Večerní déšť – Bohuslav Reynek

Po dlouhé době déšť jako lásky šepotání,

po dlouhé době déšť teplý jako růměnec skrání,

po dlouhé době déšť jako šumot vlasů,

jako dítka úsměv bez lsti, bez úžasu,

po dlouhé době déšť jako těžké víno po nemoci,

déšť modravý a dlouhý jako dech noci,

déšť pokojný jako zrn a ovoce nalévání,

jako láska matčina, jež kojíc nad dítkem se sklání;

déšť líbezný a nasycený přetesknými vůněmi –

až se mi zdá, že to poslední déšť na zemi,

že se bojím, zda Tvář Páně v mracích pláčem se nechvěje,

zda se to slzí lítostí Boží neřinou krůpěje,

zda není ta sladká prška úsměvem na rozloučenou,

že snad se za ní oblaka ohně jak dravci za zvířátkem ženou.

Ó Bože, děkujeme tobě za milost tohoto deště.

A usínáme-li v něm na smrt, probuď nás ještě;

děti svoje, že sna vzbuď nás Bolest tvá,

doufáním svým zpevni srdce úzkostná –

než dlaň Věčná, dusíc, dolehne nám na ústa…

Ostny v závoji

Posted by:

happypecka

COOLna