Po letech u maminky

To je ta chvíle, kdy oheň v krbu

je třeba přikrýt popelem..

Udělají to ruce tvé staré matky,

ruce, které se třesou, ale ruce,

jejichž třesení je stále ještě mírou

ubezpečení…Zkolébán jimi usínáš

a je ti dobře… Obyčej, teplo, slast a klid,

důvěrnost dechu s něčím až rajsky zvířecím,

to obdarován být i darujícím,

když ztratíš sama sebe:

popírající, že by ti bylo přes čtyřicet.

A vskutku, zavzlykáš-li k ránu,

pak je to jenom proto,

že dítě se ze sna nikdy nesměje,

ale vždycky jen pláče… Dítě!

Vladimír Holan