Černá křídla uhánějícího času jej opět zahalí.
Roland se na ni usmál. „Budeš mi chybět.“ Carline vzala jeho ruce do svých. „A ty mně.“ Stáli tak chvíli bez hnutí, pak se náhle Carlinina statečná maska zbortila a dívka se vrhla do Rolandova náručí. „Ať se ti nic nestane. Nemohla bych bez tebe žít.“ „Já vím,“ opáčil jemně. „
Vzduch byl syrový a Roland přitáhl kolem obou svůj plášť. Carline rozechvěle řekla: „Vrať se mi, Rolande.“ Tiše odpověděl: „Vrátím se, Carline.“ Pokusil se zaplašit studený, mrazivý pocit, který se vzedmul v jeho nitru, ale nedokázal to..
Roland se ozval: „Jsem rád, že se princezna rozhodla nevyprovázet nás až do přístavu. Další sbohem by už bylo víc, než bych snesl.“ „Chápu,“ přitakal Arutha. „Velmi jí na tobě záleží, panoši, ačkoliv vůbec nechápu proč.“ Roland na prince pohlédl, aby zjistil, zda si dělá legraci, a spatřil, že se Arutha slabě usmívá..
Arutha měl dojem, jako by mu rostoucí panika ždímala vnitřnosti. Znenadání jej však přepadlo zvláštní vzrušení. Vnímal, jak se jej zmocňuje nepojmenovatelný, téměř jásavý pocit. Bojoval s nadlidskou silou a jeho jediným cílem bylo udržet loď ve správném kursu. Nad ohlušujícím řevem přírodních démonů náhle uslyšel jiný zvuk. Byl to smích, jeho vlastní a Amosův smích. Smáli se běsnění kolem. Už nezůstalo nic, z čeho by mohli mít strach. Buď přežijí, nebo nepřežijí. V této chvíli na tom nezáleželo. Vše, co mohli dělat, bylo věnovat se jedinému úkolu, uřídit loď kolem rozeklaných skalisek. Každičké vlákénko jeho těla se s hrůzou svíjelo radostí, že nespočet rozporů a nejistot zmizel a veškerý smysl života se omezil na tuto nižší úroveň existence, na základní a jedinečný stav bytí. Nezbylo vůbec nic, jen tato jediná zkouška, na které záviselo všechno ostatní
Arutha popadal dech. „Chvíli jsem si myslel, že ses zbláznil.“ Amos přijal měch s vínem, který mu podával jeden z námořníků, a zhluboka se napil. Podal jej Aruthovi a řekl: „Jo, taky jsi tak vypadal. Je to něco, co zažije jen málo lidí. Je to představa něčeho tak čistého, tak opravdového, že to může být jedině šílenství. Víš, jakou cenu má život a co znamená smrt.“
Ti, kdož prožili celý svůj život na souši, tomu nikdy nemůžou úplně porozumět. Moře je primitivní, někdy kruté, jindy něžné, a hlavně vždy nepředvídatelné. Ale za nocí, jako je tato, jsem bohům vděčný, že jsem se stal mořeplavcem.“ Arutha podotkl: „A také trochu mudrcem.“ Amos se zachechtal. „Vezmi kteréhokoliv námořníka, který křižuje otevřená moře tak dlouho jako já a právě tak často stál tváří v tvář smrti, sloupni vrchní slupku a najdeš pod ní filosofa, Výsosti. To nejsou jen planá slůvka. Nejstarší známá námořnická modlitba je k Ishapovi a zní takto: ,Ishape, moře je širé a můj člun nepatrný, slituj se nade mnou.’ To vyjadřuje všechno.“ Martin promluvil tiše, téměř jakoby sám k sobě. „Když jsem byl malý chlapec a vyrůstal mezi stromy, míval jsem stejný pocit. Když člověk stojí
…vedle kmene tak prastarého, že ani nejzazší lidské vzpomínky tak daleko nesahají, také cítí, co znamená znát své místo v tomto světě.“
Ani v nejmenším nic netuší, zrovna tak jako její bratři. Až do této chvíle jsem se domníval, že jedině vévoda a snad další dva lidé vědí co a jak. Jak ty ses o tom dozvěděl?“ Amos odpověděl: „Nebylo to nic těžkého. Lidé často nevidí věci, které mají přímo před očima.“
Martin odvětil: „Ne, Amosi. Lesníci, stejně jako mořeplavci, jsou špatní manželé. Nikdy nebývají doma dlouho a tráví dny a týdny o samotě. To z nich dělá zamlklé samotáře. A ty?“ „Ne tak, aby to stálo za řeč.“ Amos si povzdechl. „Čím jsem starší, tím víc by mě zajímalo, o co přicházím.“ „A chtěl bys to změnit?“ Amos se kuckavě zasmál a zakroutil hlavou. „Nejspíš ne, Martine, nejspíš ne.“
Porovnáš-li své vidiny s ostatními, zjistíš, že se liší v mnoha podrobnostech.
