COOLna

Bakalomédia, Babišomédia, Křéťomédia. Na skutečnost, že je český mediální trh rozdělený mezi několik málo českých miliardářů a finančních skupin, jsme si už zvykli. Dokud se naráz do politiky a do médií nevrhnul Andrej Babiš, často to ani nebylo považováno za problém. O podobě médií má přece rozhodovat trh stejně jako o všem ostatním. A taky to dělá. Korporace mají svoje zájmy, svoje média, PR agentury a svoje politiky, akorát Babiš tuto neoliberální dělbu moci narušil tím, že je sám sobě politikem.

Co zatím v Česku působící korporace a jejich majitelé nemají, jsou veřejné univerzity. Nebankovní společnost Home Credit jakožto „Hlavní Partner Karlovy Univerzity“ nakonec vyvolala takový odpor, že sama raději od smlouvy s univerzitou odstoupila. Vytvořit si pozitivní mediální obraz se jí nepovedlo, naopak se znovu začala propírat neslavná (a často i nelegální) praxe této společnosti, vazby jejího majitele Petra Kellnera na Čínu a na českou politiku a celá PR operace se obrátila sama proti sobě.

Pár dní předtím uklidňoval ve zprávách Seznamu akademickou obec – zejména sinology z Ústavu dálného východu kritické k současným komunistickým vládcům Číny a jejich vlivu na Česko, uplatňovanému mimo jiné i skrze Kellnerovu PPF, mluvčí nebankovní společnosti Home Credit Milan Tománek: „Nechápu, proč by se měli něčeho bát. Jsou paranoidní.“ A rovnou pracovníky ústavu vyškolil s tím, že špatně pracují se zdroji. Pokud by ale akademici neměli důvod k obavám, zůstává otázkou, co klauzulí o dobrém jménu Karlova Univerzita Home Creditu vlastně slibovala.

Ve Weissově komentáři jedna smutná pravda: peníze oligarchů, tedy superbohaté 0,1 procenta společnosti se objevují všude a málokdo zůstane po troše googlování čistý. Oxford bere od Sekyry, tak proč by Karlovka nebrala od Kellnera, vzkazuje cynicky Weiss. A Bakala přispívající na Havlovu knihovnu přece není o nic lepší než Kellner, který dává peníze Klausovi. Zkrátka, svět ovládá oligarchie a nezbývá než se s tím smířit. Bez peněz to nejde v žádném oboru. Sport, věda ani umění se bez nich neobejdou. Média, think-tanky, umění a univerzity jsou pak obzvlášť lákavé, protože zde se nedělá jen dobré jméno donorovi, ale vytváří se i veřejné mínění a formulují se témata a otázky, kterými se společnost zabývá.

Peníze se čím dál rychleji hromadí v rukách čím dál menší hrstky superbohatých. Některé země tomu odolávají lépe, jiné hůře, ale celkový trend je jasný. Propastná majetková nerovnost se stává jednou z hlavních charakteristik současné společnosti. Nesouměřitelná nerovnost přitom není statickou skutečností. Naopak, obrovská kumulace majetku a moci v rukou pár desítek vyvolených má svoji dynamiku a ovlivňuje podobu života neprivilegovaného zbytku. Moc současné oligarchie se rozpíná do oblastí, které jsme ještě před pár lety považovali za veřejné, nebo jsme alespoň s nějakou formou jejich veřejného působení a vlastnictví počítali. S tím, jak roste majetek a moc superbohatých, se pochopitelně zvětšuje i jejich potřeba ovládat veřejný život a veřejné mínění, které by se mohlo stát překážkou pro jejich zájmy. Obrovské peníze, které jsou potřeba na provoz médií nebo umělecké galerie, jsou přitom z hlediska oligarchů jen drobnými, a investice se tak vyplatí.

V příbězích z utopického kapitalismu se můžeme dočíst o tom, jak nikým neregulovaní boháči financují bohulibé aktivity. Univerzity, důchody, věda, sociální služby pro potřebné, to všechno by bylo, jen kdyby byli dobráci s penězi zbaveni daní a regulací. Kdo by neměl na jídlo, půjčil by si u Home Creditu, a z úroků by pak Petr Kellner něco přihodil třeba matematikům. Také korporátní dystopie, ke které směřujeme, bude čím dál více záviset na penězích těch několika málo lidí „nahoře“, bez nich nepůjde nic.

Přesto – jak vyplulo na povrch v kauze Home Creditu – už teď Petr Kellner skrze své společnosti financuje některé projekty univerzity. Kromě lepšího jména v očích veřejnosti mu to umožňuje prosazovat svůj pohled na věc, což se děje třeba i na česko-čínských konferencích financovaných skupinu PPF. Na donorství bohatých přitom není samo o sobě nic špatného – špatné je, když jako společnost vkládáme čím dál větší moc do rukou oligarchů, kteří ji pak využívají k prosazování svých zájmů skrze dobročinnost. Což je proces, který se odehrává všude po světě, ovšem ve východní Evropě probíhá v kontextu privatizací devadesátých let a historického převodu komunisty zestátněného majetku do rukou oligarchů.

Tato situace zdánlivě nemá řešení, bohatí bohatnou, kupují si politickou moc a systém jim hraje do karet. Jenže řešení existuje, a je poměrně jednoduché, byť o něm u nás už nemluví ani proputinovská KSČM, ani ČSSD vládnoucí s Babišem. Stačilo by opět výrazně zdanit extrabohaté: daň z majetku, daň ze zisku, daň z dividend, daň ze spekulace. Americký demokratický kandidát Bernie Sandres navrhuje zdanit nejbohatší Američany s majetkem nad deset miliard osmi procenty, což by do patnácti let zmenšilo jejich majetek na polovinu. A s tím by klesnul i jejich vliv. Charita ani dobročinnost v éře extrémní nerovnosti nejsou řešení. Řešením je nerovnost omezit a dát veřejným institucím dost peněz a hrdosti, aby mohly dělat to, k čemu byly vytvořeny, a nemusely za sponzorské peníze prosazovat zájmy oligarchií.