COOLna

Nemůže. Už je zřejmé, že se nejedná o krátkou epizodu. Pokud slyšíme, že se New York z této apokalypsy vzpamatuje v září, anebo že v karanténě už jsou miliardy lidí, pak není cesty zpět. Svět bude jiný. I když nás politici žádají dodržovat přísná opatření proti šíření viru proto, abychom se co nejdříve mohli vrátit k obvyklému způsobu života, nevrátíme se už k němu. Zkušenost, kterou teď prožíváme – a nejedná se o nic menšího, než je kolaps globalizace – nás změní, otevře nám oči. Přišli jsme o iluzi věčného růstu, ale také o iluzi nesmrtelnosti. Něco z toho, co bylo, už nebude možné, něco už nebudeme chtít. Změní se naše priority. Procházíme restartem systému. Společnost nezkolabuje. Z chaosu a přetížení, kterým systém trpěl před příchodem pandemie, se vrátí do „původního“ nastavení. Psychologicky se vrátíme v čase.Asi bychom se měli začít zamýšlet nad tím, jaký ten svět po pandemii vlastně bude. Pro začátek zůstaňme doma. Před rokem 1989 jste patřil k bojovníkům za svobodu, poté jsme svobodu získali, třicet let jsme se učili s ní nakládat, řekněme trochu pateticky „nacházet v sobě odpovědnost“, ať už si pod tím slovem představíme cokoliv. Co nám ukázalo vše, co se děje kolem koronavirové pandemie, o svobodě a odpovědnosti české společnosti?

Myslím, že vždy je od čeho se osvobozovat. Před třiceti lety nás tížila nesvoboda politická, cenzura a autocenzura, omezená možnost se svobodně realizovat anebo cestovat. Nyní nás tíží enormní ekonomický tlak a směs hedonismu a cynismu. Postmoderní liberál je egoistický narcis, elitář, který se stal problémem sám sobě. Následkem rozevírání nůžek mezi chudnoucí pracující chudinou, stagnující střední třídou a hrstkou bohatnoucích boháčů – společnost ztratila sociální dynamiku i nápadně zhrubla. Zmiňujete-li odpovědnost, pak se počítala odpovědnost za sebe sama, ve smyslu, že každý je svého osudu strůjcem, a když se mu nedaří, je to jeho problém a dobře mu tak. Je zajímavé, že koronavirus, který nás připravil o svobodu pohybu, vyhnal nás z úřadů, ze škol, z továren i z nákupních center, zcela předefinoval naše chápání odpovědnosti a v té vnější nesvobodě nás ze dne na den učinil ohleduplnějšími, solidárními, odpovědnými k druhým. Je to reakce spontánní, nejspíše v této intenzitě dočasná, ale o svobodě, na kterou se ptáte, to hodně vypovídá. To, na co jsme vedeni strachem o život rezignovali, nebyla svoboda, nýbrž svévole. Té není žádná škoda.Ta otázka se nabízí i z celosvětového hlediska. V posledních letech se pořád mluvilo o tom, na co má kdo právo, dokonce se objevil odborný termín „kultura nároku“. O to větší teď musí být náraz, když tito lidé musí dodržovat pravidla. A v některých zemích se to zjevně ukazuje jako problém, dokonce i v Itálii, kde lidé měli smrt vyloženě před očima, tak celkem masově porušovali zákazy. Myslíte, že to nějak změní uvažování lidí, doposud zvyklých na svá „práva“?
Věřím, že ano, neboť nyní zjišťujeme, že jsme si nárokovali zbytečnosti, věci a požitky, bez kterých se lze obejít, které nás nečinily lepšími ani šťastnějšími. Nárokovali jsme si něco, co mělo zaplnit prázdnotu, jež zůstala po hodnotách, tradicích či po zvyklostech, na které jsme lehkovážně rezignovali. Stručně řečeno, rezignovali jsme na pud sebezáchovy a na zdravý rozum – a nárokovali jsme si právo chovat se nestřídmě, neekonomicky a deviantně. Navíc na dluh. Umím si představit, že se v duchu módního retrostylu stanou sexy přísloví našich předků, jako bez peněz do hospody nelez, lepší vrabec v hrsti než holub na střeše, neopouštěj jisté pro nejisté, a možná dokonce i přísloví, že řemeslo má zlaté dno.