…Za prvé“ – zvedl ukazováček – „ti, kteří jsou u moci, se zajímají daleko více o svou vlastní velkolepost než o prospěch Říše. A vzhledem k tomu, že se na první pohled právě oni jeví jako Říše samotná, není těžké to přehlédnout…
Co tím myslíš?“ zajímalo Hochopepu. „Pomyslíš-li na Říši, co ti vytane před očima? Dějiny vojsk táhnoucích přes širou zemi? Vznik Shromáždění? Nebo snad sled jejích vládců? Ať je to cokoliv, pokaždé přehlížíme jedinou a očividnou pravdu. Říši tvoří každý, kdo žije na jejím území, od šlechticů až k poslednímu sluhovi, dokonce i otroci, pachtící se na polích. Musíme na ni nahlížet jako na celek, ne na její ztělesnění malou, ale viditelnou částí, Vojevůdcem či Nejvyšší radou. Rozumíš tomu?“ Hochopepa byl znepokojen. „Nejsem si jistý, ale myslím… Pokračuj.“ „Jestli je to tak, potom uvaž i všechno ostatní. Za druhé – nikdy nesmí nadejít okamžik, kdy potřeba rovnováhy převáží nad potřebou růstu.“ „Ale my rosteme odjakživa!“ odporoval Hochopepa. „Není to pravda,“ oponoval mu Milamber. „Vždy jste se rozpínali, což při letmém pohledu může vypadat jako růst. Ale co se dělo s vaším uměním, vaší hudbou, vaší literaturou, vaším bádáním, zatímco vojska
…podrobovala další a další krajiny? Dokonce i osvícené Shromáždění nedělá nic jiného, než že přepisuje to, co už dávno víme. Před chvílí jsi naznačil, že mrhám časem, když hledám nové způsoby ,rozhazování energie’. A co je na tom špatného? Nic. Jen je něco špatného na společnosti, která na vše nové pohlíží s nedůvěrou. Podívej se kolem sebe, Hocho. Vaši umělci jsou celí bez sebe, protože jsem jim popsal, co jsem viděl na kresbách v mládí, a několik mladých malířů to zaujalo. Vaši hudebníci tráví veškerý čas tím, že se učí staré písně až k naprosté dokonalosti, ale nikdo neskládá nové. Stále jen vymýšlejí variace na melodie staré celá staletí. Nikdo nepíše nové eposy, básníci jsou schopni nanejvýš převyprávět ty původní. Hocho, vždyť vy jste uvízli v mrtvém bodě. Tato válka slouží jako příklad. Neměli jste k ní žádný důvod, bojujete ze zvyku, aby se určité skupiny lidí udržely u moci, aby ti bohatí mohli nashromáždit ještě více bohatství a abyste mohli hrát tu svou Velkou hru. Ale co vás to stojí! Tisíce zmařených životů každý rok, životů těch, kdož jsou Říší, jejích občanů. Říše je lidožrout, polyká vlastní muže.“
Hochopepa se obrátil k Shimonovi. „Pochopí toho muže někdo? Postavit si takový zvláštní dům!“ K Milamberovi pokračoval: „Příště mi snad sdělíš, že se budeš ženit.“ Milamber se rozesmál. „Proč, Hocho? Jak jsi to uhodl?“ Hochopepovi se rozšířily oči ohromením. „To snad ne!“ „A proč bych neměl?“ „Milambere, není to moudré rozhodnutí, věř mi. Já sám jsem do dnešního dne nepřestal svého sňatku litovat.“ „Hocho, nevěděl jsem, že máš ženu.“
Raději se o tom příliš nešířím. Má žena je moc hodná, ačkoliv má trochu břitký jazyk a kousavý vtip. Ve svém vlastním domě nejsem o mnoho víc než jen další sluha, kterému se poroučí. Proto se s ní vídám pouze o předepsaných svátcích; mé nervy by nesnesly častější setkání.“ Shimona zajímalo: „Kdo je tvá vyvolená, Milambere? Dcera šlechtice?“ „Ne. Je to otrokyně, která se mnou sloužila na panství Shinzawaiů.“ Hochopepa se zamyslel. „Tak otrokyně… hmm. To by mohlo vyjít.“ Milamber se rozesmál a Shimone se pochechtával.
