Nakloň se ke mně, sestro má Smrti, a mluv mi o Bohu.
Tváří, hleď, na zem jsem prostřen a jinak nemohu,
omdlel bych žalem a steskem, patře v sladkou oblohu.
Jest obloha tak sváteční a čista, bez trhliny,
a já žádostmi jsa znaven saji útěchu hlíny
jako nízký, na stráň přitisklý keř vinný,
a k zemi mne táhnou hrozný mých smutkův i rozkoší.
Tolik jsou těžký, jistě již jest jich na nůši,
Ó skliď je, Smrti má sestro, slituj se nad duší,
jež ráda by tělo shodila, jenže nesmí sama…
Ale dotkneš-li se ty ho, shoří jako sláma,
a rozvije se má duše jako slunce zrána!
Břemene hmoty mne zhosti, osvoboď naději,
nerad se obtížen vleků, tančím já raději,
vezmi mne na lokty, sestro, s tebou jen okřeji!
Ostny v závoji
Nakloň
COOLna 
Napsat komentář