Víceméně všude ve světě zaznívají názory, že hlavní obětí současné situace bude otevřený svět. Ať už fyzicky, že státy budou zpřísňovat pravidla pro mezinárodní cestování, nebo mentálně v podobě zpochybnění všemocnosti a výhodnosti konceptu globalizace. Četl jsem k tomu i postřeh, že i ti nejzarytější „světoběžníci“ v situaci, kdy propukla epidemie, sháněli letenky na nejbližší letadlo, aby byli co nejdříve „doma“. Souhlasíte s tím, že po krizi se dočkáme „lokálnějšího“ světa, kde se bude trochu více hledět na to, co je vedle nás, a trochu méně na druhý konec světa? Mimochodem, už před propuknutím epidemie jsem zaznamenal názor (v Česku třeba od ekonoma Milana Zeleného), že příští éra nepochybně bude „lokálnější“. Není tedy pandemie jen urychlením trendu, který by možná pozvolněji nastal i bez ní?
Poctivé bude předeslat, že na to, co vám odpovím, by měl laskavý čtenář pohlížet jako na přání, které je otcem myšlenky. Už dlouho mám za to, že globalizace je cesta do pekel, negativa globalizace že dramaticky převažují nad výhodami – a budoucnost že je v lokalizaci, v soběstačnosti nejen zemí, ale i regionů, okresů. Vycházím z toho, že žijeme především ve své obci, ve své zemi a je přirozené a demokratické, když o sobě můžeme lokálně rozhodovat.

Tato krize jasně ukázala, že Evropská unie, která umí skvěle řešit problémy, které sama vymýšlí, je nám platná jako mrtvému zimník, když jde o život a je třeba řešit problémy reálné. EU nám může být k užitku tehdy, když se z byznysového projektu, kdy moderují lobbisté nadnárodních korporací, stane servisní organizací svrchovaných států, které usilují o mírovou koexistenci. Není praktické, aby se nám Brusel pletl do života. Nedivil bych se, kdyby tato krize vedla ke vzniku zcela nové, jednodušší a racionálnější evropské organizace.
Na úvod by měl být rozpuštěn Evropský parlament, a veškerá rozhodnutí Evropské komise by měla podléhat jednomyslnému souhlasu Evropské rady, kterou tvoří hlavy členských států a předsedové vlád. Nejlépe retroaktivně, odteď. A od Evropské rady bychom měli chtít jediné: Mír.

Ať skončíme optimističtěji. Ve vypjaté situaci se ukazuje neuvěřitelná nápaditost českých firem, vědců, ale i obyčejných lidí, kteří dokáží přicházet s originálními řešeními prekérních situací. Mně to přijde jako úžasné probuzení českého kreativního ducha, o kterém jsme si v poslední době mysleli, že už jsme ho ztratili. Může toto poznání probudit lidi a třeba i celou společnost k něčemu dalšímu, s čím by v onom „světě po koroně“ mohli uspět?
Sdílím s vámi optimismus. Ono je to tak, že ve výjimečných, nestabilních situacích se uvolňuje energie, kterou jinak v lidech dusí stabilita režimů, ať už šlo o reálný socialismus, anebo dnes o globální kapitalismus. Když se uvolní prostor pro kreativitu, jsme najednou šikovní, vynalézaví a také neobyčejně a nakažlivě vtipní.
Samozřejmě se i nyní najdou lidé nenávistní, zapšklí, kteří tu atmosféru soudržnosti v maléru, který si nikdo z nás nevymyslel, kazí. Jsou zde ale zatím spíše jako výjimka potvrzující pravidlo a řekl bych, že jsou spíše trapní než nebezpeční. Hlavním důvodem, proč bych nerad na koronavirus zemřel, je zvědavost, jak po této krizi využijeme šanci zlepšit naše životy a náš svět. Protože na to máme.

novinář a písničkář Ivan Hoffman