Mág stál chvíli nehnutě. „Je to víc, než v co jsem kdy doufal. Bál jsem se, že si našla jiného.“ „Tahle ne, P- Milambere. S žádným mužem nic neměla, a že se jich o ni ucházelo. Je to dobrá žena. Nemusíš o ní nikdy pochybovat.“ „Nikdy nebudu, Laurie.“
Vy jste obeznámen s našimi dějinami. Víte, jak těžké je pro nás řešit spory a rozdíly mírovou cestou. Byl jsem vojákem a znám válečnou slávu. Znám ale i plýtvání, které k ní patří. Laurie mě utvrdil v mém přesvědčení, že obyvatelé Království nejsou příliš bojechtiví, navzdory šlechticům a jejich vojskům…
S těmito slovy vyšel Milamber z místnosti. V zahradě našel Katalu, která na něj čekala a krátila si chvíli pozorováním svého syna při hře. Přistoupila k němu a objali se, vychutnávajíce shledání. Po nekonečné chvíli Milamber řekl: „Pojď, má milovaná, vezmeme našeho syna domů.“
Garret se otázal: „Mistře lovčí, oni nikoho nepošlou, aby přinesl mrtvé?“ Martin zastavil a opřel se o svůj luk. „To nemají ve zvyku, Garrete. Nechají les, aby je přijal do svého lůna, protože věří, že jejich pravá duše je teď na cestě na Svaté ostrovy.“ Na chvilku se zamyslel a potom se znovu ozval: „Ze všech mých stopařů
Garretův obvyklý výraz věrného psa nyní vystřídal pozorný zájem. Martin pokračoval: „Kdybych přišel o život, rád bych, aby někdo dál udržoval spojení mezi světem lidí a Elvandarem.“ Garret přisvědčil: „Myslím, že rozumím.“ „Víš, bylo by velmi smutné, kdyby obě rasy rostly a vyvíjely se jedna bez druhé.“ Mluvil tiše. „Je potřeba, aby ses naučil jejich víře, potrvá to však dlouho. Několik věcí bys měl ale vědět už teď, obzvlášť v době války. Vzpomínáš, co se říká o určitých kněžích? Že umějí přivolat zpět mrtvé, pokud jejich duše neodešla déle než před hodinou?“
Počal elfa přivolávat zpět do života, neboť byl velmi mocný a rozhodl se poskytovat pomoc všem, kdo ji potřebují. Elfova žena jej však zastavila, a když se jí ptal proč, odpověděla: ,Není to naším zvykem. On právě přišel na lepší místo, a kdybys jej zavolal, vrátil by se proti své vůli a k naší velké bolesti. Proto nikdy nevyslovíme jeho jméno, jinak by zaslechl stesk v našem hlase a vrátil by se, aby nás utěšil…
…za cenu ztráty vlastního klidu.’ Podle toho, co vím, nebyl nikdy žádný elf přivolán zpět. Někteří lidé se domnívají, že žádný elf nemůže být oživen lidským uměním. Jiní zase tvrdí, že elfové nemají pravou duši, a proto se prý nevracejí. Myslím, že ani jedno z toho není pravda. Elfové mají vyvinutější cit pro vše, co je na světě obklopuje.“
Zadržte svou ruku až do posledního okamžiku. Stále z toho všeho může vzejít něco dobrého, nebo alespoň ne zcela špatného.“ Tathar přikývl. „Tvá rada je moudrá. Rádi ji přijímáme…“
Letěli a čas plynul. Stali se svědky skonu jednoho věku a zrodu nového. Vystoupili vysoko k modré obloze, osvobozeni od válek Chaosu.
…Zmýlil jsem se?“ Teď víš, co je pochybnost, odpověděl všudypřítomný hlas. „To divné ticho uvnitř, co znamená?“ Je to blížící se smrt…
Tomas pomalu vztáhl ruku a dotkl se její tváře. Vpíjel se do jejích očí, jako kdyby ji viděl poprvé, jako tehdy v Crydee. Potom ji beze slova k sobě něžně přitiskl. Objímal ji tiše a nechával se prostupovat žárem lásky, jenž jej při pohledu na ni naplnil. Po nekonečně dlouhé době jí zašeptal do ucha: „Za každý okamžik bolesti, který jsem ti připravil, ó má paní, modlím se, aby mi bohové dopřáli rok, ve kterém tě budu zahrnovat radostí a láskou..“
Elfí královna byla příliš dojata, než aby mohla promluvit. Stulila se v jeho objetí a prožitá bolest jí zůstala již jen matnou vzpomínkou.
Kulgan, Laurie a Meecham jim poté popřáli dobrou noc a odešli. Katala se ozvala: „Drahý, jsi unavený. Pojď si odpočinout.“ Pug přešel k lůžku, na kterém seděla. „Udivuješ mne. Bylo toho na tebe tolik, a přesto se zajímáš o můj odpočinek.“
Vzala jej za ruku. „Když jsem s tebou, všechno je, jak má být. Ale ty vypadáš, jako kdybys nesl na ramenou tíži celého světa.“
COOLna 
Napsat komentář