Těžká krize není to, že jsme před týdnem přišli na nevěru. Je to hodně úmorný, náročný, těžký a dlouhodobý stav plný potlačených emocí. Otevřít to všechno, chvíli to nechat prodýchat, prožít veškerou bolest a překvapení, co všechno se schovává pod povrchem, to je těžké hlubinné setkání.
V tu chvíli si oba mohou říci, že se trápí.
Když se v terapii vytvoří dostatek bezpečí, najednou dochází k růstu odvahy se na věci jednoho i druhého podívat nějak jinak. Někdy to vypadá jako prozření: „Aha, ty to máš taky? To je mi líto. Proč jsi mi to neřekl?“ Přichází spousta zajímavých a překvapujících momentů. A ty mohou znova propojovat lidi, kteří dosud byli jako na dvou opuštěných ostrovech. Konečně tomu rozumíte, konečně v tom nejste sami, konečně s tím třeba i můžete začít něco dělat. Ale pravděpodobnost, že jim to vyjde, že se nerozejdou? To vám nikdo neřekne. Je to vabank. Záleží na mnoha faktorech, okolnostech, odvaze, ochotě, odolnosti i víře.
Všichni jsme „odborníci“ na naše partnery, všichni máme spoustu hypotéz o tom druhém. Málokdo na světě je tak ochotný nám pomoci k růstu jako náš partner. Málokdo to s námi myslí tak dobře jako náš partner. Málokdo nám přinese tolik poznatků, postřehů a inspirací k našemu růstu jako náš partner. Pokud nám osobně seberozvoj nefunguje, nemůže pomáhat ani partnerství. Nevěřím v to. Tak jako čím dál méně věřím, že pouhý seberozvoj jednoho z partnerů může navodit velké změny ve vztahu. Často spíše sleduji, že pokud jeden roste příliš, tak to druhého ohrožuje a jeho ochota je ještě menší. A tak se nůžky otevírají a vztah se dostává na hranu svých udržitelných množností. Seberozvoj je krásná věc, která na začátku často bolí, ale nepříjemnou daní je, že se nedá reklamovat, že se nedá vrátit.
Když se s partnerem odcizíme, veškerou energii spotřebováváme na to, co se děje nám samotným. Čím více jsme v pocitu ohrožení, tím silněji se spouští obranné mechanismy a citlivá vztahovost se ztrácí. Čím více jsme v oddálení či odcizení, tím více ztrácíme empatii a schopnost aktivně naslouchat svému protějšku. A naše chování bývá často neadekvátní tomu, co se děje uvnitř. Cítíme se frustrovaní, smutní, nedocenění, neslyšení a nevnímaní. Ale my sami s partnerem nemluvíme. Nebo na něj křičíme a vyčítáme. Spirála úpadku roztáčí svou dynamiku.
Komunikace je jen nástroj. Mnohem důležitější je třeba sebereflexe, sebeuvědomění, kontakt se sebou, schopnost zacházet s odlišností, s negativními emocemi, se zklamáním, strachem, frustracemi, odvahou dovolit si být zranitelný… Pokud toto nemám, nemá příliš cenu se zabývat komunikací.
Důležité je propojit se v těch dvou světech, protože ten druhý možná potřebuje zase něco jiného. A jak to uděláme, abychom se mohli propojit? Co pro tebe mohu udělat, i když to třeba není úplně mou přirozeností? Třeba Gary Chapman popsal v knize Pět jazyků lásky, jak různí partneři mají různé způsoby uspokojení potřeby blízkosti či lásky. (Kniha popisuje pět různých způsobů, jimiž lidé projevují lásku: slova ujištění, pozornost, dávání darů, skutky služby, fyzický kontakt, pozn. red.) Pokud budeme na druhého aplikovat svůj jazyk lásky, který mu není vlastní, nabijeme si hubu. Potřebujeme zjistit, jaký je jeho jazyk lásky a jak to v tom vztahu sladit dohromady. Znova je pro nás důležitější individuální jedinečný příběh jednoho a druhého než nějaké obecné stereotypy.
Není snad kniha Pět jazyků lásky jednou z těch příruček, které dávají jednoduchý návod?
Ne, když ji nebudete brát jako pravdu či jako nositelku správnosti. Je to jen jedna ze zajímavých inspirací o alchymii v partnerských vztazích. Ten koncept je užitečný, často lidem otevře oči. Já mohu své partnerce pořád kupovat spodní prádlo, objímat ji a tahat ji do postele. A konečně pochopím, proč je tak odtažitá – protože nemá jako primární jazyk lásky fyzický dotyk, ale pozornost. Aha! Ale hlavní je vrátit se od té knížky zpátky k sobě: jak to mám já a jak to máš ty. V knihách najdeme jen konstrukty, zjednodušeniny. My potřebujeme být živí na vlastní zahradě.
Jak na to?
Pořád se říká, hlavně spolu komunikujte. Ale důležitější je naslouchat. Když se naučíme naslouchat, ovládneme základní složku komunikace. Pokud neumíme naslouchat, můžeme komunikovat, jak chceme, ale je to průšvih. Můj svět je můj svět, ale není to my. Ten druhý má svůj svět, svá očekávání a prožitky. Pokud se nenaučíme mezi těmito světy pendlovat, každá komunikace skončí konfliktem, nepochopením, prázdnotou, pocitem ohrožení nebo pocitem, že ten druhý mi něco vyčítá. Pokud se nenaučím unést těžké emoce, nemůžu unést ani to, že můj partner mluví o svých zklamáních, a vezmu to jako výčitku. Mluvení je nástroj, ale pod ním potřebujeme mít základní kameny: práci s emocemi a práci se vzájemnou odlišností.
Co znamená práce s odlišností?
Základní stupeň vztahovosti je, že když se mi ve vztahu děje něco nepříjemného, řeknu partnerovi, že za to může on. To je to nejjednodušší, sdělit druhému, že mě štve, protože dělá to a to. A když to samé udělá i můj protějšek, skončili jsme. Jsme u toho, že „ty jsi nějaký divný, tebe vůbec nezajímá, když ti říkám, co mi způsobuješ“. Lepší by bylo ptát se sám sebe: „Proč se mi tohle děje? Co je to za mé vlastní projekce, přenosy, vzorce? Proč se takhle cítím, když on dělá tohle?“
psycholog Pavel Rataj
COOLna 
Napsat komentář