené debility neuspokojuje. Aspoň určitou odpověď na otázku \“Proč ezo?\“ nakonec neposkytli vědci, ale Hana Zagorová v písničce Je naprosto nezbytné. Autor textu vystihl jedinou větou, co se honí v hlavě všem měšťačkám, který věří, že zakoupením krystalku správné barvy se vše v dobré obrátí. \“Je naprosto důležité, abych byla šťastná,\“ je začátek i konec úvahy o životě milionů ezopičí.
Kde je nabídka, je i poptávka. V Česku počet lidí, kteří chtějí iluzi štěstí za každou cenu, neustále stoupá. Proč je nezkasírovat, za 10 700 na víkend můžete pomocí Oshovy meditace napravit partnerský vztah, který jste posledních deset let ojebávali nezájmem, leností a neochotou shodit aspoň jednu pneumatiku.
Kdo nemá love na tyhle ezoterické varianty luxusních zájezdů, případně nemá Facebook, aby se o nich dozvěděl, může si dopřát trochu toho štěstíčka na starém dobrém telefonu. Za sedmdesát korun na minutu se člověk dozví, že všechno bude dobrý, případně že ho v šedesáti začne bolet žlučník. Kromě štěstí potřebují lidé vědět, že je všechno tak nějak pod kontrolou a že nemá cenu sebou plácat mě proti mně proudu energie vesmíru, stačí si to nechat spočítat.
Pravidlem šťastné ezopiče je odstřihnout se od všeho, co by mohlo narušit jemné předivo štěstí včetně všech lidí, kteří v člověku vzbuzují emoci \“Ne-ne!\“. A tak spolu klidně přestávají mluvit sourozenci, partneři, přátelé. Nebe totiž musí být za všech okolností blankytné.
Ezo rozhodně není jenom tématem debat prodavaček o krátkých pauzách v hypermarketech. Naopak, tyhlety ženský mají většinou přízemnější starosti než autenticitu duchovní cesty.
Stejně jako každej jinej produkt má i ezo svůj low a high-end. Sledovat během halucinogenního rauše začátek i konec lidské civilizace a Mléčnou dráhu rodící se z vesmírného prachu by chtěl každý, většině z nás však zbývá jen sledovat odraz vlastního utrápeného obličeje v tlustých brýlích kartářky za litr.
Výhodnější než ezo je z hlediska poměru Kč/ minuta alkohol. S chlastem v krvi se dá prosvištět životem jako příslovečný nůž máslem, stačí si pečlivě udržovat hladinku a nezapomenout se najebat i na smrtelným loži. Jednou z mnoha zbraní, kterou alkohol nabízí, je pocit důležitosti, který propůjčuje každýmu, kdo s útrpným výrazem svírá v ruce sklenici. A jak ví každý alkoholik přisedávající si k cizím stolům, vlastní důležitost je polovina štěstí.
V boji s depresema má sice chlast horší skóre než v potírání úzkosti, ale i na tom se dá zapracovat. Stačí se na všechno vysrat a jen blabolit:\“Kdyby mě bylo zase dvacet, ale ne, třicet, ale ani to ne, stačilo by mi pětatřicet…tak já bych věděl co se životem, já bych věděl, jak bejt šťastnej,\“ rozjímá stařec, kterej se celej život kurvil a chlastal a zůstalo po něm hovno stejně jako po všech ostatních.
Přes všechny životní komplikace, který způsobuje, nabízí Velký Démon Alkohol tu největší útěchu ze všech – slastné zapomnění, ve kterém nakonec v míru usne i ten nejprochcanější nešťastník, ať už trpěl úzkostí, depresí čí jen nenaplněnou druhou mízou.
Jiní na to jdou přes zdraví. Pobíhání po parku zbavuje tuků nejednu snaživou piču, která zajídá úzkost a stres během pracovních dní.
V desátých letech v Améru začaly znuděný middle class paničky ulehat na sofa u psychologů a v poloze vleže si stěžovaly na nešťastnej nudnej život. Dokázaly říct hovno o tom, co je vlastně sere, a chtěly od absolventů Harvardu, aby jim to řekli. Zenský v Československu v tý době šly do fabrik a kdyby se jich někdo zeptal, co je sere, řekly by mu to i ve stoje. Člověk je v piči více méně za všech okolností, pokud má navíc vagínu, je to ještě o chlup horší. Přesto se několik chytrých hlav rozhodlo zkusit zjistit, kde se všechny ty sračky berou. Junga, Fromma, Adlera nebo Frankla se ale nikomu naštěstí číst nechce, a tak se stejně člověk dozvídá všechno o své duši z Mojí psychologie.
Tvrdý pokyny ohledně cvičení jsou nakonec uzavřený sladkou tečkou – receptama na nejlepší cukrovinky. Nažrat se je asi taky jedinej požitek,kterej stárnoucím ženám zbývá.
Být hodná holka znamená nesmát se ničemu zlému nebo ošklivému. Hodný holky mají za to, že jsou lidé, ze kterých se sranda nedělá (postižení, Havel, holocaust).
Hodné holky uvěřily tomu, že proti hnusu světa je třeba bránit se tím, co umí nejlíp – být hodné. Později se z nich stávají babičky okradené exekutory, pro které mají jenom rezignovaný povzdech: \“Každý přece musí něco dělat.\“
Druhým nejrozšířenějším typem nudných žen jsou Pečovatelky. Na nich se podepsala výchova matek, které i po narozeninovém obědě dcerám vysvětlují, jak nejlíp skládat nádobí do myčky.
Společnost by nemohla fungovat bez Obdivovatelek mužů. \“On je strašně specifickej, víš\“ otálí chvilku Obdivovatelka s vyprávěním o svým novým klukovi.
Dál najdeme Spokojený holky. Jsou prostě spoko.
Nesmíme zapomenout na Sobecký krávy.
Štafetu v probouzení touhy po všem, co vidí, přebírají od rodičů v pozdějším věku časáky. Povinností okolí je jejich záliby financovat.
Solí země i rodiny jsou Konformistky.
Konformistky ale moc dobře vědí, že \“vyrušováním to začíná a polepšovnou končí\“.
COOLna 
Napsat komentář